You're bad for me

James, ten dobrý?

 Sem chodím hodně ráda. Ticho nočního lesa je jako balzám na mé zlomené srdce. Topím se ve svých vlastních myšlenkách a vpomínám si. Na všechno. Každičký detail, který jsem si doteď nepamatovala se mi zarývá hluboko pod kůži.V hlavě si onu scénu přehrávám stále dokola. Ricky s tou nánou. James. A to všechno. Jak jsem mohla zapomenout? Byla jsem na mol, ale zapomenout na tak podstatnou věc? Vždyť to není normální! 

Možná proto tu teď sedím a koukám se na hvězdy rozsypané po celé černočerné, noční obloze. Moje oblíbené místo, mýtina uprostřed lesa na kraji silnice, jediné místo, kde se ještě netyčí stovky mrakodrapů. Je to útočiště, ano, takhle bych tenhle malý zázrak nazvala. Nechodí tu nikdo, je tu krásný výhled a klid! Ten já teď potřebuju. Klid. Potřebuju přemýšlet. Že se mi po tvářích kutálí slzy velké jako hrachy už neřeším. Potřebuju mít jen jasno, co teď. Schoulím se do klubíčka, kolena prvně tisknu k bradě. Kéž bych zde mohla zůstat navždy, ukrytá před celým, obrovským a zlem prolezlým světem. 

Letmo se podívám na mobil. Celkem mě zaskoší fak, že je zde signál, civilizace už se nabourává i do přírody, pomyslím si. Jedenáct zmeškaných hovorů? Jedenáct?! Tři od mamky, dva od Samanthy jeden od Rickyho a ten zbytek James. Měla bych jít. Už se začíná stmívat. Pomalu vstávám a oprašuju si růžovou sukni od hlíny. Utírám si oči a vyrážím pro mě známou lesní pěšinkou domů.

,,Meggie, kde jsi byla ?" otevírá mi dveře uslzená maminka, ,,měli jsme o tebe takový strach." 

Mami, kdybys jenom věděla...

,,Nechci o tom mluvit," zase bych začla brečt a to prostě nechci. Nerada před lidmi brečím. A vyjímkou není ani moje matka. Můj otec tu nebyl. Nevím to jistě, jen soudím. Od doby, co má novou práci ho doma ani nevídávám. Ale už jsem si zvykla.

,,My máme návštěvu?" snažím se změnit téma rozhovoru a zvědavě se snažím odhadnout identitu osob nacházejících se v našem do béžova laděném obýváku. 

Matka mlčí. Pootevře dveře a otočí se na dva lidi sedící na našem sněhově bílém gauči. 

,,Meggie já se tak bála! Neodpovídalas na zprávy, nebralas hovory. To už nám nikdy nedělej," přiřítí se ke mě prudce Samantha a bez jakéhokoli varování mi skáče kolem krku. 

Když se mě má kamarádka nabaží, obracím se čelem k osobě číslo dva. Překvapením se málem zajíknu. 

,,Meggie," vydechne s úlevou v hlase James. Tvářil se tak nějak jinak. Na jeho tváři se neroztahoval ten jeho známý a drzý úšklebek. Oči měl uslzené? Co jiného by to bylo? On brečel!

Mlčky na něj hledím. Co bude teď? Obejme mě? Nebo to mám snad udělat já? Jeho pohled je nečitelný. Nemůžu ho obejmout, jsem na to moc ztuhlá a promrzlá.

,,Řekneš nám, co se stalo?" optá se mě už klidnějším tónem matka. Sedí hned vedle mne na gauči a stále čeká, co ze mě vypadne.

Hodím pohled po Jamesovi sedícím hned naproti mě. Nervózné sklopím zrak a pozoruju své ruce. Nechci se o tom bavit! A už jsednou jsem to zmiňovala. Samantha s matkou jsou ovšem neoblomné.  Vyplašeně házím pohled po Jamesovi. Co teď?

James mou prosbu pochopil. Díky bohu. ,,Paní Thornesová, už vám Megg řekla o školním výletě do Francie?" jeho obličej se rázem mění, jako by si právě nasadil masku. 

Matka se hned nového témata se zájmem ujímá a tak mi padá kámen ze srdce, že se teď nebudu muset bavit o tom hnusném, prasáckém Rickym.

,,Ano. Už jsem přihlášen. Přišlo mi to jako dobrý nápad, seznámit se s noou zemí, poznat blíž nové lidi..." vytrhává mě z myšlenek James. Pff, mluví jako nějaký Hrabě. (:D)

,,Ty jedeš taky?" vyhrknu na něj a podezíravě si ho prohlížím. Místo odpovědi jen souhlasně kývne. Mé podvědomí se rázem probírá a přestává truchlit. Jupí! 

   ,,Ještě jednou si vás přepočítám. Tak se uklidněte a stůjte rovně!" napomíná nás zmožený pan Morris. Zde na letišti je totiž dost rušno a my, skoro ještě děti, zde máme plno zajímavých podnětů k pozorování - a pan Morris tedy zajímavý není. Chudák chlap, má na starosti celou třídu a vážně mu přeju hodně štěstí. S námi to myslím procházka v růžové zahradě nejspíš nebude.

Krom toho, že s námi cestuje i Ricky mi náladu kazí i to, že s námi nejede Samantha. Na poslední chvíli dostala angínu a tak nevím, jak celý výlet bez mé kamarádky přežiju. Na poslední chvíli jsem ceou tuhle exkurzi chtěla sabotovat i já, avšak Sammy mi důrazně kladla na srdce, že jestli kvůli ní nepojedu, do smrti mi to neodpustí. Navíc jede i James a Zack. Tažke to třeba nebude tak hrozné. Prosím.

Zack se baví s nějakou holkou,  vypadá mile a tak je jen s odstupem pozoruju. Ricky po mě pokukuje už dost dlouho dlouho dobu a to, abych se za ním rozběhla a jednu mu vlepila. Uznejte, vždyť on by si to zasloužil! Parchant jeden. Stále ještě stojíme na letišti. Museli jsme zde na příkaz zoufalého pana Morrise už o hodinu dřív. Když se kolem sebe letmo rozhlížím, zdá se mi, že už nikdo nechybí. Teda krom Jamese. Nervózně si koušu spodní ret  a lítám očima po velké hale přeplněné lidmi různých národností.

Najednou se ke mě někdo nečekaně nahne a chytne mě za zadek: ,,Kde je teď ten tvůj přiblblej panák, co? Řeknu ti kde, doma. Nebude tu, aby tě ochránil, takže si s tebou můžu dělat, co jen chci a jestli jen pípneš, tak si mě nepřej!" procedí mezi zuby Ricky, který stojí až moc blízko. (Panebože Jamesi, kde jsii?!) Zhluboka se nadechnu. Jeho dotek, který býval kdysi příjemným aktem, je teď tak odporný! Opatrně ustupuji o krok dál, bojím se ho. Vážně mám strach nehledě na to, že je zde tolik lidí. Ricky je poslední dobou hodně divný a bojím se, že nevím, kde končí jeho zábrany.  

Najednou se mezi nás někdo násilím 'vecpe': ,,Snad sis nemyslel, že bych tě s ní nechal jet samotného." 

,,Mimochodem ahoj Megg," otočí se na mě zadýchaný James. Je slyšet zvuk kamene, který mi právě spadl ze srdce. A v tu chvíli je mi úplně fuk, co se semnou nebo s celým světem stane. 

Třeba to nebude tak hrozné! V tu chvíli jsem ještě netušila, jak moc se mýlím...

Snad se aspoň malinko líbí:) Jsem ráda, za každé přečtení:)! Vím, že tady se nic moc nestalo, ale slibuju, že v dalších dílech už to bude pikantnější!:D