You're bad for me

Krutá realita

,,Já ji zabil," zašeptá. Nasucho polknu. V krku se mi tvoří obrovský knedlík a já nejsem schopná najít ta správná slova.

,,J-jak?" podvědomě couvám.

Zhluboka se nadechne. ,,Předávkovala se."

Nechápavě na něj civím. Snažím se pobrat to, co mi právě řekl. Zabil dívku. Zabil živou osobu. V žilách mi začíná tuhnout krev. Dostavují se známky strachu a panické hrůzy.

,,Prodával jsem drogy," pokračuje, ,,Jednou za mnou přišla a já ji dal větší dávku, než snesla," klopí zrak. Možná brečí, ale tím si jistá nejsem.

,,Dívej se mi aspoň do očí!" štěknu. Ani nevím, kde beru tolik odvahy. Opatrně zvedá hlavu a zmateně čeká, co udělám.

Zatřesu se. Na těle mi naskakuje husí kůže. ,,Je ti zima Megg? Chceš mikinu?" pípne a podává mi kus oblečení.

,,Nesahej na mě," v obranném gestu před něj položím obě mé ruce. I když vím, nebo spíše doufám, že by mi nic neudělal.

,,Já bych ti neublížil," špitne potichu. Tentokrát se mi však dívá zpříma do očí. A já se v nich opět ztrácím. Jsem jako omámená. Možná je to tou zimou, tmou, která nás pohlcuje. Možná je to Jamesem.

,,Co bude dál?" táže se.

,,Já nevím, Jamesi," snažím se znít silně, ale tón mého hlasu mně v tom moc nepodporuje.

,,Takže je konec?"

Mlčím.

,,Meggie." zvýší hlas, který se mu v půlce slova láme. Až mi znovu vyskakuje husí kůže a do očí se mi vženou slzy. Vzpřímím hlavu. ,,Nech mě Jamesi. Tohle se jen tak přejít nedá. Pochop to," utírám si slzu, zatímco odcházím pryč. Nechávám tam za sebou člověka, kterého miluju a zároveň nesnáším. Letmo se na něj ohlédnu. Stojí tam tak, jak jsem ho opustila. Vypadá jako malý kluk, kterému někdo ublížil. Kterému jsem ublížila já.

Dokážeme být vůbec spolu? Je tu nějaká naděje, že to bude fungovat? Zvládnu se přenést přes jeho pochmurnou minulost..? Jsem natolik silná?

Dneska budu na všechny škaredá - asi nějak takhle si plánuje den mé podvědomí. Celou noc jsem nespala a díky předcházejícím okolnostem není divu, že se necítím dobře.

,,Zlatíčko vylez z té postele. Dole už na teme čeká Samantha," usmívá se na mě přívětivě maminka.

,,Dneska mi není moc dobře, nemohla bych zůstat doma?"

,,No já nevím. To je ti až tak špatně?" podívá se na mě s obavou v očích.

Přikývnu.

,,Tak dobře, skočím jí říct, že dnes budeš nejspíš do..."

,,No to si ze mě děláš srandu Meggie! Za chvíli začíná škola a ty se tu ještě válíš v posteli!" ozve se ve dveřích pronikavý hlas mé kamarádky.

,,Asi už ji nemusím říkat nic," podotkne maminka, kývne nám na pozdrav a v tichosti opouští můj pokoj.

,,Dneska mi není moc dobře," nadnesu. Pokouším se na tváří vytvořit něco, co normální lidi nazývají úsměvem.

,,No to vidím," přisedá si ke mě. ,,A cítím," směje se.

,,Takže dneska nejdu do školy."

,,Ukaž," přikládá ruku na mé čelo. ,,Nic ti není. Mazej z postele," podívá se na hodinky, ,,máš asi deset minut, tak honem zlato."

Povzdechnu si. ,,Ale mě vážně není dobře."

,,Co se děje?" zvážní.

,,Nechci se o tom bavit," pípnu.

,,James?" tázavě zvedá obočí.

Přikývnu.

,,To je ale...!" zhluboka se nadechuje. ,,Co ti udělal?! Počkej! On se ti pokoušel něco udělat?!" zhrozí se.

,,Neudělal mi nic," vzlyknu a natahuji ruku ke kamarádce, která si na to znova sedá.

,,On to vážně udělal, myslím tím, on tu holku doopravdy... no jak jsi říkala," polknu. Do očí se mi znovu hrnou slzy a já se celou svou vůli snažím nerozplakat.

,,Zlomil mi srdce."

,,Ale zlatíčko," objímá mě Sam. Ach jak já jsem ji vděčná. S radostí její vřelé objetí přijímám.

,,Už máš jenom sedm minut," pouští mě z objetí a já na ni nechápavě hledím. ,,No jdeme do školy. Přece se nebudeš schovávat," věnuje mi jeden povzbudivý úsměv, ,,Já mu dám co proto!"

,,A víš, co je nejhorší?" zastavuji se u dveří do koupelny a utírám si ubrečené oči.

,,No povídej."

,,Já s ním asi chci i přes to zůstat. Dám mu druhou šanci."

James

Všechno je ztracené. Jediná osoba, na které mi záleželo, mě opustila. Zamiloval jsem se, ale posral jsem to. Takhle příšerně jsem se ještě necítil. Znamená to teda, že pod tím vším se ve mně ještě ukrývá srdce? Píčovina! Leda tak z ledu, já nikdy srdce nepotřeboval.  Takže vlastně nevím,  proč se teď cítím tak na hovno. A jediný, co vím je, že už nikomu nedovolím, abych se takhle cítil. Odpornost. Tak už to ale bývá. Nejsem nic. Nikdo mě nedokáže milovat. Jsem zrůda.... V mým zkurveným životě zase vše přestalo dávat smysl. Jsem apatický. Už to kašlu. Obracím do sebe dalšího panáka. Už sedmýho nebo dokonce osmýho? Kdo to počíta... Volám na barmanku, ať mi ještě nalije a  představuju si, co bych s ní dělal v posteli. Panák je na stole. V mžiku ho obracím do sebe a se zájmem začínám věnovat pozornost  přítulné blondýnce, která se mi uvelebila na klíně. Ach bože, jak mně chyběl sex. A přesně takový jsem. Nejsem dělaný na vztahy. Nemá to se mnou cenu. Nevím, co jsem si celou dobu namlouval... To, čím jsem, nezměním.

Kdo potřebuje lásku, když může mít chlast a kurvy?
Nikdo. 

Omlouvám se, že jsem dlouho nepsala. Nebyl čas, nálada, zkrátka nic. Snad mi to odpustíte :D. Tady máte další díl a já doufám, že se Vám bude líbit.

Jsem ráda, za každé přečtení, koment i like...:)