You're bad for me

První pracovní den

 To ráno se mi vůbec nechtělo z postele. Když se mi do hlavy znovu dostala myšlenka na Jamese a na to, že bych se s ním dnes měl setkat, rozbolela mě ještě víc. Bella si o mně dělala starosti. Simon byl v práci, odchází do práce dřív než Bella a vrací se později. Nevím, jak ho to může bavit, ale není to moje věc. Nejspíš mu to takhle vyhovuje.
 Bella vykoukla zpoza skleněných dveří. Už byla připravená k odchodu do práce. Studovala, ale ve volném čase chodila dělat servírku do jednoho bistra. Bylo úterý. Krásné, slunečné úterý. ,,Den jako stvořený na to, abys ve svém životě něco změnila, zlatíčko," usmála se, ,,neboj, dej si prášek a za dvě hodiny ti bude líp. Kdyby ses ale necítila, tak Eleanoře zavolej, že přijdeš někdy jindy, ano?" ujistila se s ustaraným výrazem ve tváři. Eleanor měla být moje nová šéfka, něco jako nadřízená.
 ,,Myslíš, že je to celé dobrý nápad?...Mám pocit, že dělám všechno špatně. Však víš, co když to prostě neklapne a já se pak budu cítit ještě hůř než teď? Nemyslím fyzicky," odkašlala jsem si, ,,ale psychicky."
 ,,Neboj, to zvládneš. Musím už letět, už teď jdu pozdě!  Měj se, uvidíme se večer." A byla pryč. Malá, drobná dívka, se kterou jsem si tak moc rozuměla právě odešla do práce a s ní zmizla i poslední stopa po dobré náladě. Znovu jsem se převalila v posteli. Do mého pokoje skrz okno procházely sluneční paprsky, nezabránily jim ani žaluzie. Ačkoli mi bylo na umření, vyškrábala jsem se z postele a zamířila do maličké koupelny se sprchou místo vany. Opřela jsem se o umyvadlo, přičemž jsem pohledem zavadila o tu ztrápenou holku v zrcadle. Vůbec nevypadala jako já. Měla obrovské kruhy pod očima a rozcuchané vlasy.
 ,,Ty to zvládneš, je to jasný?" ukázala jsem na svůj zničený odraz, málem jsem se rozplakala.
 K Jamesově hotelu mě zavezl taxík, protože ještě nemám řidičák a nikdo jiný mě do práce hodit nemohl. Zprvu jsem měla problém vysvětlit chlapovi za volantem místo, kam mě má dopravit, protože uměl anglicky asi tak jako já francouzsky, potom mě ale nějakým zázrakem pochopil.
 Skepticky jsem si vysokou budovu změřila pohledem. Moje ruka byla přilepená na klice od dveří, ale nemohla ji otevřít. Seděla jsem na zadním sedadle jako by mi někdo zadek natřel lepidlem. Řidič mě zmateně sledoval ve zpětném zrcátku. Nejspíše mi chtěl říct, abych už šla, ale nechtěl být nezdvořilý, a tak mlčel. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem z auta vystoupila. Měla jsem panický strach. S hrůzou v očích jsem vstoupila do haly hotelu, ve které to doslova a do písmene žilo. Ihned jsem zamířila k recepci. 
 ,,Dobrý den."
 ,,Přejete si?" zeptala se mně ta blondýna s vysoko vyčesaným drdolem. Byla celkem hezká. Mohlo jí být něco kolem třicítky. 
 ,,Jdu za..ehm...paní Eleanor, měla jsem s ní dnes domluvenou schůzku. Teda pokud to nezrušila. Vlastně tady nastupuju..."
 Blondýna se zadívala do monitoru počítače, za kterým téměř nešla vidět. ,,Počkejte. Ach ano, už to mám. Eleanor na vás bude čekat ve čtvrtém patře, nebojte se, určitě ji najdete. Přeji hezký den."
 Než sem stihla cokoli namítnout, recepční začala s někým telefonovat. Vlastně ani nevím, jestli ten hezký den přála mě a nebo člověku, se kterým právě hovořila přes telefon. Ale bylo mi to jedno, poněvadž jsem měla úplně jiné starosti.
 Došla jsem až k výtahu, dokonce se mi podařilo vyjet do čtvrtého patra. 
 Eleanor byla příjemná starší dáma. Na svůj věk měla velmi elegantní oblečení a krásně upravené vlasy. Hned ze začátku se ke mě chovala poněkud přívětivě - to jsem ocenila. Provedla mě kancelářemi, nestačila jsem se divit kolik kanceláří takový hotel potřebuje. Seznámila mě s lidmi, které je prý dobré znát. A nakonec mi ukázala místo, kde budu pracovat. Její stůl byl krásně upravený. Listy papírů byly poskládány na sobě, vše bylo tak precizní. 
 Eleanořina kancelář, nebo spíš naše kancelář, byla úplně na konci té dlouhé chodby. Za námi byly už jen obrovské dveře, za kterými měl sedět a - jak říkala Eleanor - šéfovat James. Byla jsem mu tak blízko.
 ,,Svůj stůl tady mít zatím nebudeš. Teda ne offiko, chápeš ne ? Budeš pomáhat mě a když bude potřeba, pomůžeš i ostatním," řekla jen tak při řeči. Přitom působila tak sympaticky. Aspoň zčásti odbourávala můj vnitřní strach. Eleanor mi zadala nějakou práci. Měla jsem přepisovat nějaké papíry.
 ,,Neuvidím Jamese?" vyhrkla jsem po chvilce z ničeho nic. Prolomila jsem tak nesnesitelné ticho. 
 ,,Oh, zlatíčko. Jestli se s ním tak moc chceš vidět, tak mu dojdi udělat kafe. Rozpustné, dvě kostky cukru." Eleanor pracovala na počítači. Když se mnou mluvila, svůj pohled věnovala stále jemu. Kývla jsem směrem se své šéfce. Zaraženě jsem vstala od stolku. Vydala jsem se dlouhou chodbou do kuchyňky. Myslela jsem si, že bude větší problém ji najít, ale bylo to vcelku snadné. Kafe jsem udělala přesně takové, jaké mi poradila Eleanor. 
 Když jsem stála před těmi dveřmi, připadala jsem si strašně malá a pořád jsem se zmenšovala. Ruce se mi třásly tak moc, div jsem kávu nelila na zem. Kolem mě chodili lidi a divně na mě zírali, nejspíš jsem jim připadala zvláštní. Holka, co stojí před šéfovými dveřmi se šálkem kávy. Kousla jsem se do rtu a odhodlala se zaklepat. Vstoupila jsem. Vprostřed místnosti byl velký, podlouhlý stůl, kolem kterého byly posázeny černé kožené točící židle. Celá jedna stěna byla prosklená, bylo to jako obří okno,  viděla jsem přes ni na město. Co můj pohled upoutalo nejvíce však nebyl ten výhled, nebo mahagonový stůl. Byl to James, seděl zabraný do papírů. Toho, že jsem přišla si pravděpodobně ani nevšiml. Rukou si podpíral hlavu, právě nad něčím přemýšlel. Došlo mi, že se změnil. Nevěděla jsem čím, ale změnil se. Vyspěl, zestárl, vyzrál. Na čele se mu z usilovného přemýšlení objevila vráska. Potichu jsem došla až k němu. V celé kanceláři byl sám.
 ,,Ahoj," pípla jsem. Nevím, jestli se mi více třásly ruce, když jsem na stůl před Jamese pokládala kafe a nebo hlas. Stála jsem nad ním a čekala, co se bude dít dál.
 ,,Ahoj," odpověděl chladně. Potom zvedl oči od papírů, které se válely po celém stole a zarazil se. Výraz v jeho tváři se změnil. ,,Maggie, proboha Maggie!" rozesmál se, vyskočil ze židle jak malé nadšené děcko a objal mě. ,,Co...co ty tady děláš?" nechápavě kroutil hlavou. 
 ,,Já ti nesu kávu," vykoktala jsem ze sebe celá červená od rozpaků. Usmála jsem se.

,,To vidím, ale co děláš tady? V Paříži?" 

 Trhla jsem rameny. Nevěděla jsem, co mám odpovědět, protože všechny mé odpovědi, které jsem chtěla vytáhnout, nebyly vůbec dobré. Vlastně byly mizerné. ,,Chyběl jsi mi," poznamenala jsem.

James si povzdechl. Uhnul pohledem. Sakra, to není dobrý, pomyslela jsem si.
,,Ty mně taky."
 ,,Nelži. Nevěřím ti to." Idylka se jako pára rozplynula. A já byli zpátky v kruté realitě všedního dne. ,,Ne fakt Jamesi, tohle ti prostě nesežeru," zvedla jsem obě ruce do vzduchu, ,,kdyby na tom, co říkáš byl aspoň kousíček pravdy, nepřestal bys tehdy volat. Jeden den jsi mi do telefonu tvrdil, jak moc mě miluješ a další týden už jsi ani nezavolal. Víš vůbec jak jsem se cítila?"
 ,,Promiň."
 Zavřela jsem oči. Zhluboka se nadechla a počítala do tří. ,,Ne, slovem promiň to prostě nezachráníš. Před pár dny jsem tě viděla s nějakou holkou na obálce jednoho časopisu. Psaly se tam o tobě zajímavé věci. Změnil ses, ale ne tak, jak bych si přála. Mrzí mě to..," řekla jsem. ,,Vychutnej si kafe." A prostě jsem odešla. James za mnou neběžel. Ne, že bych něco takového čekala, ale potěšilo by mně to. Místo toho tam oněměle stál a koukal jak odcházím. Díval se, jak mě ztrácí a bylo mu to jedno.
 Zbytek dne se vlekl strašně pomalu. Eleanor se mě dvakrát zeptala, jestli nejsem nemocná, protože prý nevypadám moc dobře. ,,Ne, je mi dobře," odpověděla jsem vždycky. 
 ,,Kdybys chtěla jít domů, klidně jdi. Deska jsi mi pomohla už dost."
 Byla jsem té paní vděčná, Eleanor mi byla strašně sympatická,  byla na mě hodná. A ačkoli mi to bylo trochu blbé, vzala jsem si svou kabelku a odešla jsem pryč. Za sebou jsem se  už radši ani neohlédla. Zašla jsem za roh první budovy, kterou jsem obešla, a rozplakala jsem se. 

James
 Stál jsem jako omámený. Celé se to seběhlo tak rychle, že jsem si ani neuvědomil její rozpačitý odchod. Nedošlo mi to. Nedošlo mi ani to, že tu byla. Musel jsem zatřepat hlavou, abych se ujistil, že to celé nebyl jen další z mých snů. Promnul jsem si bradu a sedl jsem zpátky na koženou židli, ale na práci už jsem se soustředit nedokázal. Nešlo to.  Chyběla mi Maggie.

Další část, snad se bude líbit. ♥