You're bad for me

Pokoj č. 254

  ,,Přejete si ještě něco?" usmívá se na mě sympatická, blonďatá letuška. Trochu v jejím optimismu vidím Smanathu, jenom je otázka, jestli to není součástí profese. 

Zakroutím hlavou a pokouším se ji úsměv vrátit. 

Letadlo je plně obsazeno. Hemží se to tu nastupujícími, kteří stále něco švitoří. Vedle mě, po mé levici sedí James. Na druhé straně se pak ošívá Zack. Zack se od malička bojí létání. Už jako malý měl z letadel hrozný strach. Zatímco James pokojně už oddechuje, čemuž se musím usmát, protože letadlo vlastně ani nevzlétlo, snažím se uklidnit Zacka. 

Rozhlížím se po letadle. Naše třída zabrala asi třicet míst, je mi líto lidí, kteří s námi tohle letadlo musí sdílet, vzhledem k našemu věku se totiž někteří jedinci chovají hodně hlučně. Já jsem jen ráda za sedačku vedle spícího Jamese. Je to zvláštní, ale s ním se cítím tak nějak v bezpečí.V průběhu vzletu se uvolněně opírám do sedačkky a nasazuji si sluchátka. Pouštím si písničku a zavírám oči. 

  ,,Řeknu vám plán obytování," sděluje nám pan profesor Morris. Právě stojíme v luxusním hotelu, pět hvězdiček mu připisují a to právem! Všude kolem pobíhají lidi s telefony, i recepční stále s někým pomocí telefonu komunikuje. Z takového přepychu se mi točí hlava. Nástěnné tapety jsou laděny do zlaté barvy a ladí s mramorově bílou podlahou. I zaměstnanci vpadají vážně dobře! Stále po nás koukají, přece jen tak nevidí tolik  obyčejných, středoškolských dětí v tak honosném hotelu. Nnejspíš na to nejsou na to zvyklí. 

,,Všechny nás ubytovali v sedmém patře. Tam budeme podle toho, co mi řekli jediní," přešlápl si nervózně pan Morris. Myslím, že se stále modlil, ať tu někdo z naší tlupy něco nerozbije. Na druhou stranu byl rád. Přece jsme do Francie dojeli aniž bychom někoho ztratili nebo zapomněli. 

,,Jakože budem mít celý patro jen pro sebe?" ozývá se nějaká holka, kterou ale moc neznám. 

,,Přesně tak Alice, ostatní hosté by asi nebyli rádi, kdyby měli být na patře s tolika dětmi. Ale i přes to se od vás očekává, že sebudete chovat slušně. Je to všem jasné?" rozhlédne se po dětech nervózní učitel, ,,a teď se smíte rozdělit do pokojů. Až se tak stane, pojedeme všichni hromadně do našeho patra," dodává. 

  ,,Jak to myslíte, že na mě nevyšel pokoj?!"

,,Meggie, uklidni se. Nějak to vyřešíme," utěšuje mě pan Morris. 

,,Sakra takovéhle mínění jsem teda o tak luxusním hotelu neměla," odfrknu zhnuseně. Jako by nestačilo, že tu nemám moji drahou kamarádku. On na mě nevýjde ani pokoj! Abych situaci uvedla na pravou míru, všechny holky se už rozdělily a prostě se mnou nikdo nepočítal. Aghrrrr!

,,Nějak solidně ajdu na recepci a zjistím, co se s tím dá udělat," konejšivě se na mě podívá a než stačím cokoli namítnout vstupuje do výtahu. Celé sedmé patro bylo zařízeno vskutku pěkně, ostatně jako všechno tady. Všichni už jsou ubytování a proto je na chodbě nějaké nezvyklé ticho. James je někde v tahu a Zacka taky nikde nevidím, nejspíš vybalují.

Sedím tu na kufru už dobrých deset minut. Občas z dveří vykoukne někdo z mých spolužáků (a tak si připadám malinko trapně), jinak se nic převratného zatím nestalo. V důsledku nudy míšené s nervozitou začínám podupávat nohou, aspoň nějaká aktivita, ne ? 

Po chvilce se otevírají dveře výtahu a já v nich s nadšením oběveuji pana Morrise v té jeho modré propocené košili. Je to snad poprvé, co ho vidím tak ráda. S úsměvem na tváři k němu doslova doběhnu a tázavým pohledem zvedám jedno obočí. 

,,Meggie," odmlčí se profesor, ,,Věc se má takhle, další volné pokoje už nejsou, nějaká chyba v počítačích.." 

,,Jak nejsou? Jak jako chyba?," ironicky se pousměju, ,,Však můžu spát i na matraci, ne ? Nejsem nějak náročná. To mi neříkejte, že tak luxusní hotel nemá nějaký záložní plán! Nebo prostě cokoliv!" zlost ze mě přímo čiší. Divím se, že mi od uší nestoupají obláčky páry.

Pan Neschopný Morris na mě kouká jako malé dítě, které právě provedlo nějakou hodně špatnou věc. Sakra to tu mají tak neschopný personál? A my musíme mít tak neschopného učitele? Super!

,,Co se mnou teď jako hodláte dělat?" štěknu na něj. 

Pan Morris neví, co odpovědět. Jde mu to výčíst z tváře. 

Mezitím co si učitel musí užívat můj vyčítavý, ledový pohled se znenadání otvřou dveře a z nich vykoukne James. Kdo jiný než James? Sorry, ale teď na něj fakt nemám náladu...

,,Proč tady tak křičíš Megg?" skenuje mě svým nechápavým pohledem. 

Nasupeně našpulím rty, ,,Nemusíš se starat. Jde jrn o to, že nemám kde spát," zavrčím. 

,,Jak to myslíš, nemám kde spát?" zarazí se James.

,,Jak bych to asi myslela," protočím oči, ,,prostě na mě nevyšel pokoj. Díky pár neschopným lidem.." při slově neschopným zavadím pohledem o učitele, který tu stále ještě postává. 

James si mě prohlédne od zhora až dolů. Pak se mu na rtech zavlní známý, drzý úšklebek. 

,,A co kybys spala u mě? Pokoj 254 není plně obsazen," zazubí se a nenuceně se podívá na pana Morrse. Tak to v žádném případě!

Užuž čekám, až ho pan Morris důsledně zpraží když v tom otevře pusu a řekne něco, co bych od učitele teda vůbec nečekala: ,,A tobě by to nevadilo, Jamesi? Já totiž úplně zapomněl, že jsi na pokoji sám." 

Jemu by to nevadilo? A co já? Mě to vadí! Hlásí se ke slovu mé podvědomí.

,,A co jako já?  Mě by to teda vadilo," ošiju se stroze. 

,,Meggie, já vím, že se ti to možná nelíbí ale já žádné jiné řešení nevidím. Jedině, pokud bys tedy chtěla, ještě mám volnou postel já...ale být tebou, volím tohoto mladíka" usměje se na mě omluvně pan Morris. 

,,Přesně tak Meggie, přesně tak," dodává James. Ačkoli už mě tolik nevytáčí myšlenka, že s ním budu celý týden sdílet jeden pokoj se mi příčí.

,,Ale vždyť to nemůžete! Není normální! Nemůžeme být spolu na pokoji. On je kluk a já jsem holka.."

,,Dobrý postřeh," přeruší mě sarkasticky James.

,,Není to náhodou trestný? Navíc mojím rodičkům by se to taky nelíbilo!" snažím se z této situace vybrustli jak jen to jde. S hrůzou v očích sleduju Jamese a pana učitele. To už se ve dveřích začínají objevovat hlavy mých vrstevníků, kteří na nás vyjeveně koukají a tak tlumím hlas a odvracím zrak směrem k mým rukou.

,,Meggie. Nelze to vyřešit jinak. Víš, že jsem ti všude možne sháněl pokoj... Prostě si vyber, buď budeš na pokoji se mnou a nebo s Jamesem."

,,Tak mi aspoň pomož s kuframa," zamručím směrem k Jamesovi, který stále stojí s úšklebkem na tváři, mezi dveřmi. Pan učitel Morris si hlasitě oddychne. Ale tohle vám nedaruju! Pomyslím si.

,,Jo a ještě jedna věc," otočí se na nás právě odcházející učitel, ,,jelikož má James v pokoji jen manželskou postel, budete spát metr od sebe, minimálně! A věřte mi, jsem schopný si vás přijít i zkontrolovat. Pochopte mě, nestojím o další problémy, takže metr od sebe!" 

,,Nebojte pane Morrisi," zavolá na něj ironickým tónem James. 

Ale proč ta ironie?!

Snad se líbí:) aspoň malinko :D snažím se, aby to teď nebylo tak nudné :D... jem ráda za každé přečtení:)!