You're bad for me

Neodcházej

,,Nepůjdeme se spíš projít?" zeptal se zvláštním tónem hlasu. Takový tón jsem u něj ještě nezažila. Nezněl rozzlobeně, byl to spíše smutek, možná stesk. Zarazilo mě to, a tak jsem jen mlčky přikývla. Nevěděla jsem totiž, co jiného bych mu měla odpovědět.

,,Maggie," začal, jeho krok byl pomalý, šouravý, takže jsem mu stačila, aniž by mi odumíraly krátké nohy. Vložil si ruce do kapes od svého černého kabátu, jenž mu mimochodem perfektně padl. ,,měl bych jít s pravdou ven. Ten projekt asi nevyjde podle naších plánů, vlastně to budu muset zrušit úplně." Zhluboka se nadechl, zadržoval dech.
Nechápala jsem.
,,Dědeček je nemocný, má rakovinu. Příští měsíc letím do Francie," posmutněl, ,, budu mu muset pomáhat s věcma, o kterých nevím vůbec nic a taky se budu muset postarat o hotel, jsem v jeho poslední závěti, nevím, jak dlouho tam zůstanu," vydechl. Smutek, který v sobě doposud shromažďoval, už v sobě udržet nedokázal. Odložil svou hrdost, zastavil se, složil si hlavu do dlaní a začal nekontrolovaně plakat. Bylo to zvláštní, chtěla jsem se ho dotknout, přála jsem si ho pevně obejmout a potichu zašeptat ,,všechno bude dobrý, uvidíš," ale nedokázala jsem to, neuměla jsem lhát. Stála jsem tam, jako by se mi zapustily nohy do země. Nebyla jsem schopna pohybu, a co hůř, nevěděla jsem, co mu mám odpovědět, jak mu pomoct.

Kolem nás muselo projet milion aut a projít milion lidí, než se něco ve mě zlomilo a já k němu nemotorně napřáhla svou rozklepanou ruku. ,,Jamesi," řekla jsem opatrně a chytla jsem ho za rameno. Zvedl pohled. Oči měl červené od slz. Při pohledu na něj mě píchlo u srdce, nemohla jsem jej vidět takhle trpět. ,,Mrzí mě to."
,,Taky mě to mrzí, Megs. Já... já nevím, co dělat." A byl pryč. Ten James plný života byl pryč. Jeho klasický úšklebek mi teď připadal cizí. Nebyl to starý James, kterého jsem znala. Stála přede mnou nová osoba. Slabá, vyřízená osoba. Byl úplně zlomený.

Sebrala jsem všechnu svou sílu, teď nebo nikdy, a objala jsem ho. Tak pevně, jak jen to mé drobné a promrzlé tělo dokázalo. Zprvu sebou cukl, ale pak mě objal taky.
Po chvilce se odtáhl. Zahleděl se mi hluboko do očí. ,,Miluju tě Maggie," hlesl tichým chraplavým hlasem. A svět kolem nás zmizel. Rozplynul se jako ranní mlha. Teď jsme byli jenom my dva v naší malé, uzavřené bublině. Vzal si mou tvář do dlaní a usmál se. ,,Miluju tě tak moc, že to snad není možný."
,,Jamesi..."
,,Pšššš." Přiložil mi ukazováček k ústům. ,,Nemusíš říkat nic," povzdechl si. Na nic jsem nečekala. Buď spontánní Maggie! Vzala jsem jeho ruku do té své a věnovala mu jeden upřímná pohled. ,,Taky tě miluju." Bylo to venku, už jsem to v sobě nemusela dál dusit. Samotné mi chvíli trvalo, než mi došlo, co se vůbec stalo. Vyznali jsme si lásku. On mi nabídl své srdce a já ho přijala. Bylo to tak rychlé a neplánované a hlavně reálné. Nebyl to sen. A já v tu chvíli byla nejšťastnějším člověkem na celém světě.
Jamesovi zajiskřily oči plné nadějě. ,,Opravdu?"
,,Opravdu."
Než jsem stihla cokoli namítnou, nebo zaprotestovat(ne, že bych to měla v plánu), políbil mě. Líbali jsme se. Stalo se to tak rychle, že si ty nejmenší detaily nemůžu vybavit. Bylo to tak prosté a přesto dokonalé. James mě chvilkami líbal vášnivě, chvilkami něžně a chvilkami toužebně.

Nejsem si úplně jistá čím to bylo, ale řekla bych, že se mi nějakým zázračným způsobem podařilo Jamese rozveselit. Nesmál se sice na celé kolo, tak, jako to u něj bývalo zvykem, ale už aspoň nevypadal jako hromádka neštěstí.
Seděli jsme na lavičce uprostřed zeleného parku, který byl srdcem města, zaklesnutí v sobě.
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. V tu chvíli se mi v hlavě zrodil ten nejšílenější nápad. ,,Pojedu s tebou.
James si mě otočil k sobě. Podíval se na mě zvláštním pohledem. ,,Ne, Maggie ne, to po tobě nemůžu chtít," kroutil hlavou.
Přikývla jsem.
,,Ne, Mags, ne."
,,Ale ano, pojedu s tebou, nenechám tě v tom samotného." Teď, když už mi patříš, tě nenechám dělat samotného nic... Představa, že mě James znovu opustí mi nedělala nijak dobře.
,,A co škola? Co kamarádky? Co Samantha, rodiče... Maggie, nebude to jednoduché, chápeš?"
,,Já vím, Jamesi já vím. Ale nemůžeš mě opustit, už nesmíš," propletla jsem si prsty s těmi jeho, a zvedla naše ruce spojené v jednu, jako by naše ruce představovaly díly skládaček, které do sebe právě zapadly, ,,-už mě nesmíš opustit. Nezvládla bych to bez tebe. Nemůžeš mě tu nechat, ne po tom všem, co jsi mi řekl, co jsme si řekli. Už nejsi jenom ty, už jsme my. Musím jet s tebou. Podívej, já nevím, jestli v těch věcech budu dobrá, jestli to budu zvládat, jedno ale vím, chci být s tebou. Chci tu pro tebe být, a to za jakýchkoli okolností. Potřebuju s tebou jet, potřebuju s tebou být. Ty bys mě, po tom všem, co jsi mi řekl, dokázal opustit...?"
James se odmlčel. Vypadalo to, že hledá slova, avšak nemůže žádná najít. Jeho mlčení mě ubíjelo. ,,Nezáleží na tom, co bych chtěl já, záleží na tom, co je správné Mags, a to, abys nechala školy správné není," řekl po chvilce nesnesitelného ticha.
,,Tak mi řekni, co je podle tebe správné?"
James mlčel.
,,Opustit mě, nechat mě tu samotnou se zlomeným srdcem a odjet pryč?" Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem se bála, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi. Kolem nás chodili lidi a dívali se na mě, jako bych právě provedla něco moc ošklivého, ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Měla jsem moc práce s uklidňováním sebe samé, a upřímně, moc mi to nešlo. James se na mě zaraženě díval. Potom jeho ztuhlý obličej povolil.
,,Dobře, dobře," položil před sebe ruce v obranném gestu. ,,Ale stejně tě nepustí doma," utrousil, načež se mu podařilo mě na chvíli umlčet zákeřným polibkem.