You're bad for me

Divné chování.

   Jaké to je být na pokoji s Jamesem ? To zatím nevím, ale jsem odhodlaná to zjistit. Zazřízení pokoje se nese v duchu celého hotelu, draze a luxusně ! Tak to aspoň vidím já. Nejsem na takový přepych moc zvyklá. 

,,Jedna koupelna, vážně super," zamrmlám si pro sebe při obchůzce pokoje, nebo chcete-li bytu. James se rozvalil na postel a pobaveně mě sleduje. 

,,Mě jedna koupelna vyhovuje," namítne s mírným úšklebkem. Pfff

   ,,Takže děcka, předpokládám, že máte vybaleno. Dnes už nám nezbývá moc času, stejně jsem pro vás ale připravil menší obchůzku po Paříži," oznamuje nám pan Morris. Nervózně si nás všechny skenuje pohledem, potom nás ještě jednou přepočítává. 

Paříž je opravdu krásně město, zamyslím se při pohledu na všechny ty památky. Právě procházíme kolem Louvru a já jen zatajuji dech. Páni, vážně je to krásné. James  někam zmizel a tak kráčím bok po boku se Zacekm. Zack právě něco fotografuje, přímo z něj srší zápal pro focení. Jeho nadšení je ohromné. Lítá tu s foťákem mezi lidmi a jde vidět, že je ve svém živlu. Pohled na něj mě donutí k lehkému úsměvu.

,,Úsměv Megg!" skáče přede mě můj zrzavý kamarád. Neochotně se zakřením do foťáku. Nesnáším focení. 

Pan Morris se mi tak trochu ztratil z dohledu, ops! Ať se rozhlížím jak chci, nevidím nikoho od nás. Žádnnou známou tvář. Je tu přecpáno a myslím, že není problém se tu ztratit. Začínám trochu panikařit. V hlavě se mi přehrávají ty nejhorší scénáře. Neohrabaně vytahuji mobil z pravé kapsy mých riflí a vytáčím Jamesovo číslo. Sakra vem to, vem to! K mému neštěstí se tak ale nestane. Samozřejmě, že nemá mobil u sebe, ale co teď budu dělat ? 

Nervozně si koušu spodní ret. A přemýšlím, co budu dál dělat. Hlavně nepanikař Meggie! Přikazuje mi mé podvědomí. Kdybych aspoň uměla Francouzsky! V duchu proklínám naši neschopnou francouzštinářku a zmateně se rozhlížím kolem sebe.

Když už začínám doopravdy panikařití, zaklepe mi někdo na rameno. Trhnu sebou. A automaticky se otáčím. A zjišťuju, že to byla nejspíš velká chyba. 

,,Čau koťátko," zavrčí na mě Ricky. Ten mi tu chyběl. Ironie osudu osudu.

,,Co tu chceš? Kde jsou ostatní?" zeptám se. Snažím se neznít vystrašeně, avšak hlas se mnou nespolupracuje. Ricky si mě prohlíží odměřeným pohledem. Takovým chladným, jako led. Běhá mi z toho mráz po zádech. Tu mi přece nemůže nic udělat, ne? Je tu hodně lidí... utěšuju sama sebe.

,,Ostatní jsou...vždyť je to jedno, ne?" zkoumavě si mě prohlíží, přímo probodává pohledem. Potom se otáčí a bere do rukou mobil. Něco na něm mačká a potom si jej nepřítomně přikládá k uchu. Se zatajeným dechem čekám, co bude následovat. Adrenalin  v mých žilách se stupňuje a mého těla se začíná zmocňovat ještě větší strach.

,,Pane Morrisi, kde jste? S Megg jsme se nějak zapomněli... stojíme u vchodu do Louveru." Nechápavě zatřesu hlavou. Vážně mi chce pomoct, nebo se mi to jen zdá ? 

   ,,Meeggie, Ricky, nejraději bych vás okamžitě posadil do prvního letadla a poslal domů," nasupeně nás kárá profesor. Ricky stojí se sklopeným pohledem a pečlivě poslouchá každé vyslovené slovo. Držím se na uzdě, užuž mám totiž na jazyku myšlenku, která obsahuje jeho neschopnost v hotelové rezervaci. Děcka kolem nás tvoří hlouček a myslím, že se tímto představením baví. Nic si z toho nedělám, tohle je to poslední, co by mi mohlo zkazit den. Učitelova slova vypoštím z hlavy a zmateně pokukuju po skupině dětí, ano, snažím se najít Jamese. Když se naše oči ztřetnou, málem nadskočím. jeho pohled je odměřený a chladný, vypadá hodně naštvaně. Rty ma semklé do úzké linky a vpíjí se do mě svým uhrančivým pohledem. 

,,Dnes už toho bylo dost. Seberte se a vracíme se zpátky do hotelu," zavelí náš třídní a my ho bez jakýchkoli námitek radši poslechneme. Letmo se ještě podívám na Rickyho. Vypadá úplně v klidu. Něco si povídá s nějakou holkou, pak ale pohledem zavadí o mě a uměje se. Tak a teď jsem vážně zmatená!

   ,,Takže ty a Ricky jste zase spolu?" zamračí se po chvíli James. Konečně promluvil! Už mi z toho ticha, které se neslo naším pokojem tak dlouhou dobu, začínalo přeskakovat. 

,,Takže už se mnou mluvíš?" nasupeně si zakládám ruce v bok, přestávám vybalovat věci z kufru a obracím se k němu čelem. Je trochu vyšší než já a tak ať chci, nebo ne,  musím malinko pozvednout hlavu. 

,,Neodpovědělas na otázku," ohrazuje se. 

,,Ty taky ne." 

,,Proč jsi tak tvrdohlavá?" Stále na mě upírá svůj nečetný pohled. 

,,Nejsem s Rickym. Proč bych měla být s někým, kdo mě podvedl?" optám se, už trochu klidnějším hlasem. 

,,Tak proč jste se od nás rozdělili, hm?" 

,,No ne! Jamesi, ty žárlíš!" vydechnu a snažím se vyvarovat cukajícím koutkům.

,,Ne Meggie, já nežárlím. Nikdy a na nikoho, to si pamatuj." James žárlí, James žárlí, raduje se mé podvědomí.

,,Takže by ti bylo úplně jedno, kdybych šla s Rickym na rande?" 

,, Ty s ním jdeš na rande?! Nemůžeš s ním jít, je to jen zasranej bastard," opáčí naštvaně James. Stále proti sobě stojíme. Jeho dech je hrubý ale i přes to se ve mě začíná probouzet každičký nerv. Provokativně si zkousnu spodní ret a čekám na jeho reakci. Chvíli se zarazí. Podívá se na mé rty a potom se vrací zpět k mým roztouženým očím. Pání, vypadá to tak smyslně. Pootvírám ústa a přivírám oči. V té nanosekundě, která se mi zdá snad jako celá věčnost mnou proběhne tisíc jiskřiček a začínám cítit příjemné teplo v podbříšku. Je to jako z romantického filmu. Dvě osoby přilepeny na sebe stojící ve vlastní bublině naplněné elektrickou přitažlivou silou. Nikdy bych si nemyslela, že budu tak moc bažit po Jamesových rtech. Tak už to udělej!

,,Promiň Megg...já...já...musím jít...promiň," ustupuje ode mě znenadání. Co? Nechápavě na něj zírám, očima sleduju každý jeho pohyb. Jsem tak zmatená! Otáčí se a odchází ode mě. Otvírám pusu, neschopná najít ty správná slova. Je pryč. Zanechává mě v místnosti samotnou, jen se zbytekem vyprchající vášně a s hrozným pocitem zoufalé nedoceněnosti. On mě vážně opustil...

Snad se vám tento díl aspoň trochu líbil :D, jsem teď u babičky a tak mám na psaní víc času:) snad vám to nevadí..:D děkuju za každé vaše přečtení!:) PS: mám vás ráda:)