You're bad for me

Hotel mého dědečka

,,Aha no,"  zabrblám spíše pro sebe než pro něj a ztracená ve vlastních myšlenkách, dezorientovaná a pomatená se snažím přijít na to, co má James za lubem. U něho si totiž nikdy nemůžu být jistá. Asi si stále neuvědomuji, že jdu s klukem, který mne před nedávnem málem znásilnil nebo se o něco podobného aspoň pokoušel. 

Táhne mě dál douhou, zalidněnou a pro mě úplně neznámou ulicí. Vypadá to, že už tu někdy byl a nebo má jen strašně dobré orientační schopnosti, narozdíl ode mě se zde totiž pohybuje s nepopsatelnou ladností. Slunce stále svítí a svěží vánek nás mírně ovývá. Kdybychom tolik nespěchali, možná si tuto chvilku i užila, pomyslím si.

Ani nevím jak dlouho už za Jamesem klopýtám. Skoro celou cestu před sebou vidím jen jeho záda. Míjíme kolem sebe spousty usmívajících se lidí, všichni vypadají hrozně sympaticky a to mě nějakým zvláštním způsobem uklidňuje. James mlčí, oba mlčíme. To ticho je poměrně ubíjející, ale na druhou stranu se na nic neptá, ani nic nemrmlá, takže jsem za něj vlastně i ráda.  Kapičky potu mi stékají po tváři, modlím se, ať se na mě James neotočí. Nemyslím si totiž, že je můj vzhled poněkud lichotivý, aspoň ne v této situaci.  Pomalu nemůžu popadnout dech, James má však sil plno, aspoň to tak vypadá, protože mě stále táhne dál. Už začínám chápat, jak se cítí psi na vodítku. Myslím, že jsem na tom v tuto chvíli podobně.

,,Jsme tady," vydechne najednou spokojeně černovlasý kluk. V jeho tváři se objeví náznak úsměvu, na mém obličeji dominuje spíš úleva. Jsem ráda, že už tato cesta nepokračuje dál. Jsem propocená a zadýchaná. Radši se nechci ani vidět, usměju se v duchu.

,,Kde to vlastně jsme?" zeptám se zdánlivě nenuceně Jamese, který sostředěně pozoruje velkou budovu. Vypadá to jako restaurace nebo hotel, nevím. Těžko se mi to odhaduje. 

,,Na vyjímečném místě. Vždyť jsem ti to opakoval už nespočetněkrát," mrkne na mě. Porozhlédne se kolem a potom s elegancí,kterou může mít jen on mi otevírá dveře. Možná bych měla říct spíše dvířka. Pravděpodobně se jedná o boční vchod. Nápis: Jen pro personál! - mě v toéto myšlence utvrzuje. Pokyne mi rukou a já bez jakýchkoli otázek vstupuji dovnitř. Do nosu mi rázem udeří velmi zvláštní vůně, ještě však nevím, proč mi připadá tak zvláštní. Nacházíme se v nějaké chodbě. Vedle mě se táhne dlouhé schodiště a na konci té nekonečné chodby se nachází druhé. Myslím, že jsou zdejší pracovnívi velmi vděční člověku, který sem nainstaloval výtah. Tato budova je totiž vysoká možná ještě víc, než její šířka. Celé to působí zvláštně. Možná to tu v sobě ukrývá nějaké kouzlo. Pravděpodobně si to myslím díky žlutým stěnám s obrazy slavných osobností, které působí hřejivě.

,,Kde to jsme?"  rozhlížím se kolem a pohledem skenuji Jamese, pokládám mu znovu opomíjenou otázku.

,,Tady jsem kdysi trávil hrozně moc čassu, chodíval jsem tu a to hodně často," pousměje se, duchem nepřítomen.  Nejspíš vzpomíná...ale na co?

,,Nechápu," odfrknu tiše, ,,mohl bys mi to objasnt?" vytrhávám jej z přemýšlení. 

,,Vlastně jsem v tomto hotelu výrůstal."

,,Takže hotel, jo ? Ty už jsi někdy dřív ve Francii byl?" vyvalím oči, skoro jako žábá z obalu učebnice biologie. 

,,V podstatě jo. Naši kdysi hodně cestovali a tak mě vždycky šoupli sem. Byl to můj druhý domov. Takové to útočiště. Mám to tu rád. Můj děda to tu totiž vlastní," pousměje se a jeho hlas se mění. Nasazuje ještě víc pohodovou frekvenci.

,,A to mi říkáš až teď? Já myslela, že tu jsi poprvé no." zvýším po něm nevědomky hlas. Cítím se tak nějak uražená, že mi to neřekl dříve. Hned na to se však pokouším svou tepovou frekvenci vrátit zpět na normál.

  ,,Zdovolením pane Coopere," ozve se za námi nějaký cizí mužský hlas. Oba se otočíme. Před námi stojí muž, může mu být tak třicet. Je navlečený v asi hodně drahém smokingu a jeho vlasy jsou ulízlé. I přes to, že se mi tenhle styl oblékání nelíbí, mi příjde tento muž celkem sympatický. Nejspíš je to číšník.

,,Zajisté Charlie, jen mě mrzí, že tu nemohu zůstat déle. Však víte. Školní povinnosti..." usmívá se na toho cizího chlápka James (sleduji, jak se mu změnila řeč i postavení, velmi zajímavé). Podle jeho přístupu usuzuji, že se znají. O krok ustupuji a zakládám si ruce v bok. V průběhu jejich rozhovoru se začínám cítit tak nějak 'navíc'.  Možná proto, že slyším jen každé druhé slovo.

,,Devatenácté patro. Doufám, že jste ještě nezapomněl. Dědeček Vás již očekává," odkašle si ten číšník a letmo si mě prohlédne, potom se s Jamesem rozloučí a pokračuje dál ve své cestě. Mé oči z něj však stále nespoští zrak. Dívám se na něj zkoumavým pohledem a zamýšlím se nad tím, proč se k Jamesovi tento muž choval tak přívětivě. Okolí nesleduji, kupodivu mají mé myšlenky momentálně přednost i před Jamesem. Nějak mi uniká fakt, že je vedle mě stále od ucha k uchu vysmátý černovlasý chlapec, který právě manipuluje s výtahem.

Najednou mě James znovu chytá za ruku. Tentokrát ale sliněji, než předtím a než stihnu cokoli říct, ocitáme se ve výtahu, úplně sami...

Snad se tento díl líbil, tedy aspoň trošku:). Dále bych se chtěla omluvit, že už jsem dlouho nepsala. Jenže v poslední době na to nemám moc času, takže ještě jednou se omlouvám. Jsem ráda za každé Vaše přečtení:)!