You're bad for me

Zádrhel

  Nevěřícně jsem na Jamese vyvalila oči, ,,Co ty tu chceš?!" 

,,Ehm... jsi u mě doma. Takže bych se měl ptát spíš já, nebo to snad vidíš jinak ?" Nenuceně se na mě usmál James.

,,Proč jsem sakra u tebe doma ?!" Vyjekla jsem a můj hlas nabíral na frekvenci.

,,Protože jsi byla úplně mimo. A já tě tam zkrátka nemohl nechat. A u tebe doma by tě asi v opileckém stavu nevzali..nevím. Nepřišlo mi to jako dobrý nápad" Prohrábl si své černé nohoru vyčesané vlasy. Nevypadáš sexy. Tak toho nech! Mě už z míry jen tak nevyvedeš.

,,Nikdo se tě o nic neprosil." Odfrkla jsem. 

,,Ale poděkovat bys mohla." Vyplázl na mě jazyk. To jsem mu samozřejmě musela oplatit. Fakt, že jsme vypadali jako malé děti vám snad říkat nemusím.

,,Okamžitě mě odvez domů!" Našpulila jsem naštvaně rty odhodlaná klidně i vraždit. On se smějě? Proč se směje?!

,,Drahoušku, bydlíš hned vedle. " Hlavou pohodil směrem k oknu, ze kterého šlo vidět do mého pokoje. Sakra! ,Ale problém mi to nedělá." Dodal a ušklíbnul se.

,,A neříkej mi tak!" Naštvaně jsem se napřímila a čekala na jeho reakci. Ano, cítila jsem se trapně. Ale proč tak i vypadat?

,,Včera jsi byla jinak přítulná." Usmál se. Jak jako přítulná? Sakra, proč musím být já zrovna tou, která si nic nepamatuje?

,,Neudělala jsem nic...?" odlmčela jsem se ve strachu dokončit větu.

,,Myslíš, jestli jsme spolu nespali nebo tak něco?" Zazubil se. ,,Ne to opravdu ne. To není můj šálek kávy." 

Uf. Oddechla jsem si nahlas. Popravě mi spadl kámen ze srdce. 

,,Ale líbáš teda dost vášnivě. Ani bych to do tebe neřekl. Překvapuješ a boduješ!" Zasmál se James. To už jsem ho vraždila svým pohledem. 

,,Jdu." Rozlížím se po pokoji ve snaze najít mou bundu. Naštvaně ji drapnu do ruky. 

,,Klid. Dělám si srandu." Znovu se jeho (snad jeho) pokojem rozezní jeho hlučný smích. Propichuju ho svým pohledem a představuju si, která ze smrtí pro něj by se mi líbila nejvíc. Mávám mu na pozdrav a s ironickým úšklebkem za sebou zabouchávám dveře.

,,Meggie?" Zavolá po mě ten nesnesitelný hlas. Ignoruju to. Ignoruju Jamese. 

To už mě ale můj drahý kamarád dobíha: ,,Ehm Megg. Jdeš šptným směrem. Ty druhé dveře vedou na chotbu" Pokouší se zůstat vážný. I přes to mu však cukají koutky.

Jeden trapas za druhým. A to je teprve ráno. ,,Chtěla jsem si prohlédnout koupelnu." Snažím se zachovat klid. Popravdě mi to ale moc nejde. James se pousměje. Asi mu příjdu vtipná.

,,Panebože co tu vůbec dělám." Zamumlám spíš pro sebe než pro něho. I přes to mou poznámku nejspíš slyšel.

,,Prosté díky by stačilo." Jeho úsměv je rázem pryč. Jenomže mě je to celkem jedno.

,,Díky za co ?" Sarkasticky se ušklíbnu.

,,Za mé rameno, na které ses včera mohla vyplakat." Čekala jsem, kdy na mě vyplázne jazyk nebo kdy na mě udělá jednu z jeho grimas. Ale nic takového nepřicházelo. 

Zmateně se na něj podívam pohledem: o čem to sakra mluvíš? 

,,Ty si opravdu nic nepamatuješ? Ten včerejšek ?" Hledí na mě s vážnou tváří.

,,Vždť jsi říkal, že se nic nestalo? Tak mi pověz, co tak důležitého bych si měla pamatovat..."

James mlčí. Proč sakra James mlčí?! Vysvětlí mi to někdo ? Například on sám? 

,,Nevím. Jak ti to říct." Zmateně na mě kouká. 

,,Říct mi co ?!" Vyštěknu po něm. Možná víc než bylo doopravdy potřeba.

,,Ricky. On...ehm.... já nevím jak to říct..promiň...nejsem asi ten, co by ti to tu měl vysvětlovat." Odmlčí se a s obavami v očích ze mě nespouští zrak.

Nechápavě k němu vzhlédnu z pod řas. Co to tu proboha povídá? Radši už jsem ticho. Stále si říkám, proč tu pořád jsem. A tak se prostě otočím a vycházím, teď už správným směrem, domů. Na Jamese se teď ani neohlédnu. Myslím, že se na mě stále díva, ale už se mě nepokouší zastavit. A to jsem ráda. Možná bych mu aspoň měla poděkovat, za 'záchranu'. Přece jen jsem asi včera byla dost na mol, když si dnes nic nepamatuju. Pak si to ale rychle rozmýšlím.

Jamesův byt. Tedy spíše byt Cooperových - jeho rodiny, byl opravdu vkusně zařízen, stejně jako jeho pokoj. Celkem se divím, že si za tak dlouhou dobu dokázali Cooperovi takhle krásně vybavit byt a zabydlet se tu. Po zdech visí obrázky malých dětí. U jednoho se zastavuju. Na fotce je nejspíš James. Černé vlásky vyčesané nahoru mě přinutí se usmát. Chvíli si obrázek prohlížím a pak zjišťuji přítomnost víc takových fotek s Jamesem jako dítě. Měla bych vážně vypadnout. Nerada bych paní Cooperové nebo jiným členům Jamesovy rodiny vysvětlovala mou přítomnost. 

Pozdě.

,,Ahoj." Přivítá mě milá starší paní právě vcházející na chodbu. Avšak i přes její věk, můžu obdivovat její vkusné oblečení. Soudím, že se jedná o paní Cooperovou. James se jí totiž trochu podobá.

,,Dobrý den." Zakoktám a přemýšlím, jestli se půjdu zahrabat pod zem hned a nebo jestli uteču a zahrabu se až pak. 

,,Jsem paní Cooperová, Jamesova matka." S úsměvem mi podává ruku. Já ji s malým prodlením příjmám.

,,Meggie." Nuceně se usměju. Ovšem snažím se nepropadnout někde pod studenou zem.

,,Víš, James si sem nevodí moc děvčat. Ty jsi jeho děvče?" Vlídně se na mě usměje. Mě teda do smíchu moc není. Jak bych sakra mohla být jeho holka ? A proč mi stále mé podvědomí cpe slovíčo sakra?!

,,Nejsem." Suše polknu. Jakobych měla knedlík v krku. Jamesova holka - z těchto dvou slov se mi dělá mdlo.

,,Aha." Tázavě  na mě paní Cooperová pohlédne. Možná čeká vysvětlení nebo spíše objasnění mě u Cooperů.

Sakra co odpovědět? Mysli! Mysli! Mysli Mggie!

,,Jsem Jamesova dobrá kamarádka!" Vyhrknu bez přemýšlení. Ale já říkala mysli a ne vychrl ze sebe první kravinu, která tě napadne! Sakra (zase?) proč jsem řekla tu největší pitomost, co mě právě napadla? Protože jsi pěkně zoufalá - šeptá mi mé podvědomí.

Na tváři paní Cooperové se znovu objevuje široký úsměv. Kéž by mi taky bylo do smíchu. Pomyslím si. Hlavou se mi honí jen to, jak se odsud co nejrychleji dostat.

,,Nechceš u nás zůstat na oběd? James si sem moc často kamarády nevodí..." Jistěže nechci ! Nemám důvod chtít ! 

,,Ráda."  Odpovím s kamennou tváři. To jsem říct nechtěla !!! Jenže té hodné paní prostě nejde říct ne. A nebo jsem na to prostě jen moc měkká někoho jako je paní Coopeová odmítnout.

,,Dobře Meggie," odmlčí se ,,skočíš prosímtě ještě za Jamesem? Nemám ještě udělaný oběd." Omluvně se na mě podívá paní Cooperová. 

,,To je v pohodě. Ráda vám pomůžu. S čímkoli." Snažím se zachránít situaci. Prosím Prosím Prosím...

,,Ne Meggie. Návštěva a Jamesova dobrá kamarádka mi tady nebude pomáhat s oběděm. Radši zajdi za James...," její tvář se znovu rozzáří ,,tady je. Jamesi, vezmeš Meggie nahoru? Aspoň na chvíli než udělám oběd. No šup šup! Přece tu svojí kamarádku nenecháš takhle postávat." Káravým pohledem se paní Cooperová podívá na svého syna stojícího na schodech. Ten se naopak nechápavě díva na mě. 

,, Ehm...kamarádku ?" tázavě si mě prohlédne. Potom se mu v očích zableskne něco velmi zlověstého, ,,Jasně!"  

Jsem polapena jako myš v pasti. PROSÍM. VOLÍM SI TU PRVNÍ MOŽNOST - CHCI SE JÍT ZAHRABAT POD ZEM TEĎ A TADY!

Snad se aspoň malinko líbí. Potěší mě každé vaše přečtení tohoto příběhu :) ! Zajímá mě, jestli má ovšem cenu psát dál...