You're bad for me

Paříž

Už je to nějaký ten pátek, co se mi James neozval. Z nějakého mě neznámého důvodu se na mou maličkost úplně vykašlal.
,,Tři měsíce," opravila mě znuděná Samatnha, zatímco se snažila najít na obrazovce svého notebooku vhodnou práci. Přesně tak, léto je za dveřmi a tak jako spousty jiných děcek si i Samantha hledá práci. Přesněji brigádu, která by ji bavila. (Samozřejmě, že se jedná o nadlidský úkol, protože mou kamarádku nebaví zkrátka nic.) Já se tohoto kolotoče nezúčastním, měla jsem na léto naplánovaný úplně jiný program.
Tři měsíce se mi James neozval. Zprvu jsme si volali, snad každý den. Stěžoval si, jak moc to  má ve Francii náročné, prý mají v hotelu strašný frmol. Každý den spousty papírování. Taky mi povídal o stavu svého dědečka, nezlepšil se, ale ani nezhoršil, takže byl rád a když byl rád on, byla jsem šťastná i já. Přes mobilní telefon  jsem hltala každé jeho slovo. Zajímalo mě, jak se má a co nového prožil, co celý den dělal a s kým byl. Tak moc mi chyběl. Bohužel po nějaké době přestal volat a psát úplně.
Na čele se mi objevila nepatrná vráska. Ležela jsem na Samanthině - jako vždy - neustlané posteli, ruce za hlavou, tupě jsem zírala do bílého stropu a snažila se získat odpovědi na své nevyslovené otázky. ,,Třeba jen nemá čas." Tak takhle nějak zněla moje odpověď. Jednalo se o jakousi útěchu, kterou jsem si touto větou dokázala vytvořit sama. S touto větou na jazyce jsem dokázala přežít celé tři měsíce v naději, že na mě nezapomněl.
,,Podle mě bys mu měla zavolat." Samantha prudce zaklapla notebook a ototčila se na točící židli přímo naproti mně. Ruce si založila na prsou a čekala, co ze mě vypadne.
,,Třeba nemá č..."
Kamarádka si hlasitě povzdychla, čímž přerušila mou dosti známou výmluvnou větu. ,,Ale noták, zlato, vždyť jste se domlouvali, že za ním o letních prázdninách přijedeš. Letní prázdniny začínají za dva týdny. Měla bys začít něco dělat. A nejlepší bude, když začneš tím, že zvedneš svůj zadek, doklušeš ke stolku s mobilem a vytočíš číslo svýho kluka!"
Nevěděla jsem, jestli se mám začít smát nebo brečet. Tato situace mi přišla zvláštní, tato situace byla zvláštní. Byla jsem v pozici, ze které jsem nemohla nijak posoudit, jestli o mě můj kluk stále stojí.
,,A takové ty kecičky, že by se měl kluk ozývat jako první si nech pro sebe jo?" zazubila se škodolibě Samantha. Jako by mi četla myšlenky ! ,,Nejsme ve středověku, nebo kdy to platilo..." Ukázala na mě svým ukazováčkem a přimhouřila obě oči. ,,Okamžitě mu zavoláš!"
Pokojem se ozval můj hlasitý smích. ,,Počkej, počkej, to mi jako přikazuješ?"
,,No jasný."
Než jsem stihla cokoli říct, stála kamarádka nad mým mobilem a už do něj ťukala Jamesovo číslo. Byla hbitá jako šelma.
Snažila jsem se rychle vykopat z postele a mobil jí sebrat, Samantha však byla rychlejší a mě se můj plán nedařil.
,,Vrať mi to!" křičela jsem. Byly jsme jako dvě malé holky, co se hádají o panenku. Jenže tady šlo o něco víc. Možná šlo o Jamesovu a mou budoucnost. ,,To nemůžeš!" Samantha si přiložila prst k ústům, tímto gestem mě umlčela.
Sklíčeně jsem si sedla zpět na postel. Přemýšlela jsem, jak moc katastrofálně může tato situace skončit. Třeba se dozvím, že už mě James nemá rád. Nebo mě seřve, proč mu volám, když nemá čas. V hlavě se mi odehrávaly ty nejhorší možné scénáře.
,,Jé, ahoj Jamesi....ne, tady Samantha...jestli je tady Maggie?" upřeně se na mě zadívala. Spěšně jsem zakroutila hlavou. ,,Ne, ne!" sykla jsem.
,,Áno, sedí tady přede mnou na posteli... " řekla, pohled přilepený na mě.
Praštila jsem se dlaní do čela. Hůř to dopadnout nemohlo. Jak teď v jeho očích vypadám? Samantha chodila po pokoji a klábosila s mým klukem jako by nic. Své blond vlasy měla rozpuštěné, díky jejich délce vypadala opticky nižší než opravdu byla.
Po chvilce mi podala telefon. Kývla na mě. Ale já nechtěla s Jamesem mluvit. Ne teď, ne za těchto okolností, ne za těchto podímnek. Civěla jsem na Samanthu, jako by mi jen ona dokázala pomoci - vlastně mi jen ona dokázala pomoci. Třeba tak, že by celou tuto situaci zachránila.
,,Ber to, dělej." - Nepomohla.
Můj obličej se zkroutil do velmi zděšené grimasy. Mohla jsem vypadat asi jako dítě, které se celý den těšilo na dort, při zjištění, že žádný mít nebude. Nedokázala jsem ten mobil vzít do ruky. Byla jsem ztuhlá a zděšená. Přísahám vám, že kdyby se dalo pohledem zabíjet, Samantha už by tu nestála.
,,A-ah-ahoj," pípla jsem do mobilu. Krve by se ve mě nedořezal. Kamarádka si sedla vedle mě a snažila se zachytit každičké slovo z našeho rozhovoru.
,,Zlato, jak se máš?" vyhrkl James. Mé srdce pookřálo, když slyšelo jeho sametový hlas.
Povídali jsme si tak dlouho, jak nám to moje baterie dovolila. Samantha vedle mě usla a já ji po zavěšení mobilu nechtěla budit. A tak jsem zhasla malou zelenou lampičku, kterou dostala Sam ke svým pátým narozeninám od své maminky, a pokojně se natáhla vedle ní.

Když jsem se ráno probudila, místo vedle mě bylo prázdné. Zarazila jsem se, Samantha vždycky spala déle než já. A to za jakýchkoli okolností. Měla jsem ze včerejšího dne dobrý pocit. 
 ,,Takže za dva týdny letíš do Fancie." Kamarádka právě vcházela do pokoje. Sušila si své mokré blond vlasy ručníkem a usmívala se od ucha k uchu. Zato mě úsměv z tváře zmizel.

 ,,No to ne, James se mi o ničem takovém nezmínil, nepoletím za ním jen tak." 
 ,,Božínku, vždyť to máte domluvený několik měsíců! Nejsi malý děcko, aby ti to každej den připomínal, ne?"
 Samantha měla pravdu. ,,Když já nevím, není to trošku...prostě nevím."
 Kamarádka po mě hodila nechápavý pohled. ,,Prosím tě! Přestaň se už zabývat takovýma kravinama. Zatímco tu teď sedíš, život ti ubíhá mezi prsty." To bylo trošku moc filozofování na někoho, jako je Sam. 
 ,,Ale ty tu taky sedíš," podotkla jsem.
 Mávla rukou. ,,Podívej, měla bys tam jet. Dlouho jste se neviděli a tak."
 ,,Tak mu aspoň zavolám, ať ví-"
 Kamarádka si povzdechla. ,,Nikomu volat nebudeš, hezky půjdeš, zarezervuješ si let do Paříže a uděláš Jamesovi takový překvapení, ze kterého se posadí na zadek!" 
 ,,To mám napochodovat k němu do hotelu,  a hodit se mu kolem krku?" smála jsem se.
 ,,Přesně tak."
 Plán Samanthy se mi vůbec nezamlouval. Jedno mé já kroutilo nechápavě hlavou, druhé křičelo: chop se příležitosti, nebuď hloupá! Ocitla jsem se na rozcestí, nevěděla jsem, co mám dělat. Možnosti byly dvě. Buď zůstanu doma, spolu se svým strachem a nebo jej odhodím a pojedu za svým klukem.

A tak se stalo, že po dlouhém přemlouvání a rozmýšlení vyhrála druhá možnost.

Další část je tady. Doufám, že s ní budete spokojen, a že se bude líbit:) 

Dodatečně se omlouvám, pokud jsem názvem tohoto dílu (skrz nedávné události ve Francii) někoho pohoršila. Určitě to nebylo účelem a v době, kdy jsem tento díl psala se taková zvěrstva ve Francii neděly.