You're bad for me

Pravda promluvila

*Flashback*

Samantha

Carol Begensonová nikdy nepatřila mezi hodné holky. Nikdy byste na ni nemohli vidět sukni nebo nějakou blůzku, protože je ani nenosí. Zato piercingy, nebo uplé kožené věcičky, to je u ní rutina. Už jako malá dávala všem dost zabrat. Ať už to byli rodiče, sousedi, učitelky ve školce nebo dokonce my děti. Už od doby, co nastoupila k nám do školky se od ostatních dětí lišila. Později, když vyrostla začala ujíždět na drogách a už hodněkrát se zastavila v nějaké polepšovně nebo na odvykačce. I ostatní mají z Carol strach, ať už se bavíme o panu Morrisovi nebo o paní Fitzgeraldové, naší učitelce matematiky. Já s ní mám jenom dvě hodiny týdně, francouzštinu a matiku, a i tak málo mi stačilo, abych se jí začala vyhýbat dokonce i na školních chodbách.

Bohužel se nám zrovna dneska změnil rozvrh. Samozřejmě, že jsem to netušila. Ležela jsem doma s angínou. Zjišťuji to až teď ve smíšené třídě mladých nezaujatých teenagerů, kteří ať už z nedostatku finančních prostředků, nemocí (já) nebo z odporu k francouzštině do Francie před pěti dny nejeli.

Poslední volné místo je vedle Carol, achjo. Zoufale ještě jednou projíždím zrakem třídu ve snaze najít nějakou jinou volnou židli, marně. S nadzvedlým obočím a skloněnou hlavou tedy sedám vedle největšího podivína, emaře, a já nevím kolik skrytých životů ještě Carol Begensonová může vést.

,,Ahoj," pípnu tiše. Carol mi věnuje jen letmý pohled ale neodpovídá. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo.

Zvoní. Do třídy vstupuje paní učitelka Fitzgeraldová, která by nevypadala zase tak moc divně, kdyby si aspoň rozpustila vlasy a přestala nosit její dlouhé sukně, indiánské sukně.

Opatrně si vytáhnu mobil a pod lavicí, tak aby mou činnost nikdo neviděl, hlavně paní Fitzgeraldová, kontroluju zprávy od Meggie. Zítra se mají vracet, a upřímně? Těším se na ni skoro jako na Vánoce!

Mezitímco moje palce tancují na dotykové klávesnici, a píšou další román mé nejlepší kamarádce, nevšímám si, že se o mě nějak moc začíná zajímat právě Carol.

,,Thornesová to prej táhne s Cooperem."

Zvědavě, zároveň však zaraženě zvedám hlavu od telefonu a tázavě se podívám na Carol, která právě řekla snad tu největší blbost.

,,No nečum na mě takhle, jen ti říkám, co vím," podotkne, mezitímco si své černé boty opírá o lavici. Věřte mi, že kdyby z ní madam Fitzgeraldová neměla takový strach, už dávno by seděla v ředitelně.

Ještě stále nejsem schopná nic říct. Nejde o to, že bych se bála naší učitelky, bojím se spíš Carol. nikdy nevíte, co se tomu magorovi právě může honit v hlavě. Třeba má u sebe bouchačku, nebo tak. S takovým psychopatem se musí opatrně, vážně, četla jsem to na online poradně jednoho webu.

,,Jsi nějak moc informovaná, ne ? Kdyby se něco takového dělo, určitě bych byla první, kdo by to věděl. Nemyslíš? My jsme totiž nejlepší kamarádky, jestli sis nevšimla," pousměju se, možná vypadám trochu povýšeněji, žež jsem chtěla. Carol se ironicky zařehtá. Rychle shrne nohy ze stolu dolů a otočí se na židli směrem ke mě. Leknutím málem nadskočím, nebudu vám lhát.

Odvrátí zrak, ,,děvčátko jedno malinké, nevinné. nevíš vůbec nic. Žiješ si v tom svém dokonalém světě a přitom...škoda slov," dořekne, nato vyskakuje na nohy a s ironickým zamáváním na učitelku odchází pryč. Proč mě její chování nepřekvapuje?

,,Můžeš mi vysvětlit, jak jsi to myslela?" přisedám si k Carol. Můj příchod ji očividně dost potěšil, protože ji panenky vystřelují skoro až ke stropu školní jídelny. Seděla tu tak sama u modrého, plastového kulatého stolu, naší ne moc proslulé jídelny a to byla skvělá příležitost jak z ní dostat více, tak moc cenných informací.