Záznamy

#0052 Koncentrační Tábory (Terezín) a Osvětim (bc why not?)

Koncentrační tábory

Jedná se o místo sloužící k internaci nebo věznění lidí, kteří sem jsou umísťováni většinou bez řádného soudu nebo jiného právního důvodu. Označení koncentrační tábor bylo nejdříve používáno ve smyslu internačních táborů pro civilní obyvatelstvo v 19. století.  Později byly jako „koncentrační" označeny tábory, v nichž německý nacistický režim zadržoval, vykořisťoval, mučil a zabíjel své skutečné či údajné nepřátele. Po tom co byly nacistické koncentrační tábory v roce 1945 osvobozeny a byla odhalena jejich role v nacistické genocidě, stalo se označení koncentrační tábor synonymem nejhrubšího porušování lidských práv a postupně se přestalo používat jako oficiální označení existujících internačních táborů. 

Za druhé světové války, za nacistické okupace českých zemích, existovaly především pobočky velkých koncentračních táborů. Někdy byla pro umístění vězňů využita již existující táborová zařízení různých typů, například ubytovací dělnické tábory u velkých staveb, vojenská kasárna (Brno – Pod Kaštany), kárné pracovní tábory, ale i uprchlické tábory. Většinou však byly postaveny tábory nové. Podle zjištění historiků na území dnešní ČR v průběhu války existovalo více než 600 táborů různého typu.  Věznili tam milióny objetí a většina z nich taktéž zemřela. Tábory byly používány pro řadu účelů: byly to pracovní tábory, tranzitní (průchozí) tábory, kde lidé pouze čekali na další transport, a také tábory vyhlazující, určené výhradně pro hromadné vraždění.

Terezín

Součástí nacistických plánů na nové uspořádání Evropy bylo tzv. konečné řešení židovské otázky. Také na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava byli občané židovského původu pronásledováni a od listopadu 1941 postupně deportováni do města Terezín, kde pro ně nacisté zřídili tzv. ghetto – koncentrační tábor pro Židy. Zde měli být soustředěni do doby, než budou místa vyhlazovaní na Východě připravena k jejich konečné likvidaci. 

Terezínskému ghettu velela nacistická komandantura, která dávala rozkazy tzv. židovské samosprávě. Ta se starala o zajišťování vnitřního chodu tábora. Strážní službu vykonávali protektorátní četníci, kteří z velké většiny sympatizovali s uvězněnými, se jim snažili pomáhat a udržovat kontakty s vnějším světem.

V ghettu platily různé zákazy a nařízení. Kulturní život byl však po určité době povolen, neboť měl posloužit jako jeden z nástrojů k zastření pravdy o osudu, který byl Židům předurčen. Pro vězně mělo umění ve všech formách veliký význam, neboť jim pomáhalo překonávat deprese a strach z neznámé budoucnosti, jakož i uchovávat jejich osobní integritu.

V ghettu byly vězněny i tisíce dětí a snahou židovské samosprávy a dospělých vězňů obecně bylo jim jejich úděl pokud možno ulehčit. Přes zákaz nacistů probíhalo tajné vyučování a pedagogové i vychovatelé se dětem věnovali s nesmírnou obětavostí.

Vězňům sloužila k ubytování nejprve kasárna, a po vystěhování terezínských obyvatel v polovině roku 1942 i civilní domy. Při obrovském přeplnění tábora však často obývali i půdy, sklepy a kasematy ve valech. Do Terezína proudily tisícové transporty Židů nejen z protektorátu, ale i z Německa, Rakouska, Nizozemska, Dánska a koncem války i ze Slovenska a Maďarska.

Za necelé čtyři roky prošlo terezínským ghettem více než 140 000 židovských vězňů – mužů, žen i dětí. V posledních dnech války k nim přibylo ještě více než 15 tisíc vězňů, kteří dorazili do Terezína s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou. Mezi nimi byli i vězni nežidovští. Od vzniku ghetta až do osvobození v Terezíně zemřelo na 35 000 vězňů v důsledku stresu, hladu a hrozných ubytovacích a hygienických podmínek.

Do ghetta transporty přijížděly, ale také z něj odjížděly do míst vyhlazování a otrocké práce. Od října 1942 směřovaly téměř všechny do Osvětimi – Březinky, nejstrašnějšího koncentračního a vyhlazovacího tábora. Z terezínského ghetta bylo vypraveno celkem 63 transportů, jimiž odešlo více než 87 000 osob. Z nich se dočkalo osvobození jen necelých 3 800 lidí. Mezi těmito deportovanými byli i nejmladší vězni. Na 7500 jich zahynulo, osvobození se dočkalo jen 245. Přímo v ghettu pak zahynulo dalších 400 dětí. O životě nejmladších obětí vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb – většinou to jediné, co po nich zůstalo.

Osvětim

Vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v táboře našli 7000 vyhladovělých a nemocných vězňů, kteří nebyli schopni přesunu do jiných táborů a které nacisté nestihli zavraždit. Skutečnost, že tábor existuje, se dozvěděli po osvobození Krakova, tedy několik dní před tím, než k Osvětimi dorazili. Ačkoli nacisté začali tábor likvidovat už v létě 1944, všechny stopy o masovém vraždění nezahladili. Zničili archívy, vyhodili do povětří krematoria a čtyři z pěti plynových komor. Tu poslední pouhý den před příchodem Rudé armády. Prvním nacistickým táborem, ve kterém sovětští vojáci našli důkaz o hromadném vraždění, byl v červenci 1944 Majdanek poblíž polského Lublinu. Další velké koncentrační tábory Belzec, Sobibor a Treblinka, do kterých Rudá armáda v létě 1944 vstoupila, Němci zlikvidovali v roce 1943, aby zahladili stopy po vraždění polských Židů.

Nacisté z tábora mezi 17. a 21. lednem 1945 odvedli 60 000 vězňů, které potřebovali na otrockou práci pro Říši v táborech dále od fronty. Některé transportovali vlaky, většina vězňů však musela pochodovat stovky kilometrů v mrazivém počasí bez řádného oblečení a obuvi, jídla a odpočinku. Příslušníci SS během nich zastřelili každého, kdo už nemohl. Přesuny nepřežilo 15 000 vězňů, a proto dostaly název pochody smrti. 

Vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu, sklady plné osobních věcí 1,3 miliónů žen, mužů a dětí, kteří do Osvětimi přijeli – statisíce zavazadel, pánských obleků, ženských šatů či dětských botiček, brýlí, modlitebních šál, hrnků, tuny lidských vlasů připravených na zpracování.

 Na základě na základě žádosti Polska a Izraele byl na seznamu Světového dědictví UNESCO v roce 2007 změněn název „bývalý koncentrační tábor v Osvětimi" na „Auschwitz-Birkenau: německý nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor (1940–1945)". Poláci o změnu požádali kvůli častému používání spojení „polský vyhlazovací tábor"  či „koncentrační tábor v Polsku".

Centrem vyhlazování Židů z celé Evropy se stal tábor Auschwitz poté, co představitelé nacistického Německa v lednu 1942 schválili „konečné řešení židovského otázky" na konferenci ve Wannsee, které předsedal Reinhard Heydrich. Továrna na smrt vznikla v táboře Auschwitz II, na místě, kde stávala vesnice Březinka (německy Birkenau). Právě v plynových komorách v Birkenau našla smrt většina lidí, kteří zahynuli v táboře Auschwitz.

Tábor se stal také místem zvrácených pokusů, které na vězních prováděli nacističtí lékaři, mezi nimiž neblaze proslul Josef Mengele svými pokusy na dvojčatech.