Harry Potter a cesta zpět

Kapitola šestnáctá

Harryho následující ráno bylo stejné, už ani nepřemýšlel nad zaběhlou rutinou, po každodenním cvičení se vždy cítil velmi dobře a odpočatě, i když ještě dlouho po sprše cítil, jak jeho svaly poněkud naříkají. Pravděpodobně za to mohlo již velmi chladné počasí, které zde ve skotských krajích toto roční období bylo. Chlapcovo zápěstí bylo zarudlé od včerejšího trestu, ale nebolelo, a to jen díky Severusově masti, která my nyní byla velmi dobrým společníkem. Harryho školní den utekl rychleji, než by si přál a opět nastal čas navštívit kabinet profesorky obrany proti černé magii.

„Dobrý večer, paní profesorko." Dolores mu pokynula hlavou a rukou ukázala na nepohodlnou židli, chlapec se na ni posadil a vyčkával dalších pokynů. „Na co čekáte pane Pottere, snad víte, co máte dělat." Harry bez dalších řečí uchopil černý, speciálně upravený brk a dal se do psaní jedné a té samé věty. Nemám vykládat lži. Znovu musel v duchu poděkovat Snapeovi, jeho mast byla prvotřídní. Na zápěstí se mu opět začala objevovat jednotlivá slova, a čím víc psal, tím byla zřetelnější.

A tak to šlo den za dnem, Harry každý večer chodil na plnění školního trestu a věta, kterou přepisoval stále dokola, se mu trvale vrývala do kůže, díky masti, kterou mu dal mistr lektvarů necítil žádnou bolest, a proto si byl schopný udržet hrdý nic neříkající tvář. Zatím co si Harry užíval každý pohled na Dolores, ona naopak zuřila, sice se snažila udržet svoji neutrální masku, ale moc se jí to nedařilo. Při posledním sezení vydržela Harryho pozorovat pouhou hodinu, za těch sedm dní její „oblíbený" student nevydal ani hlásku, neudělal ani jednu bolestivou grimasu, na kterou se těšila od první chvíle, jediné, co byla schopna spatřit, bylo to jen na malý okamžik, když se na ni Harry podíval a jeho pohled nesla větu. „Jako vážně? Čekal jsem od Vás víc" byl to jen kratičký zlomek vteřiny, když se na ní Harry takto podíval, pak už to víckrát neviděla. Zuřila. „Pottere, pojďte sem!" Harry poslušně přistoupil a ukázal ji ruku. „Výborně!" vykřikla „A teď už vypadněte." „Dnes tak brzy, paní profesorko?" zeptal se naoko překvapený chlapec,, který neopomenul poslední dvě slova říct tím nejmedovitějším hlasem jaký dokázal ze svého hrdla vyloudit. „Řekla jsem VYPADNĚTE, POTTERE." „Dobře, jak si přejete, přeji Vám dobrou noc." Když Harry odcházel ještě stihl koutkem oka vidět, jak naprosto nepříčetně Umbridgeová vypadla a aby toho nebylo málo, rozmlátila ve vzteku minimálně tři talíře zdobené „Sladkými" koťátky.

Když Potter přišel do společenské místnosti, překvapilo ho, že jeho dva kamarádi tam na něj ještě čekali. „Nes tě pustila brzy, co kamaráde." Ujal se slova Ron. Harry mu jen přikývnul a unaveně se posadil do jednoho z rudých křesel. „Ty její tresty byly strašné." Řekl vyčerpaně. „Ještě, že dnešním dnem ten teror skončil." „Ale Harry, vždyť jsi nám říkal, že tě nechávala jen dokola přepisovat jednu větu, jak to mohlo být, tak strašné." Podivila se Hermiona, která se poprvé za celý týden hluboce zadívala do Harryho očí. „Víte, neřekl jsem vám dvěma všechno, je naprostou pravdou, že jsem jen přepisoval text, ale nějak jsem vynechal, že to bylo mojí krví." „CO?" vykřikli Ron i Hermiona najednou. „Má nějak upravený brk, který nepotřebuje inkoust, nějaké kouzlo zapříčiňuje, že se vámi psaný text také objevuje na vašem zápěstí, a nejen na pergamenu, kam se to zapisuje vaší krví. Obávám se, že se téhle jizvy už do konce života nezbavím." Dořekl jejich kamarád a ukázal jim slova vyrytá do jeho ruky. „Harry! To je strašné! Měl bys to nahlásit nějakému profesorovi." „Nedělej si s tím starosti Hermiono, myslíš, že bych vydržel sedm večerů psát vlastní krví a dobrovolně se mrzačit, kdybych neměl nějakou pojistku? Nebudete mi věřit, ale byl jsem s tím za Snapeem." Teď na chlapce-který-přežil, jeho kamarádi opět nevěřícně hleděli. „Pojďte semnou, tady o tom mluvit nebudeme, našel jsem skvělé místo, kde bychom si mohli v klidu promluvit. Jen si skočím pro neviditelný plášť a Pobertův plánek, půjdete za mnou podle plánku. Je sice už zákaz vycházení, ale vy dva jste prefekti a jako takoví máte možnost se vymluvit, že děláte obchůzku, já budu pečlivě schovaný, takže mě nikdo ani neuvidí. Jdeme." Harry je zavedl ke komnatě nejvyšší potřeby a sundal si plášť. „Tak, jsme tady, za touhle zdí, jak visí ta hrozná tapisérie, se ukrývá komnata nejvyšší potřeby, stačí si jen silně představovat co potřebujete a komnata se přizpůsobí vašemu přání, teď se dívejte." Harry si představil nádhernou, klidnou místnost s krbem a třemi pohodlnými křesly. Prošel třikrát kolem visícího obrazu a najednou se na holé zdi objevily krásně zdobené, ebenové dveře. „Pojďte dovnitř, je to bezpečné." Vyzval je pohybem ruky, aby vstoupili do připravené místnosti. Dvojice prefektů oněměla úžasem, komnata se přizpůsobila Harryho přání, vypadala velice útulně v jednom rohu byl veliký krb se zapáleným ohněm, místnost byla vyzdobena zlatavou barvou a křesla byla o něco tmavší. „Posaďte se prosím a chvilku mě zkuste poslouchat bez přerušování." Při těch slovech se významně podíval na Hermionu, která stále nenacházela ta správná slova, a tak jen souhlasně přikývla. „Stalo se to již v létě, navštívil jsem totiž svůj trezor v bance a našel jsem tam několik velmi vzácných předmětů, jedním z nich byl i deník mé mamky, tam jsem se dočetl, že byli se Snapeem kamarádi, jejich přátelství vzniklo ještě v době, než nastoupili do Bradavic. Kde i potom, co byli každý v jiné koleji, udržovali kamarádský vztah. Pokazilo se to v pátém ročníku, když měli po zkouškách NKU. Nebudu zabíhat do podrobností. Takže jsem se po návratu domů, rozhodl, že požádám profesora lektvarů o příměří, napsal jsem mu dopis, kde jsem mu vysvětlil, že já nejsem svůj otec, se kterým byli na nože, asi jako já a Malfoy, když Snape viděl v jakých podmínkách trávím každé léto asi na mě trochu změnil názor, pak jsem se prořekl, že do jedenácti let jsem bydlel v přístěnku pod schody, měli jste vidět jak se tvářil. Myslím si, že v tu chvíli se v něm něco zlomilo, už jsem nebyl synem Jamese Pottera, ale synem Lilli Evansové, která byla jeho kamarádkou. Pak pomocí run začaroval můj pokoj, abych měl více místa a požádal Dobbyho, aby mě třikrát denně nosil čerstvé jídlo, nemusím vám vyprávět jak jsem se asi u tety a strýce stravoval, že" oba jeho kamarádi souhlasně přikývli a tak se dal Harry do pokračování. „Poté mě vzal, pod vlivem mnoholičného lektvaru, jak do mudlovských obchodů, tak do těch na příčné ulici, abych si doplnil šatník. Od té doby, máme mezi sebou příměří. Také jsem se mu omluvil za své chování k němu a poděkoval mu, že mě i vám zachránil několikrát život. Udělalo to na něho dojem. Když jsme měli ten incident při první hodině lektvarů, víte proč mě ve skutečnosti zdržel? Ne proto, abych uklízel učebnu, ale aby mi vyjádřil uznání za moji práci, dokonce mi vrátil body a přidal něco navíc. Když mi pak téhož dne zadala ta hnusná ježibaba trest, měl jsem už jeden právě u Snapea, nemusel jsem se o tom ani zmiňovat, už to samozřejmě věděl. Vysvětlil mi, jak Umbridgeová trestá své žáky, ten den, totiž jeden sedmák dostal také trest, měl ho už v pět odpoledne a Snape byl zrovna u toho, když ten nebohý chlapec přišel na ošetřovnu a poprosil madam Pomfreyovou o hojivou mast. Snape ho nenápadně vyslechnul, a ten sedmák mu řekl, že používá začarovaný brk, který píše vaší krví, a přitom nechává na hřbetě ruky vyrytá slova. Proto, když jsem k němu přišel na trest, všechno mi vysvětlil a nabídl mi anestetickou mast, která má dlouho trvající účinky, díky tomu jsem během psaní ani po tom netrpěl bolestí. Také tomu velmi napomohlo, že Snape nesnáší tu ropuchu snad nejvíc z celé školy. To je tak ve zkratce všechno." Hermiona a Ron se na Harryho podívali překvapenými obličeji. Samozřejmě, že Harry malinko pozměnil a překroutil pravdu, ale vysloveně jim nelhal. „Harry myslíš, že se opravdu změnil?" zeptala se trochu nevěřícně Hermiona. „Myslím, že jo, dokonce mi psal Sírius, napsal mi, že si se Snapeem vyříkali spoustu věcí a starých křivd a teď mezi nimi panuje poměrně velké příměří, dokonce Síriuse začal užit nitrobranu." Hermiona nad tím několik minut tiše přemýšlela, než opět promluvila. „Myslím si, že mu můžeme prozatím věřit, ale stále buď opatrný Harry." „Neboj se budu." „A jak reagoval Snape, když se dozvěděl, co ta ropucha dělá" ptal se pro změnu Ron. „To bylo také velice vtipné, nejprve se setkal s tím sedmákem, potom semnou, měl své podezření, že to bude asi velice oblíbený styl trestů u té ježibaby, takže poprosil madam Pomfreyovou, aby mu hlásila jména studentů, kteří si k ní přišli pro hojivou mast, už jich bylo celkem sedm, z toho šest jich přišlo, protože měli údajně poraněné zápěstí, všech šest studentů navštívili ošetřovnu právě ve chvíli, když jim skončil trest u Dolores, zatím shromažďuje důkazy a až jich bude dostatek, podám na ní trestné oznámení." „TY?" vykřikl Ron, „Vždyť tě ministerstvo neposlouchá a nesnáší, proč by zrovna tobě – nic ve zlém – měli vyjít vstříc?" Harry se zamračil, opět prozradil něco, co mělo být skryto. „ještě jsem vám neřekl jednu podstatnou část, zatím o tom ví jen několik málo lidí, konkrétně profesor Snape, Tonksová a profesorka McGonagallová, vy jste nyní další, kdo se dozví úplnou pravdu. Bylo to při první návštěvě u Gringotových toto léto, ne jenom, že jsem se dostal k deníku maminky, také mě oslovil vedoucí skřet a oznámil mi, že jako patnáctiletý mám právo přihlásit se jako hlava rodiny Potterů, a tím že jsem jediný žijící člen této rodiny, připadla na mě některá privilegia, zaprvé s dovršením patnáctých narozenin, jsem se stal dospělým, zadruhé jako hlava rodu a to ne ledajakého, podle Gornuka, patří rod Potterů mezi jedny z nejstarší a nejvlivnější. Mám víc pravomocí než samotný ministr a s titulem Sir, který jsem jako hlava rodiny získal, mohu starostolci podat návrh na soudní líčení i bez souhlasu Kornéliuse. Takže vám asi došlo, co se chystám udělat, ale potřebuji na to více času, nebude to hned. Do té doby bychom se měli bránit a správně vzdělávat." Ron i Hermiona nové informace vstřebávali dlouho. Hermioně se začal na tváři rozlévat ďábelský úsměv a Harry tušil co přijde. „Harry, když už jsi zmínil vzdělávání, měla bych jeden takový nápad, přemýšlím o tom od první hodiny obrany, založíme si kroužek obrany proti černé magii." „Hermiono a ty si myslíš, že nám to ta ježibaba dovolí?" zeptal se zděšeně Ron. „Ne, nemyslím si to, bylo by to tak trochu tajné, už jsem mluvila s některými studenty, a i ti starší souhlasili, že bychom se mohli vzdělávat sami, dala jsem si tu práci, že jsem obešla i studenty z jiných kolejí a ty semnou také souhlasili, někteří tě Harry dokonce veřejně podporují a věří, že se Voldemort vrátil." Ron při vyřčení JEHO jména vyjekl „No tak Rone, ON se vrátil, nemá cenu si hrát na ustrašené králíky, postav se svému strachu a začni taky používat jeho jméno. „Dobře Hermiono, ale co budeme dělat, když založíme tuto soukromou výuku, kdo nás bude učit, Snape? To asi těžko, i když nám Harry právě řekl, že již není tak hrozný, stále si musí udržet svoji tvář." „Nad tím jsem už taky přemýšlela, kdo se mu už několikrát postavil a přežil to, kdo se postavil proti hordě mozkomorů, kdo ZLIKVIDOVAL mozkomory?" „Harry!" vykřikl nadšeně zrzek. „Správně Rone, Harry, věřím, že Harry bude výborný, obrana mu vždycky šla to nemůžeš popřít." Ron souhlasně kýval hlavou. „Je to tak brachu, měl bys nás učit ty." „Já nevím lidi, myslíte že by se někdo nechal učit od lháře a blázna?" řekl Harry kamarádům s hranou nedůvěrou. „Jsem si jistá Harry, že se jich najde dost. Tuto sobotu je povolený výlet do Prasinek, dám vědět, že se někde sejdeme a uděláme nábor, uvidíme tak kolik lidí je ochotných se k nám přidat a nechat se od TEBE učit skutečnou obranu." „Dobrá Hermiono, ale nedávám tomu velké naděje." Odpověděl skepticky Harry. „Měl bych dostat Oskara." Pomyslel si Harry v duchu. Všechno šlo podle plánu a ani do toho nemusel zasahovat, stačilo se jen ozvat během jedné hodiny a ukázat tak, že se nebojí Umbridgeové. „A kde se sejdeme a kde budeme trénovat?" „No, říkala jsem si, že bychom se mohli sejít třeba u Prasečí hlavy a trénovat? Co třeba zde?" „Tady? Jsi padlá na hlavu Hermiono? Podívej se, jak je to tu malé. Řekni něco Harry?" Ron se podíval na svého kamaráda a hledal u něj oporu. „Myslím si, že toto je skvělá místnost, nezapomeň Rone, že plní přání toho, kdo ji potřebuje, vzpomínám si jak loni Brumbál říkal během Vánočního plesu, že jednou bloumal školou a potřeboval strašně na záchod a našel místnost plnou nočníků, myslím si že to byla právě komnata nejvyšší potřeby, něco vyzkoušíme. Zkusme si přát, aby to tady bylo vhodné pro učení obrany." Všichni tři se začali soustředit na to, jak hodně potřebují učebna na procvičování obranných a bojových kouzel a najednou se Komnata přeměnila na velikou žíněnkami pokrytou tělocvičnu s figurínami, které představovali soupeře. „To je báječné, U Merlinových vousů, zatraceně báječné, myslím, že druhý bod máme vyřešený." Ron se rozplýval nad tím prostorem. Slova se ujal Harry. „Hermiono, chápu, že Prasečí hlava je špinavý pajzl, kde by si nás pravděpodobně nikdo nevšiml, ale to platí, budeme-li jen tři, umíš si představit, jak nápadné by bylo, kdyby se tam sešla větší skupinka studentů, vždyť by to bylo do očí bijící." „Má pravdu Hermiono, taktického hlediska to není dvakrát dobré místo pro založení tajného spolku. Ale napadlo mě, co třeba Chroptící chýše? Spousta lidí se jí vyhýbá a nepřilákalo by to takovou pozornost, vždyť se najdou studenti, kteří se jdou podívat na nejstrašidelnější dům v Anglii, sama si to kdysi říkala." „Máš pravdu Rone, jak jsem mohla být, tak hloupá a zapomenout na Chroptící chýši, navíc tam je dostatek místa, aby se tam menší skupinka sešla a neztropila u toho takový rozruch. Víš, že hraní šachů pomáhá občas tvému logickému uvažování Rone?" kamarádi ještě nějakou dobu diskutovali o založení tajného spolku a dávali do kupy seznam potencionálních členů. Bylo půl dvanácté, když se konečně vydali zpět do nebelvírské společenské místnosti, odkud se následně vydali do svých ložnic.