Harry Potter a cesta zpět

Kapitola Třiatřicátá

Harry se druhého dne probudil brzy ráno, jak už bylo jeho zvykem, první, co ho upoutalo jeho pozornost byla nepřítomnost magicky vytvořeného lesa, automaticky nahmatal své brýle, když si je však nasadil, zjistil, že nevidí nic jiného než rozmazaný obraz, stáhl si brýle z očí a musel několikrát zamrkat, než si uvědomil, že dioptrie již nepotřebuje, vidí i bez nich, pak začal prohledávat pohledem pokoj, kde se nacházel, nepoznával ho. Jeho zrak padl na trojici profesorů, kteří klidně spali schoulení v křesle a na konferenčním stolku ležela prázdná láhev po Ohnivé whisky. Pak jako rána pod pás, se mu před očima promítl celý včerejší den, najednou se chlapci udělalo špatně od žaludku a musel tak rychle vyhledat toaletu, do které mohl klidně zvracet. Když se po deseti minutách probral z letargie opatrně opustil Snapeuv kabinet a vydal se na pravidelné cvičení, aby se uklidnil. Při jeho běhu ho tentokrát doprovázela Umbra a svým melodickým zpěvem zahřívala jeho duši a uklidňovala jeho mysl. Než dokončil cvičení, byl po všech stránkách fit, neměl žádné následky po včerejší noci a jeho psychický stav se výrazně zlepšil, stále se sice cítil proviněný z činů, které udělal, ale už si je nevyčítal. „Děkuji Ti Umbro, velmi jsi mě pomohla, nevím, co bych si bez tebe počal." „Nemusíš mi děkovat, je to, to nejmenší, co jsem mohla udělat, aby Ti bylo lépe." „Já vím, ale je pravdou, že kdyby tebe nebylo, už bych tu nebyl a nyní mě uzdravila tvá píseň." Stínový fénix šibalsky mrkl jedním ze svých korálkových očí a jemně ho klovla do ramena. Aby tak dala najevo, že tu je pro něho.

Když se Harry po hodině, kterou strávil venku, vracel na svoji kolej, narazil na člověka, kterého si přál potkat ze všech nejméně. Ředitel Albus Brumbál stál na schodišti a se smutným výrazem pohlížel na chlapce-který-přežil. „Harry, chlapče, mohl bych s tebou mluvit? Je to velmi důležité." Harry nepatrně přikývl v souhlas. Bylo to už tak dávno, co viděl ředitele tak nešťastného. „Sejdu se s Vámi pane řediteli, ale až po tom, co si dám sprchu a najím se, také bych byl rád, kdyby u našeho rozhovoru byli profesoři Black, Lupin a Snape." Brumbál první dvě jména očekával, ovšem že si chlapec vyžádal i profesora lektvarů byla pro starce matoucí, věděl, jaká mezi nimi panovala rivalita. „Opravdu Harry chceš, aby byl přítomný i Severus?" „Ano, pane řediteli, je to sice neuvěřitelné, ale je důležité, aby profesor Snape byl přítomný, mám na něj několik důležitých otázek." „Dobře, když si to tak přeješ, pokusím se ti vyhovět, jen nevím, jak bude ochotný profesor." Harry bez dalších slov opustil vstupní halu. Hodinu po setkání s Brumbálem, už seděl Harry v ředitelně a trpělivě čekal na zbytek profesorů. Uteklo několik minut, když se otevřely dubové dveře a v nich se objevil jeho kmotr, Snape a Lupin. Jestli byl ředitel překvapený, že Snape se Síriusem dokázali vést klidnou konverzaci, bez toho, aniž by se uráželi, nebo na sebe vytahovali hůlky, nedal to nijak najevo. „Vítejte pánové, abych se přiznal k této konverzaci jsem neměl v prvotním úmyslu vás přizvat, ale Harry si přál, abyste tu byli, takže bych vám chtěl poděkovat, že jste přišli. Nejprve mi dovolte, abych vás seznámil s událostmi minulého večera. Ministerstvo bylo napadeno, konkrétně odbor záhad, kde byl uložen záznam jedné důležité věštby, která se týkala Voldemorta a Harryho Pottera." Přítomní se po sobě podívali, ale nijak nekomentovali. Brumbál se dal do pokračování. „Jen zázrakem se žádnému zaměstnanci ministerstva nic nestalo, to se bohužel nedá říct o síni věšteb." Harry se ušklíbl a hodil triumfálním pohledem po svým kmotrovi. „Tak jaký je důvod, že jste si vyžádal mou přítomnost pane řediteli?" Řekl Harry netrpělivě. „Hned se k tomu dostanu chlapče. Podle zprávy ministryně kouzel, bylo nalezeno na odboru záhad několik těžce raněných smrtijedů, jeden mrtvý a pak tu visí přítomnost Voldemorta uprostřed toho všeho chaosu, jak bojoval s jistým chlapcem, který se právě nachází v této místnosti." Harry se nepříjemně ošil v křesle. „Ano, byl jsem tam, pane, byl jsem si dobře vědom vaší přítomnosti i přítomnosti ministerských pracovníků, ale pořád to neříká nic, proč jste si mě sem zavolal." „No, jde mi o to Harry, že mám na tebe spoustu otázek, tak za prvé, jak jsi se dozvěděl, o tom, že bys měl být na ministerstvu." „Za to může někdo z hradu pane Řediteli, před časem jsem zjistil, že na mě někdo seslal komunikační kouzlo. Jak jste si včera pravděpodobně všiml, vlastním fénixe." „Ano Harry, to byla další moje otázka." „Nechte mě to trochu osvětlit pane, fénixe jsem zachránil před útokem Akromantule, na okraji zapovězeného lesa, bylo to jen nebohé ptáče, které jsem doslova vyrval z kusadel toho pavouka, nevěděl jsem, že to je fénix, dokud nevyrostl, když se tak stalo, dozvěděl jsem se, že se jedná o stínového fénixe, osud tomu asi tak chtěl a Umbra se semnou spojila, to pouto zařídilo, že dokážeme komunikovat v myšlenkách, díky její neustálé přítomnosti jsem si vybudoval nějakou ochranu, abych zamezil přesunu všech mých pocitů a myšlenek, když jsem se o tom zmínil Síriusovi, vysvětlil mi, že se jedná o nitrobranu a že bych se ji měl naučit plně ovládat, trvalo mi nějakou dobu, než jsem toto umění vypiloval. To mě přivádí k tomu komunikačnímu kouzlu, není to tak dlouho, co jsem měl pocit, že se mi někdo pokouší dostat do hlavy, znám podpis Umbry, ale tohle bylo jiné, byl jsem z toho tak překvapený, že jsem s tím šel za kmotrem, ten potvrdil moji domněnku, že někdo jiný se mi pokoušel dostat do hlavy a provedl na mě několik diagnostických kouzel a potvrdil mi, že jsem pod vlivem komunikačního kouzla, také mě varoval, že to může ještě několik dní trvat. Stalo se, jak říkal, včera večer jsem měl opět stejný pocit, byl jsem opatrný, a trochu jsem otevřel hradby nitrobrany, slyšel jsem hlas, jak mě lákal právě do míst, kde byla uložena nějaká věštba. Poprosil jsem Umbru, aby mě tam přenesla, jak jste už asi zjistil, stínový fénix necestuje skrz plamen, ale skrz stíny, než jsem se mohl věštby zmocnit, slyšel jsem nějaký hluk, další schopností mojí kamarádky je, že mě dokáže skrýt ve stínech, udělala tak a já mohl přihlížet jak skupina smrtijedů pronikla do síně věšteb a sebou vláčeli nějakou malou holčičku, nemohl jsem tam dál jen nečinně stát a nechat je, aby té dívence nějak ublížili, vzpomínám si jak jsem použil kouzlo Pressura fluctus, to vytvořilo tlakovou vlnu, která kromě regálů s věštbami srazila i smrtijedy, přikázal jsem Umbře, aby to děvče odnesla do bezpečí a já se dal na útěk, když mě však jen o vlásek minulo několik kleteb které se nepromíjejí, dal jsem se do boje, používal jsem kouzlo na lámání kostí, vím že to bylo poněkud tvrdé a bolestivé, ale abych se přiznal, udělal bych to klidně znovu, myslím si, že je to adekvátní obrana proti smrtící kletbě, které jsem byl nucen několikrát uhnout. Vím, že neschvalujete můj čin, ale já se jen bránil. Když jsem se dal do pronásledování Bellatrix, která na mě použila kletbu Cruciatus přestal jsem vnímat co se kolem mě dělo, když najednou kletba přestala účinkovat, měl jsem chvilku času se vzpamatovat, viděl jsem mrtvou Bellatrix, která byla celá od krve a když jsem se k ní přiblížil, vypadla ji věštba, kterou držela z ruky a rozbila se, to zřejmě viděl i Voldemort a začal běsnit, musel jsem se znovu vrhnout do boje, jen díky mému pravidelnému cvičení jsem byl dost schopný, abych se mu bránil..." „Nemyslím si, že jsi byl pouze schopný se mu bránit, byl to velmi fascinující souboj, cítil jsem tam dvě silné magické aury." „To nemohu posoudit, pane řediteli, jen jsem se snažil přežít a používal jsem všechna kouzla která jsem se stihl naučit. A když se Voldemort zbaběle přemístil, poprosil jsem Umbru, aby mě přenesla do KNP, abych si mohl odpočinout, komnata nejvyšší potřeby na mě z neznámého důvodu má posilující vliv, musel jsem usnout rychle, jelikož jsem se tam ráno probudil a cítil jsem se plný energie." Brumbál se díval na Harryho a Harry si byl jistý že o něčem přemýšlí, ale byl si jistý, že jeho drobnou lež Brumbál neprohlédl. „To je velmi závažné." Prohlásil ředitel a zamyšleně si hladil plnovous. „Máš nějaké podezření, na někoho, kdo na tebe použil to komunikační kouzlo?" „Vůbec žádné, pane." Prohlásil Harry upřímně. „Jediné štěstí bylo, že ten dotyčný nevěděl o mém spojení s fénixem, díky kterému jsem se naučil i nitrobranu." „Musím s tebou souhlasit Harry. Teď bude důležité, abys stejné vysvětlení podal i ministerstvu." „Počítám s tím, ještě dnes jim pošlu písemné vyjádření ke včerejší události." „To by snad mohlo stačit, myslím si, že madam Bonesová je velmi schopná a tvé vyjádření ji bude stačit. Teď mi ale vysvětli, proč sis vyžádal profesora Snapea." Harry se podíval na Severuse a opatrně položil svoji otázku. „Pane profesore, mohu se vás zeptat na vaše... hm... tetování? Zajímalo by mě, jestli jste včera něco necítil? Něco zvláštního?" „Pane Pottere, vaše otázka je poměrně soukromá, ale ano, cítil jsem silnou bolest, pán Zla nás mučil, dost dlouho, abychom pocítili jeho nelibost, ale ne natolik dlouhou, aby mi to vážně ublížilo." Harry si oddychl. „Harry, proč ta otázka?" „Všiml jsem si, že už loni na hřbitově, že Voldemort své věrné mučí přes spojení, které jim velkoryse vypálil na předloktí, zajímalo by mě, totiž, jestli takové spojení nenechává po sobě nějakou magickou stopu nebo magický podpis, kdyby se dalo zjistit, jaký je magický podpis znamení zla, že by se třeba dala vyhledat osoba, která na mě použila komunikační kouzlo." Snapeovi se rozšířili oči pochopením. Brumbál dospěl stejného závěru jako Severus. „Severusi, to co tady řekl Harry, je velmi zajímavé, myslíte, že by se dal vyhledat magický podpis temného znamení?" „Nikdo bez znamení zla se nedokáže napojit na tuto magii, ale pokusím se na něj napojit a prozkoumat hrad, jestli někoho neobjevím." „Děkuji Severusi, velmi by nám to pomohlo. Harry vidím na tobě, že bys chtěl ještě něco vědět." „Ano pane řediteli, je to tak, na cedulce pod tou věštbou byly kromě mého jména a jména Pána zla, další dvě jména, jedno patřilo profesorovi Snapeovi a další bylo vaše, mohl byste mi to prosím vysvětlit, ale nelžete mi prosím." Harry se s nenávistným pohledem podíval na Severuse a nenápadně u toho mrkl jedním okem, pak se podíval na Albuse. Ten jen nasucho polkl a zahleděl se někam do dálky. „Mluvte pane řediteli, co mi tajíte? Chtěl bych vás jen upozornit, že již nejsem dítě, dokonce jsem dospělí, pokud mi neřeknete pravdu, ztratím ve vás i zbytek důvěry, který zatím mám." Brumbál byl vyvedený z míry klidu. Nečekal, že by se mu Harry takhle postavil, nyní nad ředitelem visel Damoklův meč, stařec si byl jistý, že pokud Harrymu zalže, bude to mít pro něho velmi špatný průběh. „Harry, chlapče drahý, nemyslím si, že bys to měl právě teď slyšet, nejsi na to dost starý." „Řeknu to jinak pane řediteli, pokud mi neřeknete všechno, co mi tajíte, dopadne to jen dvěma způsoby. První možností bude, že ve vás ztratím veškerou důvěru a už nikdy s vámi nebudu mluvit, a informace si dohledám sám, nebo udělám radikální řez a navždy opustím Bradavice i tuto zemi a víckrát se do Anglie nevrátím." „Ta druhá možnost by byla velikou chybou, chtěl bys zahodit všechno co tady máš? Bylo by to sobecké, co by na to řekli tví přátelé a navíc by ses obrátil proti tomu, co chtěli tví rodiče." V Harrym to začalo vřít, jeho oči bez brýlí se zalily surovou magií, jak v něm kypěla zlost. „Jak se jen opovažujete, řediteli, jak můžete říct, že bych zneuctil památku rodičů, nemyslím si že by pro mě chtěli takovou budoucnost, věřím, že by si nepřáli nic jiného, než abych byl v bezpečí." Brumbál se se strachem v očích trochu odtáhl od stolu, za kterým seděl. „Bohužel Harry, nemám nic, co bych ti mohl povědět, a to co vím, ti nemůžu prozradit, pro tvé vlastní dobro." „Takže nemůžete jo? Tak dovolte abych začal já. Když se totiž ta věštba rozbila, mohl jsem slyšet její obsah, a i když si myslíte, že to je nepravděpodobné, slyšel jsem ji celou. Takže poslední možnost, nebo opravdu opustím Bradavice." „To přeci ale nemůžeš Harry, jsi velmi důležitý." Harry se na Brumbála podíval s viditelnou zlobou v očích. Brumbál na chlapce koukal se strachem, nakonec sklopil zrak a dal se do podrobného rozboru. „Je to tak Harry, že jsem to byl já, kdo slyšel celé znění věštby, kterou přednesla profesorka Sybilla Trelawneyová, bylo to, když jsem s ní dělal pohovor pro přijetí, když se najednou změnil její hlas a její pohled byl zastřený pod rouškou skutečné věštby, který zněla takhle: "Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku... a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává na živu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat..." Albus se smutně podíval na Harryho, který přikývl na souhlas. „Ale to není všechno, že ne pane profesore?" „Ne Harry, jak asi tušíš, byla tam třetí osoba, která slyšela, co Sybilla říkala, ten další člověk byl Severus Snape, ale byl vyhnán dřív, než mohl slyšet celé proroctví. Bohužel tenkrát jako věrný smrtijed šel ihned za pánem zla a část věštby mu řekl, to tě bohužel stálo rodinu." Harry se otočil na Severuse a jemným hlasem k němu promluvil. „Chápu vaše jednání pane profesore, byl jste věrný svému pánovi a měl jste za úkol špehovat ředitele a podávat hlášení." Snape němě přikývnul, věděl, že mu Harry již dávno odpustil, ale znovu slyšet proroctví bylo stále silné. „Harry, abych se přiznal, čekal jsem jinou reakci." „pravděpodobně by byla, kdybych již dlouho neznal pravdu. Věděl jste, že si má matka psala deník?" Brumbál nevěřícně vrtěl hlavou. „To jsem netušil, jak jsi to zjistil ty?" „Když jsem byl o prázdninách u Gringottů, a byl mi předán rodinný trezor i s celým majetkem, našel jsem tam deník maminky, kdy se zmiňovala o profesorovi Snapeovi, také tam mimo jiné psala že díky němu po naší rodině šel Voldemort, a taky že to byl on, kdo ji žádal, aby opustili zemi, když nepochodil u ní, vydal se za vámi a prosil vás, abyste je ochránil. I když to bylo z počátku šok, uvědomil jsem si, co se stalo, profesor Snape miloval moji maminku, a byl ochotný pro to zradit Voldemorta, přidal se na naši stranu a od té doby pro naši stranu špehoval... Ale to není všechno, co mi tajíte, že ne?" Brumbál opět naprázdno polknul a odvrátil oči od přítomných. „Ne, není to všechno, mám jisté podezření, že ty a Tom jste velmi propojení, dokonce se obávám, že máš v sobě kousek duše Voldemorta, proto té noci nezemřel." Harry se rozesmál, Brumbál na chlapce koukal s vykulenýma očima. „To byla poměrně dobrá dedukce, co to pro mě znamená, ale narovinu." Albus zbledl, nečekal tak přímou otázku. „Znamená to, že aby mohl Voldemort padnout, musí tě zabít on sám." „Obávám se, že to je již zbytečné, mám pro Vás informaci, která je nad zlato." Harry se podíval na své profesory a nenápadně na ně mrkl, aby hráli tu hru s ním. Pochopili. „Jak jsem se dnes již jednou zmínil, máme spolu s Umbrou pouto, spojila svůj život s mým, není to jen tak nějaké spojení, je to hluboce zakořeněné kouzlo, umře v momentě, kdy umřu já. Je mojí součástí, stejně jako já jsem její, nevěřil byste, co takové spojení dokáže, nenesu v sobě již žádný kousek Voldemortovi duše, navíc když Umbra odhalila toto spojení, začala pátrat, nebyl to pro ni žádný problém a přinesla mi dalších pět předmětů, ze kterých cítila duši Toma Radlea, byly jím pohárek Helgy z Mrzimoru, Salazaruv Medailonek, Diadém Roweny z Havraspáru, nějaký prsten a deník. Když jsem nedávno navštívil rodinný trezor, nalezl jsem tam knihu rodu, kde kromě jiného bylo několik zajímavých informací a kouzel. Psalo se tam o viteálech, zajímavé, ale nechutné čtení, ale co bylo hlavní, bylo tam kouzlo na identifikaci Viteálů a kouzlo k jejich likvidaci, použil jsem nejprve identifikační kouzlo na deník, jak se ukázalo, byl to viteál, ale zničil jsem ho, když jsem ho probodl baziliščím zubem, nechal jsem deník vrátit zpět, další předměty byly stále aktivní, použil jsem kouzlo k likvidaci, mě pomohla Umbra, nyní se nikde nevyskytuje žádný úlomek duše Toma Radlea, může te si být jistý, Umbra by ho našla kdekoliv na světě, kdyby nějaký byl. Takže nyní je Voldemort smrtelný, silný, v mocném, magií vytvořeném těle, ale smrtelný." Brumbál naprosto šokovaný oněměl úžasem. „Opravdu se domníváš, že jsi všechny části Voldemorta zničil?" „Ano, a jestli si chcete ověřit, že mluvím pravdu, použijte kouzlo Et magicae ostendit mihi si adhuc mansiones in tenebris vos na deník a pak na mě, uvidíte, že nelžu, u deníku bude záře bílá, to znamená, že tam není žádná stopa po cizí duši, u mě bude záře modrá, protože část Voldemortova já, ve mně zanechalo magickou stopu, tím že ve mně pobýval tak dlouho, osvojil jsem si některé jeho vlastnosti, jako například hadí jazyk, nebo silnější magické jádro, to proto, že mé jádro muselo zásobovat dvě různé duše. A tak se zvětšilo. Ale Voldemorta v hlavě již nemám." Brumbál použil kouzlo jak na deník, tak na Harryho. Byl naprosto překvapený, když zjistil, že mladý Potter mluvil pravdu. „Dobrá Harry, ale co to pro nás znamená?" „Znamená to, že ho může porazit kdokoliv a pak zemře, jako běžný smrtelník. Ale netvrdím, že to bude jednoduché. Každý, kdo má alespoň špetku zdravého rozumu by se mu neměl stavět do cesty, ne napřímo. Toho bastarda si jednoho dne vychutnám sám." Brumbál souhlasně pokynul hlavou. „Děkuji ti Harry, dal jsi nám znovu naději." „Jen bych vám chtěl říct řediteli, že bych uvítal, kdybyste se o tom nikde nezmiňoval, tohle je naše eso v rukávu, pokud se Tom dozví, že jsem zničil jeho kotvy, bude zuřit a pak to odnesou nevinní lidí." Brumbál se na chvíli zamračil, ale pak souhlasil. Harry opustil ředitelnu následován dalšími třemi profesory. Když byli mimo doslech ředitele, Sírius chytil svého kmotřence za rameno a otočil ho k sobě. „Harry, lhal si jako když tiskne a Brumbál Ti všechno spolknul." „Jo, to se musí umět Síriusi, zaprvé moje nitrobrana je tak dobrá, že dokážu lhát, aniž by se mi to odrazilo v očích, zadruhé jsem ne úplně lhal, jen jsem říkal polopravdu, Brumbál nikdy nečekal, že bych na něho použil sejnou lest, jako on používal na ostatní, navíc ty drobnosti nestáli ani za to, vždyť je peci jedno, jestli viteály našla Umbra nebo ty. Hlavně že jsou zničené, nebo ne?" všichni čtyři se hlasitě rozesmáli, po dlouhé době se začínalo blýskat na lepší časy a skupinka kouzelníků se o tyto radostné dny nechtěla připravit. Zatímco se kouzelníci radovali, Albus seděl ve svém křesle a usilovně přemýšlel nad informacemi, které se právě dozvěděl. Byl zaskočený, když si dnes na mladého Pottera počkal ve vstupní síni, chtěl ho podrobit křížovému výslechu, chtěl, aby ho Harry zase respektoval, jako nejmocnějšího kouzelníka, potřeboval toho chlapce pro poslední boj, aby ho mohl Voldemort zabít svojí rukou a tím by zničil i sebe. Pak se ale objevil chlapec-který-přežil, a nejen že mu dal uspokojující odpovědi, ale také ukázal, jak moc je mocný a připravený, nemohl si nevšimnout magie v jeho očích, jeho smaragdové oči byly tak nabité magií, že zářili životem jako nikdy. Byl rád, že došel s Harrym ke smíru, byl přesvědčený, že by mladý Potter opravdu splnil své výhružky, že odejde z Bradavic i ze země a že je nechá, aby si to s temným pánem vyřídili sami. Stačilo, aby mu dnes jedinkrát zalhal, a Harryho Pottera by Anglie už nikdy neviděla. Rozhodl se, že ode dneška bude mladému Nebelvírovi víc věřit a už nikdy ho nebude nechávat v nevědomosti. Myšlení Albuse Brumbála se změnilo z minuty na minutu. Měl dojem, že Harry je jen pěšec na jeho šachovnici, opak byl ale pravdou, Harry nebyl pěšec, byl král. Stařík se toho dne zapřísáhl, že tímto chlapcem již nebude nadále manipulovat, jak měl původně v plánu, bude ho respektovat a bude se mu snažit být nápomocný v jakékoliv situaci.