Harry Potter a cesta zpět

Kapitola devátá

Další dny plynuly podobně, brzy ráno vstát, zacvičit si, trénovat Aikido, dokonce se k němu přidal i Sírius, který již nevydržel dál se skrývat za rohem, aby se něčemu přiučil a oslovil tak svého kmotřence, a požádal ho, jestli můžou trénovat spolu. Pak byla výborná snídaně od paní Weasleyové následována celodenním úklidem starého Blackova rodného sídla. Vše to zakončovala večeře a porada řádu. Po jedné takové schůzi si nenápadně odchytil Severuse a zatáhl ho do jednoho tajného pokoje, který během důkladného úklidového dne nalezl, a ještě o něm nestačil nikomu ze svých kamarádů říct. „Pane profesore, byl byste tak laskav a domluvil se s řádem, jestli bych nemohl do Příčné ulice, nedávno jsem se o sobě dozvěděl nějaké důležité informace a nutně bych potřeboval mluvit se skřety, mohlo by mi to výrazně pomoci." „Co bys jim potřeboval Harry?" „Jde o mé dědictví, pokud se o něj přihlásím, budu úředně stanoven jako hlava rodu Potterů a tím bych mohl získat na důvěryhodnosti. Dokonce by to musel uznat i Popletal, kdybych ho oslovil. Musím pomoc naši školu zachránit od Dolores, sám víte, co by se stalo, kdyby tam ta ježibaba vládla. Už jsem přišel na způsob, jak se ji legálně zbavit, a věřte mi, bude po zásluze „Odměněna"." Přitom spiklenecky mrkl na Severuse. Ten se jen hlasitě zasmál. „Jsi mazaný, Harry. Skoro jako pravý zmijozel. Udělám, co budu moc." Harry věděl že tato slova jsou vlastně slib a že jeho profesor lektvarů udělá co bude v jeho silách, aby se minimálně Harry dostal, kam potřebuje.

Dalších několik dní se opět nedělo nic, dokud se jednoho rána paní Weasleyová nezmínila o tom, že dnes po obědě půjdou na příčnou ulici, aby mohli udělat nákup do školy. Z kuchyně se ozývalo od studentů jásání a radostné prozpěvování. „Dnes ráno donesl Severus vaše dopisy z Bradavic." Pronesla u snídaně, jako by se nic nedělo. Rozdala jednotlivé dopisy se seznamy učebnic všem svým dětem, Harrymu a Hermioně. Když veselý humbuk utichl, všichni nedočkavě otevřeli své dopisy za školy. Bylo chvilku ticho, když najednou Hermiona vypískla zděšením a radostí zároveň. „Já jsem prefektka za Nebelvírskou kolej" všichni přítomní ji gratulovali a říkali věty jako „To bylo přeci hned jasné" nebo „Jsi nejlepší studentka v ročníku, to se dalo přeci čekat" a jiné podobné formulace. Na druhé straně stolu však seděl jeden rudovlasý mladík, který byl bílý jako stěně, jídlo, které měl právě nabodnuté na vidličce s hlasitým řinkotem spadlo na zem. Ron jen němě seděl a nevěřícně koukal na svůj dopis od Brumbála. „Já-Já...Já jsem prefekt?" „Co to plácáš Rone!" napomenula ho matka, aniž by se na něj zatím podívala. „Ne mami, ty mi nerozumíš, já-já-já jsem taky prefekt za Nebelvírskou kolej." Vydal ze sebe tak tiše a koktavě, že se všichni na mladého zrzka otočili. Když svou roztřesenou rukou zvednul malý odznáček, který se zablýskl ve světle svící všem došla skutečnost. Opět se rozproudila všeobecná gratulace a veselí.

„Tak a jsme tady. Nyní si běžte nakoupit co potřebujete a za dvě hodiny se sejdeme zase zde." Rozkázala Molly Weasleyová mladým studentům velitelským hlasem, který nepřipouštěl žádné výjimky, námitky ani dohady. Žáci se rozešli do různých obchodů se svými doprovody, které jim dělali členové fénixova řádu. S Harrym šla Tonksová. Jako první se mladý Potter vydal ke Gringottovým. Nezamířil však nejprve do trezoru, jak Nymfadora předpokládala, ale vydal se k hlavnímu skřetovy, který seděl na vyvýšeném zlatém křesle až na konci banky. „Kam to jdeš Harry?" „Musím si nejprve něco zařídit Nymf. Můžeš jít semnou, ale prosím tě, nikomu se nezmiňuj o ničem, co uvidíš nebo uslyšíš, ani před jinými členy řádu, uděláš to pro mě?" Tonksová přikývla a Černovlasý, brýlatý chlapec pokračoval ve své cestě. „Dobrý den mistře Gornuku, rád vás opět vidím." „Vám také pane Pottere, i já jsem poctěn vaší návštěvou zde. Co to bude mladý pane?" „Dnes bych s Vámi rád probral jednu důležitou věc, týkající se mého rodu, jestli mi rozumíte." „Zajisté pane, myslím si, že přesně vím, co Vás sem dnes zavedlo a jsem více než ochotný vše vyřešit. Následujte mě prosím." Malý mužík vyskočil hbitě ze své židle a vyrazil směrem k soukromím kancelářím. Harry a Tonksová jej následovali. Když byli všichni usazeni v nádherných židlích s drahým polstrováním pokynul Gornuk Harrymu, aby oficiálně přednesl svůj požadavek. „Dočetl jsem se v jedné literatuře, je můj rod patří mezi jedny z mála nejstarších rodů v Anglii a já bych se rád ujal svého jména." „Ano máte naprostou pravdu. Jste poslední potomek z vašeho rodu, máte na to plné právo, tady máte formulář, který prosím podepište. Jakmile potvrdíte váš rod přistoupíme k další části, s touto záležitostí spojené. Harry si vzal nabízený brk a zdobně a velmi krasopisně napsal celé své jméno. „Harry James Potter" „Nyní Vás pane Pottere poprosím o malou kapku krve, aby mohla být ověřena vaše identita." Harry si vzal do ruky nabízenou drobnou jehlu, lehce se s ní píchnul do prstu na levé ruce a nechal zkápnout jedinou kapku krve na pergamen. Ihned po dopadu rudé tekutiny se na formuláři objevil erb rodu Potterů. „Výborně sire, nyní je mou povinností seznámit Vás s vaším majetkem. Jak už jste si jistě vědom, právě se vám zpřístupnili všechny vaše trezory, abych byl konkrétní, nyní máte ve svém vlastnictví tři naše trezory. Jeden již znáte, je to váš svěřenecký fond, který vám založil Váš otec pro případ, že by zemřel dřív, než se dostanete do školy. To se bohužel zjevilo jako správný odhad Vašeho otce. Tento účet je platný jen po dobu vašeho studia, pak se tento zbylý obsah přesune do trezoru vašich rodičů, který by vám připadl v sedmnácti letech, ale protože jste se nyní stal hlavou rodiny, náleží vám i rodinný trezor. Pokud si budete přát můžeme všechny trezory sloučit právě do toho nejstaršího." „Souhlasím mistře Gornuku, přál bych si, aby byly trezory sloučeny pouze do trezoru mého rodu a zbylé dva bych Vám rád navrátil pro další vaše účely." Tonksová jen němě přihlížela tomu, co se právě odehrávalo. Nejenže Gornuk a Harry spolu mluvili jako sobě rovní, ale také právě pochopila, co Harry učinil, stal se hlavou jedno z nejstaršího kouzelnického rodu na území Británie. „Moc Vám děkuji sire Pottere za navrácení našich trezorů a za důvěru, kterou jste tímto krokem projevil k naší rase. Je mou povinností vás nyní podrobně seznámit s Vaším majetkem. Tudíž, k dnešnímu dni to dělá sedm set devadesát pět milionů čtyři sta osmdesát osm tisíc padesát dva galeonů. Také vám připadl titul sir, když se budete podepisovat váš magický podpis bude Sir Harry James Potter, k tomu se pojí i pečetní prsten Všeho rodu." S tím podal užaslému Harrymu nádherný zlatý prsten s vyobrazeným fénixem držící pečeť s písmenem P. „Pokud budete muset s námi komunikovat poštou, stačí použít vaši pečeť a my ihned budeme jednat pro Vás. Toto postavení Vás staví do pozice, při které Vás skřeti v této bance vždy umístí na první místo. Dále máte k dispozici i rodinné sídlo Potter Manor, pokud byste si přál ho navštívit, neostýchejte se nás kontaktovat a my pro Vás připravíme vhodný termín a společně se přemístíme na Vaše panství. Také je mou povinností vám oznámit, že jste se stal oficiálně plnoletým a po opuštění naší banky zmizí i váš hlídáček. Pokud budete mít jakékoliv dotazy nebo prosby vůbec se neostýchejte nás oslovit." „Děkuji Vám mistře Gornuku, v tuto chvíli pro Vás nebudu mít žádné dotazy ani prosby, snad jen na jednu, mohl bych vidět rodinný trezor?" „Zajisté, už jsem ani nedoufal, že se zeptáte. Vše je už nachystané, projedeme se?" řekl skřet pobaveně a Harry nadšeně souhlasil, vzal stále zamyšlenou Tonksovou za ruku a vedl ji chodbou za Gornukem. Usadili se do pohodlného vozíku a vydali se „horskou dráhou" až na samé dno banky, kde se nacházely jen ty nejstarší trezory. Harry si uvědomil, že musejí být ještě níž, než když tu byl s Hermionou a Ronem naposledy. I zde byli drženi draci, kteří střežili své poklady. Gornuk došel k jedním dveřím, které měli na sobě erb rodu Potterů, přiložil na zámek svoji ruku, mechanismus zarachotil a dal se do pohybu. Po chvíli zámek utichl a skřet vyzval Harryho, aby udělal to samé. Mladý chlapec ho poslech a udělal totéž, co před malou chvíli jeho průvodce. Než se někdo nadál, už se sami otevíraly dvojité masivní bronzové dveře se zlatým fénixem. Harrymu málem vypadla čelist, jak otevřel ústa překvapením, úžasem a úctou ke své rodině. Vešel do ohromné místnosti, která byla od podlahy až po strop a několika čtverečních deseti metrech naplněná zlatem, stříbrem a bronzem, pak tam bylo několik dávno zapomenutých knih, ke kterým mladý dědic přistoupil a zkoumal jejich tituly. Pro tuto chvíli jej zaujala jen jedna „Ničení černé magie a prokletých předmětů". Mlčky si tuto drahocennou knihu uložil do svého váčku a měšec na zlaťáky naplnil až po okraj. Poté se rozloučil se skřetem a opustil i se svým doprovodem území banky. Zlatý prsten se mu blyštil na prsteníčku pravé ruky. Gornuk ho upozornil, že jako hlava významného rodu musí dbát na své projevy a nošením pečetního prstenu patří do těch nejdůležitějších zvyklostí. Také mu bylo doporučeno, aby ve škole použil maskovací přání, to znamenalo, že pokud si Harry nepřál, aby kdokoliv viděl, co to má za ozdobu na ruce, měl prsten třikrát otočit na prstě kolem dokola, když to provedl, jeho zlatý kroužek s fénixem bude vypadat jako malý dřevěný prstýnek, který může sloužit jako krásná chlapecká ozdoba. Také mu bylo doporučeno, aby si nechal udělat formální hábity v barvách své rodiny a ručně vyšitým erbem. Navštívil proto opět paní Malkinovou, ta si Harryho přeměřila, chlapec ani nemusel říkat, co by na habitu mělo být, nebo jak by měl vypadat. Prodavačka řekla magické jehle jenom rod Potterů a jehla začala sama šít z ničeho rudou látku se zlatým zdobením a erbovým znakem. Do půlhodiny držel Harry v ruce dva úhledně zabalené a naprosto totožné balíčky s hábity. Potom už to bral brýlatý mladík rychle. V Mžourově vybral nějaké pamlsky pro Hedviku, v Krucáncích a Kaňourech si nakoupil všechny učebnice pro pátý ročník, pak si doplnil zásoby o psací potřeby a, prázdné pergameny, přísady do lektvarů, včetně několika vzácných přísad do lektvaru jménem Felix Felicis, byl rozhodnutý navštívit učebnu lektvarů a „zapůjčit si učebnici pro šestý ročník, popsanou Princovými poznámkami. Dokonce mu zbylo trochu času, na to, aby si dal ještě s Nymf vynikající zmrzlinu u Floreana Fortescuea. Když se konečně všichni sešli na ústředí, byl akorát čas, aby se paní Weasleyová chopila příprav na vaření večeře. A to byl pro ostatní povel, aby zalezli, pokud možno, do svých pokojů a provozovali zájmovou činnost.

„Rone, můžu s tebou mluvit?" Požádal mladý dědic svého zrzavého kamaráda, chytil ho za ruku a odtáhl ho do jejich pokoje, zavřel dveře a ujistil se, že je nikdo neposlouchá. „Vím, že jsme skoro zazdili tvé jmenováni jako prefekta, a tak jsem si dovolil Ti udělat radost." Harry podal kamarádovi malý balíček. Ron na malou krabičku zíral a nechápal co mu Harry mohl koupit. „Klepni na to hůlkou a uvidíš." Poradil mu mladý Potter a spiklenecky na kamaráda mrknul. Zrzek neváhal, vytáhl hůlku a jemně klepnul na balík, který ležel na jeho posteli, který se okamžitě zvětšil do enormních rozměrů. „Rozdělej to" pobídl ho. „HARRY!?" vypískl Ron a s Božskou úctou hleděl na dárek od Chlapce, který přežil. „Harry, to...to nemůžu přijmout. To muselo být moc drahé. A...a ... mamka to nedovolí, nedovolí mi, abych si od tebe vzal nové drahé koště." „Tak jí to neříkej a je to, prodavačka mě ujišťovala, že to to balení se dá opakovaně zmenšovat a zvětšovat, bez toho abys porušil zákon o kouzlení nezletilých. A abych nezapomněl, není to jen nějaké koště, je famfrpálovou ligou prohlášené, jako nejlepší model brankářských košťat, prý mají dokonalou stabilitu, rovnováhu a jsou prostě nejlepší pro pozici brankáře. Je to nejnovější model značky Arrow. Jo a k tomu patří ještě tato krabička." A podal Ronovi druhou krabičku. Mladý Weasley bez pobízení poklepal svou hůlkou na druhou krabičku, ze které po zvětšení vytáhl zbrusu novou výbavu pro brankáře. „Ale Harry, co blbneš kámo, to jsi neměl dělat. Muselo to být strašně drahé. A vůbec, proč zrovna kompletní brankářskou výstroj?" „Asi jsi zapomněl milý Rone, že nás opustil Oliver Wood a minulí rok se zápasy nehrály kvůli turnaji, tak nebylo potřeba hledat brankáře, ale letos to bude jiné, a náš tým by dobrého hráče potřeboval, a ty jsi dobrý Rone, věř mi, viděl jsem tě hrát. Věř mi." „Opravdu si to myslíš Harry?" „Nemyslím si to Rone, jsem o tom přesvědčený. A ne, neříkám to jen pro to, že jsi můj nejlepší kamarád. Kdyby to nebyla pravda tak to neříkám." „Dobře, jestli jsi o tom přesvědčený, tak zkusím konkurs a uvidíme." „To je slovo do pranice, už slyším ty chorály, Weasley je náš král, ten umí hrát famfrpál..." „Harry, nech toho..." Harry se musel usmát. „Já to myslím vážně." „Takhle se mění minulost" říkal si pro sebe Harry. Když tak přemýšlel nad měněním minulosti, sevřel se mu žaludek a nahlodával ho malý červ pochybnosti. „Jestli se o tom dozví Brumbál, tak mě zavřou k Mungovi s trvalou ztrátou paměti, jako Lockharta. Ne! Nesmí se o tom dozvědět nikdo jiný než Severus."