Harry Potter a cesta zpět

Kapitola Čtyřiadvacátá

Pán zla zuřil, seděl na svém trůnu a nešetřil nadávkami. Během necelého měsíce, přišel hned o dva své služebníky, ne že by mu bylo Červíčka nějak líto, ale ten pitomec prozradil, i když pod vlivem veritaséra, že se on Lord Voldemort vrátil, veškeré jeho plánování přišlo vniveč. A teď, aby těch pohrom nebylo málo, přišel o svou věrnou společnici Nagini, ale nebyla to jen společnice, byl to jeho viteál. Když ji vysílal na ministerstvo kouzel do odboru záhad, nemyslel si, že by jeho věrná společnice neuspěla, měla jasný a jednoduchý cíl, zabít toho milovníka mudlů a krvezrádce zabít, nebo alespoň přinejhorším poslat na dost dlouhou dobu do nemocnice. Netušil, jak se mohl ten ubohý kouzelník ubránit jejímu útoku, ale stalo se tak. Jeho viteál byl zničen, měl si uvědomit, že udělat viteál ze živé bytosti není dobrý nápad, ale už bylo pozdě. K tomu všemu zjistil, že už rozdělil svoji duši na tolik dílů, že není schopný si udělat náhradu. Tato skutečnost ho trápila nejvíce, během posledních několika let přišel o dva své cenné artefakty, jeho první viteál, deník s jeho vzpomínkami a Nagini, ještě, že mu stále zbývají čtyři artefakty, ke kterým se nemůže nikdo dostat. Věděl, že by bylo velmi pošetilé, kdyby se je vydal zkontrolovat, protože by mohl Brumbál detekovat přítomnost jeho magie, a to bylo opravdu to poslední, co by si nyní přál.

Jeho věrní smrtijedi se přemístili do kruhové místnosti, kde se na vyvýšeném podiu tyčil jeho trůn. „Luciusi, mám pro tebe naléhavý úkol. Dobudeš Azkaban, chci, aby tady do tří dnů stáli všichni přeživší, kteří skončili ve vězení, chci abys sebou přivedl i mozkomory." „Ano pane, jak si přejete." „A ty Macnaire! Ty půjdeš na sever a přivedeš vlkodlaky, nejprve seženeš Šedohřbeta a potom, s jeho pomocí i ty ostatní." Macnair vyplašeně souhlasil. „A ty Severusi, tvůj úkol je stále stejný, zaprvé budeš mě informovat o Brumbálových plánech, a i nadále mě budeš podávat hlášení o Potterovi." Pán zla se postavil, a to bylo znamení pro smrtijedy, že dnešní schůze již skončila.

„Harry, chlapče, chtěl bych s tebou mluvit." Začal Brumbál po tom, co si odchytl Harryho na chodbě o pozval ho k sobě do ředitelny. „O co jde pane profesore." „Jak jistě víš, za pár dní začínají Vánoční prázdniny." Ředitel počkal až Harry přikývne a pokračoval. „Myslím si, že není bezpečné, abys trávil Vánoce jinde než v Bradavicích. Přál bych si, abys letos zůstal zde." „To nemyslíte vážně pane profesore. Já chci svátky trávit se svými přáteli a se Síriusem." „To ti nemohu dovolit Harry, Voldemort by tě mohl napadnout." „Pane profesore, se vší úctou k Vám nemohu souhlasit, myslím si, že na ústředí jsem ve větším nebezpečí než tady." „Harry, nedáváš mi jinou možnost, jako tvůj magický zástupce Ti přikazuji, abys letos zůstal v Bradavicích." „Pane profesore, velmi jste mě zklamal. Ale aby bylo jasno, zaprvé mi nezabráníte, abych se na Vánoce sešel se svými přáteli, zadruhé už nemáte ani pravomoc mi poroučet, kde můžu a nemůžu trávit svůj čas." „Harry, ale já mám právo rozhodovat o tvém pobytu, je ti patnáct, a jako neplnoletý musíš poslouchat své zákonné zástupce, to jsou Dursleyovi v mudlovském světě a já v magickém. Takže ti přikazuji, zůstat přes prázdniny zde." Harry kypěl zlostí, jeho divoká magie vířila kolem něj. „Albusi Brumbále! Myslel jsem si, že jste laskavý muž, to jsem se však zmýlil, ale stejně jako pro Dolores mám i pro vás jednu zprávu, myslel jsem si, že s Vaší inteligencí jste si to dal již dohromady, ale asi ne. Já Harry James Potter jsem se stal již o prázdninách hlavou rodu, jako poslední potomek tohoto rodu jsem na to měl právo a s přijmutím tohoto závazku jsem se stal dospělým, TAKŽE NEMÁTE ŽÁDNÉ PRÁVO, ZASAHOVAT MI DO SOUKROMÉHO ŽIVOTA, ROZUMĚL JSTE MI?" Brumbála zalilo nečekané prozření, neuvědomil si, co všechno obnáší, když se nezletilý kouzelník stane hlavou starobylého rodu, nyní ho však skutečnost udeřila do obličeje, jako rána pěstí od horského trolla. Naprosto ztratil řeč. A nejen to, teď když se podíval na Harryho, neviděl jen toho hodného a poslušného chlapce, viděl mocného mága, který i ve svých patnácti letech, kdy už pět let používá hůlku, stále používá divokou magii, kolem chlapce byla magie i vidět, tetelila se kolem Potterova těla, jako horký vzduch v zimě. Albus i když nevědomky na sucho polkl, když si uvědomil tu hroznou skutečnost, nemá žádnou moc aby toho chlapce ovládl. „Dobrá Harry, jak si přeješ, ale jako strážce Fidelova zaklínadla ti zakazuji vstup na Grimmauldovo náměstí dvanáct, rozuměl jsi mi?" „Ano pane, a upřímně mi to je jedno, já mám vlastní bydlení, víte že byl rod Potterů starší než zakladatele Bradavic? Potom vám asi dojde, že jako jeden z nejstarších čistokrevných rodů májí i Potterovi svoje honosné sídlo. Tím se s vámi loučím a uvidíme se až sedmého ledna, až nám skončí prázdniny. Na shledanou a pěkné Vánoce." Harry bez dalších slov opustil ředitelnu, ještě pořád byl naštvaný, ale díky nitrobraně, dostal svoji magii pod kontrolu. Došel do komnaty nejvyšší potřeby na poslední schůzku BA. Na konci dnešní hodiny rozdal několika vybraným kamarádům pozvánky na jeho vánoční oslavu a vysvětlil jim, že se jedná o přenášedla, která se aktivují v sobotu ráno. Další pozvánky poslal Síriusovi, Tonksové, Remusovi, všem Weasleyovým, kromě Percyho. Právě uklízel poslední tréninkové pomůcky, když k Harrymu přistoupila Cho Changová, která se nervózně usmívala a žmoulala v ruce lem hábitu, Harry si až pozdě uvědomil, že stojí pod jmelím. „Jé, Harry podívej, jmelí." Harry se podíval nad sebe a opět se otočil na Cho. „Víš Harry, jsi moc milý a taky si myslím, že jsi nejlepší učitel obrany." „Děkuji Cho, ale nebyl bych tak dobrý, kdybych neměl tak bystrou střídu." S tím se Harry otočil ke dveřím a chystal se odejít, ale Havraspárská studentka ho na poslední chvíli chytla za ruku. „Ty mě asi nechápeš Harry, jde o to, že se mi moc líbíš." Potterovi bylo horko, moc dobře si uvědomoval, jaké to bylo, když chodil s Cho dříve, byla to katastrofa a nechtěl v tomto vztahu znovu začínat. Pomyslel na dvě křesla a na jedno z nich se posadil. „Cho, prosím posaď se." Vyzval Asiatku. Ta se neochotně posadila na druhé křeslo, které bylo naproti tomu Harryho. „Cho, musíš pochopit, že jestli ke mně něco cítíš, tak já tě budu muset zklamat, z mé strany na tebe nahlížím jen jako na kamarádku. Jsi velmi milá a to všechno, ale bohužel k tobě necítím lásku ani zamilovanost. Myslím si, že bychom se k sobě ani nehodili. Jestli jsem ti nyní ublížil, tak se moc omlouvám, ale nemůžu ti lhát. Další postup bude jen na tobě. Na hodinách BA tě samozřejmě rád uvidím i po Vánocích, ale pokud nebudeš chtít pokračovat, nebudu ti to vyčítat." Cho vyskočila z křesla, jako by do ní píchlo. V obličeji byla rudá vzteky. „Pottere, jsi takový blb, co si jako myslíš, že mě odmítneš, ty asi nemáš představu o tom, kolik kluků na škole by mě chtělo." „Cho, mám dost dobrou představu, ale nechci být s tebou, a to musíš pochopit zase ty." Dál Changová už nic neřekla, postavila se do plné výšky a uštědřila Harrymu pořádnou facku, až se mu na tváři okamžitě vyrýsovala její dlaň. „To by mě teda zajímalo, koho by slavný Harry Potter chtěl, když ne jednu z nejhezčích holek na škole." „Moc si o sobě myslíš, Cho. Nemyslím si, že jsi ta nejhezčí, ale to je věc názoru. Hezké Vánoce Cho, já tady s tebou už víc nevyřeším." I Harry se postavil, nechal zmizet křesla a opustil komnatu nejvyšší potřeby se stojící Cho za sebou, která kromě výrazu čirého vzteku měla výraz udivení, ještě se jí nestalo, aby ji nějaký kluk odmítl a dal ji košem.

Harry byl na koleji skoro sám, na Vánoce odjelo mnoho studentů domů. I brýlatý chlapec se chystal na svoji cestu domů. Zabalil si všechny své věci, které potřeboval během prázdnin, zbytek zanechal ve své skříni, ujistil se, že má obě své hůlky u sebe a použil schválené přenášedlo, jenž mu poslali skřeti z banky po tom, co jim napsal, že by chtěl strávit Vánoce v Potter Manor. Zmenšil svůj magický kufr, aby se mu vešel do kapsy a opustil Nebelvírskou kolej, vydal se skrz prázdný hrad, až za pozemky Bradavic, kde konečně se konečně mohl přemístit. Objevil se před velkou železnou bránou, která byla zdobena sochami v podobě gryffa a fénixe. Podle rad Gringottů přiložil svoji ruku na zlaté klepadlo, se lví hlavou, a brána se sama otevřela. Procházel po krásné, bílým kamenem vyskládané, cestě, která se lemovala přes krásnou zahradu, kterou zdobily okrasně střižené stromy a keře. Také zahlédl v zahradě několik živých magických tvorů, kteří se tam naprosto volně pohybovali. Asi po pěti minutách došel před velkou, starobylou stavbu, která vypadala jako malý hrad. Celý Potter Manor se mohl pyšnit svým půvabem, stěny byly zhotoveny z bílého mramoru, okenní rámy a dveře byly vyrobeny z krásného ebenového dřeva s překrásnými rytinami v podobě různých kouzelných tvorů. Na dveřích nechybělo ani zlaté klepadlo se lví hlavou. Majitel tohoto panství vzal za mosaznou kliku a otevřel, plný očekávání, hlavní vstup. Zůstal oněměle zírat na tu krásu, všude zářila bělost kamene a čistota. Nasál nosem nové vůně a na tváři se mu rozlil úsměv, aniž by si to přál. Celý dům byl provoněn směsicí borovicového a jedlového jehličí. Po bližším prozkoumání si všiml dokonalé a decentní Vánoční výzdoby. Neudělal ani tři kroky po vstupní hale, když ho oslovilo malé stvoření v překrásné uniformě, rudé barvy s erbem jeho rodu. „Dobrý den pane, já jsem Loopy pane, váš vrchní domácí skřítek. Loopy to tu má všechno na starost pane. Loopy doufá, že se to tu mladému pánovi líbí." „Ahoj Loopy, já jsem Harry, jak už asi jistě víš." Domácí skřítek přikývl. „Je to tu nádherné, než ale začneme s prohlídkou, mám několik otázek, kolik domácích skřítků tu slouží?" „Je nás tu šest, pane Harry. Já jsem vrchní skřítek a majordomus, pak tu máme dvě skřítky v kuchyni, Dolly a Holly, ty jsou nejmladší, pak tu jsou Jasmin a Roger, ty se starají o úklid a poslední je Will, který se stará o zahradu a stáje." „Já mám i stáje?" „Ano, pane Harry, máte stáje, kde jsou Ti nejlepší koně, jaké si umíte představit, pane." Řekl pyšně a lehce se usmál. „Loopy, mohl bys mi prosím ukázat můj pokoj a pak mě tu provést?" „To bude maličkost pane Harry." „A ještě jedna věc Loopy, nařizuji Tobě i ostatním skřítkům, aby mě tykali, nepotrpím si na oslovení pane, můžeš to prosím pro mě udělat?" „Zajisté Harry, Loopy to rád udělá. Ještě něco si budeš přát?" vyzval skřítek Harryho, když viděl jeho zamyšlený výraz. „Ještě jsem si říkal, jestli byste semnou všichni nepovečeřeli, zaprvé bych vás rád poznal a zadruhé nerad jím sám, doufám že to nebude problém." „Vůbec ne Harry, Loopy to všem vyřídí a v osm se sejdeme u večeře, teď Ti to tady Loopy ukáže a zavede tě do tvých soukromých komnat." Domácí skřítek nejprve zavedl do jeho pokoje, ten byl veliký jako celá společenská místnost Nebelvíru, nechyběl zde ani krb, soukromá knihovna, psací sůl s velmi pohodlnou židlí a vstupy do dvou dalších místností, jednou z nich byla přenádherná koupelna velmi podobná té prefektské, a ta druhá byla samotná ložnice. Ta byla skvostem Harryho komnaty, celá byla obložena mahagonovým dřevem a stěny byly vymalovány nádhernou modrou barvou. U jedné stěny dominovala obrovská postel s nebesy, na které by se vyspali přinejmenším čtyři dospělí lidé. Vedle postele se pak nacházel noční stolek s lampičkou v podobě gryffa a pohodlné křeslo. Dále tu byla veliká šatna s plně zásobeným šatníkem. Na zemi ležel koberec s vysokým a měkoučkým chlupem a na stropě byl zavěšený velký okrasný lustr se spoustou svíček, jež hořely modrým plamenem. Když se Harry pořádně zadíval na strop, všiml si, že je magicky začarován, jako ten v Bradavicích. Vypadal jako vesmír, kde se plynule pohybovali planety, hvězdy i celá souhvězdí. Zelenooký chlapec byl naprosto ohromený, že nedokázal ani mluvit. Uložil si kufr vedle postele a zvětšil ho do původní velikosti, převlékl se do pohodlného oblečení a nechal se skřítkem provést celým domem. Loopy nevynechal jedinou místnost a Harry měl pocit, že by se zde dokázal i ztratil. Závěrem dne usedl pán domu spolu se všemi skřítky ke stolu a společně se pustili do výborné večeře, při které si povídali a seznamovali se. Harry i skřítci se velmi dobře bavili až najednou bylo jedenáct hodin, a to se už všichni vydali do svých postelí vstříc dalšímu dni.