Hi, I'm Suga... (BTS) ✔️

20.

Ahoj!!

Vrátil jsem se na pokoj. Ani nechcete vědět, co se teď odehrávalo v mé hlave. Byla to jako jízda na horské dráze, která se už tak vymkla kontrole a nejela po své dráze, ale stále se nějak držela ve vzduchu...prostě nic nedávalo smysl stejně jako mé myšlenky. Tichým krokem jsem se vydal ke své posteli, kde jsem mohl spatřit muže nebo spíše stále chlapce s andělskou tváří. Pravidelně oddechoval. Takhle vypadal tak bezstarostně. Opatrně jsem si lehl k němu, abych jej nevzbudil. Díval jsem se na jeho spící tvář a  přemýšlel nad rozhovorem s Jungkookem. 

"Ignoruješ pocity ostatních..." jako bych ho slyšel za sebou. Vážně jsem tak slepý, že jsem si toho nevšiml? Nejspíš ano, když mi to musel říct. Stále jsem tomu moc nevěřil. Proč by ke mně chval takovou náklonnost, jak by mě vlastně mohl milovat. Ne, tohle prostě nedává smysl. Neudělal jsem nic, čím bych ho přeci mohl okouzlit tak, aby se do mě zamiloval. Byl jsem jen hodný.

"Jo chováš se k němu hezky a on si pak dává falešný naděje..." opět jsem jej slyšel, i když v místnosti nebyl. Každé slovo do mě bodalo tisic jehel. To je snad tak špatné být na někoho hodný, aniž bych za tím hledal něco jiného? Neudělal jsem přeci nic špatného, tak proč se teď cítím tak hrozně. Svíral se mi hrudník palčivou bolestí a ztěžka se mi dýchalo. 

,,Jak dlouho jsi chtěl trpět, aniž bys mi to sám řekl?" šeptl jsem, aniž bych čekal odpověď. Stále jsem sledoval jeho spící tvář. Možná...ne...nemohl bych to ani zkusit...jen by zbytečně trpěl ještě víc. Měl jsem ho rád stejně jako ostatní členy, ale stejně tak jsem k němu necítil víc než k ostatním členům. 

,,Promiň, ale nemůžu opětovat tvé city..." znovu jsem zašeptal a přesunul se na druhou postel. Takhle to bylo tak snadné říct, ale jak mu to mám říct, až bude při vědomí a bude se mi dívat do očí. Tohle nedokážu. Zapojil jsem si sluchátka do telefonu a pustil si písničky. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, ale nešlo to. Sžíraly mě všechny ty slova, co mi Jungkook řekl a pocit provinilosti, že jsem si toho nevšiml dřív. 

Už jsem nakonec neusnul, což se na mě nehezky podepsalo. byl jsem jako chodící mrtvola. Ani Jiminův úsměv mi nepomohl. A když se mě zeptal, co se mnou je, nemohl jsem mu odpovědět. Nešlo to. Slova jsem měl na jazyku, ale přes něj se dál nedostala. Nemohl jsem se na něj ani dívat, jak hrozně jsem se cítil. 

,,Měl by sis lehnout, řeknu Namjoonovi, že ti není dobře..." s těmito slovy odešel a nechal mě tam. Nedokázal jsem mu ani poděkovat. Potřeboval jsem na vzduch. Vešel jsem na balkón. I přes čerstvý vzduch bylo obtížné se pořádně nadechnout. Nenapadlo mě nic jiného, než napsat Shiori, potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky. 

Odepsala ihned a i když jsem se snažil znít normálně, po chvilce poznala, že něco není v pořádku.Přemýšlel jsem, zda jí neříct o mé situaci, ale kdyby se o tomhle dozvěděl i někdo jiný zvenčí, byl by to problém. Jenže já  si o tom potřeboval s někým promluvit. Nakonec jsem jí to napsal, samozřejmě tak, abych nevyzradil, o koho jde. Poradila mi to samé jako Jungkook, jiné východisko z toho ani nebylo. Poté jsme raději změnili téma. Díky ní jsem se cítil o dost lépe...

Pokračování příště...