Hi, I'm Suga... (BTS) ✔️

21.

Ahoj!!

I když se kluci vrátili, nebyl jsem tak úplně rozmluvný. Vytáhli mě na společnou večeři. Všichni se ptali, jak na tom jsem, ale nebyl jsem to já, koho by se měli ptát. Jen jsem stále přikyvoval, že jsem v pohodě. Kluci začali vyprávět o tom, koho všechno dnes potkali. Snažil jsem se je poslouchat, ale myšlenky mi stále ujíždějí k otázce, jak mu to mám říct. Určitě ho tím zráním, ale co když ho zráním natolik, že už s námi nebude chtít mít nic společného? Za to mě kluci zabijí.

Celý večer jsem sledoval Yoongiho, který byl pořád mimo. Ostatní si toho nejspíš nevšimli, když vyprávěli dál, aniž by jim dotyčný věnoval pozornost. Bezduše přikyvoval. Co mu mohlo najednou být, když ještě včera vypadal naprosto normálně. Nakonec jsem se rozhodl debatní kroužek rozpustit, abych si s ním mohli na pokoji promluvit. Trápilo mě jej vidět takhle.
,,Myslím, že Yoongimu pořád není nejlíp a já jsem také dost utahaný, takže si půjdeme lehnout." řekl jsem s úsměvem a začal se zvedat od stolu.

,,Dobře, my tu ještě chvilku zůstaneme, hezky se vyspěte a kdyby něco, ozvěte se." řekl Namjoon a věnoval oběma úsměv.

Na to jsem jen kývl a už tahal Yoongiho od stolu. Smutně se na mě podíval. Chtěl něco říct, ale nakonec mlčel. Opravdu se choval zvláštně. Dovedl jsem ho na pokoj. Beze slova si sedl na postel. Klekl jsem si k němu, sotva se na mě podíval. Byl to jen rychlý letmý pohled plný bolesti. Udělal jsem mu snad něco nevědomky já?
,,Yoongi, vážně jsi v pohodě...chováš se divně..." rozlomil jsem ticho a stále si jej prohlížel. Podle toho, jak si hrál s prsty, byl najednou nervózní.

,,Jsem v pohodě..." řekl jsem. Stále jsem se odhodlával k tomu, abych na něj vůbec pohlédl. Ale musel jsem mu to říct.
,,Musíme si o něčem promluvit..." začal jsem tiše a snažil se si udržet normální tón.

,,Dobře tak povídej." pobídl jsem ho, ačkoliv jsem se celkem bál, o čem by se mnou mohl chtít po jeho rovném chování mluvit.

,,Sakra...nevím, kde začít..." zaklel jsem. Takovou bezmoc jsem již dlouho nepocítil. Tohle mě bude ještě dlouho mrzet.
,,Zprvu se ti z celého srdce omlouvám..." opět jsem spustil, ale slova se mi opět zadrhla, když jsem se mu podíval do očí. Už teď se na mě tak smutně díval. Trhalo mi to srdce.

Nevěděl jsem, co na to říct. Tušil jsem, kam tenhle rozhovor bude směřovat, neboť Kookie něco naznačoval, ale měl jsem pocit, že ještě nejsem připravený to slyšet. 

,,Jde o to, že vím, co se skrývá za tvými nočními můrami a taky vím o tvých citech ke mně. Víš, že mi na tobě záleží a vždy mi záležet bude, ale nemůžu ti je opětovat...celý den jsem nad tím přemýšlel a vím, že bych to nedokázal..akorát bych ti ubližoval ještě víc. Mrzí mě to. Tak hrozně moc mě to mrzí. Celou tu dobu ses kvůli mě trápil a já ti přesto nedokážu dát to jediné, co chceš..." snažil jsem se mluvit dál, ale nešlo to. Oči měl zalité slzami, které se každou chvíli dostanou na povrch. Opravdu jsem nechtěl. Přiložil jsem mu ruku na tvář. 

Opravdu jsem se držel, abych nezačal brečet, ale když jsem ucítil jeho teplou dlaň na své tváři a uvědomil si, že je to jen z přátelského gesta, nevydržel jsem to nechal slzám volný průběh. Nenaříkal jsem, jen jsem je nechal stékat po tváři. Nedokázal jsem se na něj zlobit, i když to tak moc bolelo. Někde v hloubi jsem vždy věděl, že to takhle skončí, proto jsem se nikdy neodhodlal mu to říct. i když bych nejradši odešel, nemohl jsem, nemohl jsem udělat vůbec nic. 

Začal jsem mu stírat slzy, ale objevovaly se další a další. Jak moc ho to muselo bolet? Stáhl jsem ho k sobě, abych jej mohl pořádně obejmout. Vím, že asi nejsem zrovna vhodný na to, abych jej utěšoval, ale nemohl jsem si pomoc. 
,,Vážně se moc omlouvám..." šeptl jsem a dál jej svíral ve své náruči. 

Pokračování příště...