Discord

Kapitola 21.

Měl jsem oželet to poslední kafe, mohl jsem si pouze lamentovat, zatímco jsem ležel na posteli a hleděl tupě do zdi. Alex zabral už skoro před hodinou, ale mně se to zkrátka nedařilo. Shledal jsem tedy již další snahu o spánek jako zbytečnou a jal se opatrně vyhrabat z postele, aniž bych ho vzbudil.

Po té divné podvečerní scéně se vrátil ke svému normálnímu chování, jako by se dneska vůbec nic nestalo. Tedy až na krátkou chvíli, kdy mi před spaním věnoval takový pohled, až jsem čekal, že si dáme repete z odpoledne. K ničemu ale nedošlo, on si hezky usnul a já poslední čtvrt hodiny zvažoval, že ho vzbudím a vyprovokuju do dalšího kola, jen abych se unavil a mohl spát. No nejsem ve finále velice ohleduplný člověk?

Proplížil jsem se z pokoje s cílem sejít dolů do kuchyně, napít se něčeho a modlit se, abych po své procházce usnul. Musel jsem se ale ze své cesty odklonit, když jsem zaslechl zvuky filmu z obýváku. Zvědavě jsem nakoukl dovnitř a spatřil na obrazovce Martina Freemana. Hobbit?

„Co se tady nocí plížíš?" ozvalo se za mnou. Celý jsem v překvapení strnul a mohl jsem jen děkovat svým reflexům, že jsem sebou neškubnul či dokonce nevykřikl. Jak se dokázal pohybovat tak tiše?

Otočil jsem hlavu a věnoval Ryanovi vyčítavý pohled, poněkud rozmrzelý z toho jeho samolibého výrazu, který až nepříjemně připomínal Alexe. Tedy pokud člověk nepočítal ten veselý podtón.

„Nemůžu usnout," odpověděl jsem popravdě a až nyní si všiml chlupaté deky, kterou svíral v náručí, „Běžně trávíš noci u televize?"

„Občas. Slíbil jsem Lyře maraton Hobbita až naši půjdou spát, ale zabrala sotva dvacet minut do druhého dílu. Ty jsi to viděl?" povytáhl obočí poněkud výhrůžně.

„Jen první díl," přiznal jsem neochotně.

„První díl. Hlavně, že zvládáš citovat star wars," nakrčil nade mnou nos.

„Star wars je klasika," namítl jsem lehce dotčený.

„A co je tohle? Tolkien tu byl dřív než star wars," povzdechl si, „Pojď." Prošel kolem mě do obýváku. Po krátkém zaváhání jsem ho následoval. Až uvnitř jsem si všiml Lyry, která ležela schoulená na gauči. Docela jsem jí to záviděl.

Ryan přes ni hodil deku a ujistil se, že má pohodlí. Až pak vzal ovladač a usedl jí k nohám. Film zastavil a poté pustil od začátku.

„Nebo sis to rozmyslel a raději se ti chce spát?" koukl na mě, když jsem dál jen postával u gauče. Ne že bych to nezvažoval, ale měl jsem dojem, že bych tuto mezeru ve svých filmových znalostech měl ještě nejednou na talíři. Zavrtěl jsem tedy hlavou a udělal si pohodlí v křesle.

„Super. Popcorn?" nabídl mi ještě zvesela a já se smířil s bezesnou nocí.

Zpět do postele mě Ryan propustil až v půl sedmé ráno. Doploužit se nahoru byl vskutku úctyhodný výkon. Dost mě lákalo zůstat sedět a zalomit to na křesle, nicméně vize postele a nebolavých zad ve finále převážila nad leností. Navíc by asi nebyla nejlepší strategie hrát mrtvolu na gauči, zatímco se jeho rodiče chystali do práce.

Vynasnažil jsem se být co nejtišší a proklouznout zpět do postele, aniž by Alex něco věděl, ale sotva jsem za sebou zavřel dveře a pohlédl na něj, pár tmavých očí se do mě zabodával ne zrovna nadšeně. Taky nevypadal, že se zrovna vzbudil.

„To jsi byl dole celou noc?" zeptal se rozmrzele.

„Skoro," potlačil jsem stěží zívnutí, „Ryan se rozhodl napravit mezery v mém kulturním vzdělání."