Discord

Kapitola 5.

Nejsem si zcela jist, kdy se mlha změnila v temnotu, ale někdy to zvládnout musela, neboť právě z ní jsem procitl. Hned za tímto uvědomením nastoupil pocit dezorientace. Tohle rozhodně není můj pokoj...

Pár chvil trvalo, než si mé tělo vzpomnělo, jak donutit svaly pracovat, ale zvládl jsem otočit hlavu a prohlédnout si místnost, ve které jsem se nacházel. Vypadá to jako... nemocnice?! Tak moc jsem toho nevypil, ne?

Rychle stoupající panika naštěstí šlápla na brzdu, když jsem pohlédl na druhou stranu pokoje a spatřil kousek od postele sedět na židli svou sestru. Ta mě sledovala s nečitelným pohledem v očích a mírně staženým obočím. Snad jako by chtěla hodnotit mou reakci.

Otevřel jsem pusu, abych vychrlil těch milion otázek, co na mě útočilo ze všech stran, avšak můj vyschlý krk zaprotestoval a vydal jsem ze sebe pochybné chrčivé cosi. Mé drahé dvojče protočilo obscénně panenky a podalo mi napůl vypitou lahev. Neohrabaně jsem se vysunul do polosedu a ochotně si ji vzal a napil se.

„Co se, kurva, stalo? Proč jsem v nemocnici?" vypadlo ze mě, sotva jsem flašku zavíčkoval a vrátil původní majitelce.

„Kolik si toho pamatuješ?" zeptala se namísto odpovědi po chvíli ticha. Chystal jsem se jí něco odseknout, ale pak jsem si uvědomil, že má paměť vskutku nemálo protestuje.

„Uh... Byli jsme v klubu? Pak šli zpět... Jak dlouho tu jsem?"

„Bude tooo..." vytáhla mobil, aby se podívala na čas, „dvacet sedm hodin." To neznělo vůbec dobře.

„Ležel jsem tu... v bezvědomí? Něco přes den? Proč?" Nezdálo se, že by se mnou mělo být něco vyloženě špatně. Jen mě trochu bolela hlava. Ale ne tak, aby to muselo být nějaké zlé znamení.

„Jak dobře si pamatuješ svůj pobyt v tom klubu?" pokračovala zase se zpovídáním.

„Všechno je jasné jako den, neměl jsem toho tolik, aby mi to mohlo ovlivnit paměť..." Až na ten detail, že se to očividně stalo. „Měl jsem pár drinků a pak odešel s Erikem zpátky... Nebylo mu dobře."

Erik... Myšlenka na něj z nějakého důvodu zvedla pomyslné červené vlajky, ale ani zaboha jsem netušil proč. Dorazili jsme na pokoj a šli spát, ne...?

„Hlídal sis pití? Nevíš, kdy by ti do něj někdo mohl něco strčit?"

„Ne, furt jsem ho měl u sebe, těžko by... Počkat... Chceš říct, že mi někdo strčil nějakou drogu do pití?!"

„Jo, to je jediné vysvětlení, pokud sis ji nevzal dobrovolně," přitakala, jako by se nechumelilo. Zůstal jsem na ni nevěřícně koukat.

„Co? Pane bože, co to bylo zač? A co Erik? Proč mám dojem, že je s Erikem něco špatně?" Skoro jsem se ani nestyděl za to, jak zněl v tu chvíli můj hlas přiškrceně.

„No..." odkašlala si a uhnula pohledem. Bylo na ní jasně vidět, jak je jí celé to téma nepříjemné. Jo, to mě uklidnilo.

„Našli ti v krvi drogu, která..." znovu si musela odkašlat a já získat podivný pocit, že se snad snaží zamaskovat smích, „...se dávala omegám na umělé vyvolání horečky." Povídejte mi něco o studené sprše a naprostém zhrození.

„Co?" zasípal jsem.

„Erik ji v sobě měl taky. Jenže on ji unesl... svým způsobem. Zato ty jsi na ni neměl úplně nejlepší reakci, jak je asi zjevné." Pokynula rukou k mé maličkosti na posteli.

Trvalo asi vteřinu, než se mi cosi v mozku spojilo a já si vybavil své brzké ranní pobuzení. A Erika. A jeho pach.

„Prosím, řekni mi, že jsem neměl sex s Erikem," vypadlo ze mě, než jsem si to stihl rozmyslet. Sestra ale překonala má očekávání a smát se nezačala.