Discord

Kapitola 6.

Co si budeme povídat, pondělní přednášky byly ztělesněné zlo. Ráno jsem se necítil o nic lépe, spíš naopak a Curt byl z nějakého důvodu v upovídané náladě. Měl ale to štěstí, že se rychle dovtípil mého rozpoložení a začal si držet mírně odstup. Snažil se dopátrat původu mé nevrlosti, ale raději jsem ho odbyl, než abych se svěřil se svými zážitky. Ne že bych měl šanci to dlouho utajit, ale nejdřív jsem chtěl aspoň najít původce, do háje.

Odpoledne se mi podařilo, stejně jako minulý týden, natrefit na Victora. Tentokrát jsem ale teprve do menzy mířil a on už si to rázoval pryč. Měl jsem v plánu ho jen pozdravit tónem, ze kterého by bylo jasné, co vše si myslím o jeho existenci, nicméně on se při pohledu na mě zarazil a několik dlouhých sekund na mě hleděl takovým způsobem, jako bych měl na obličeji namalované nějaké sprosté obrázky.

„Co je?!" zavrčel jsem na něj a jal se ho propalovat pohledem. Mírně sebou trhl při mých slovech, jako bych ho dostal z transu. Otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Něco tady smrdělo.

„Je tu něco, s čím se chceš svěřit?" pobídl jsem ho a pokusil se znít méně jak vzteklý pes. Klíčové slovo je pokusil. Hluboko v jeho pohledu jsem zaregistroval temný stín podráždění nad mým tónem, nicméně se tím nenechal vzrušit a zavrtěl hlavou.

„Ne. Vůbec ne. Všechno v pořádku se světem..." vychrlil ze sebe, „Měj se," dodal spěšně a než jsem stačil otevřít pusu, byl o několik metrů dál a úctyhodnou rychlostí mířil pryč. Rozhodl jsem se prvně v klidu najíst a až pak si ho někde najít a dostat z něj, co ví. Však neměl kam utéct.

Ignoroval jsem Curtův zkoumavý pohled a poznámku, že jsme se všichni asi už zcvokli a raději si zamířil koupit nějaké jídlo. Prý plný žaludek zlepšuje náladu. Prý.

Curt se vzdal snahy ze mě něco dostat, a tak udělal tu druhou nejrozumnější věc – rychle se najedl a ještě rychleji mě zanechal samotného. Vydal jsem se na koleje, avšak místo svého pokoje jsem hodlal navštívit ten Victorův a dostat z něj všechno potřebné info. Moje plány ale byly zhaceny, když jsem vystoupal na naše patro a zaznamenal postavu opírající se o dveře mého pokoje. Pár kroků jejím směrem odhalilo, že se jedná o Alexe. Přejel jsem pohledem jeho profil a všiml si, že vypadá vcelku uboze. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy. Už jsem se začal cítit o něco lépe, že nejsem jediný zjevně v hajzlu, když se otočil a jeho oči se zabodly zostra do mých. V šeru chodby se zdály být černé.

Temné oči zakleslé do mých. Horká dlaň s dlouhými prsty pevně svírající můj bok. Rty, horký dech na mém krku. Rameni. Bolest. Bolest a slast. Moje vlastní zuby zarývající se do tkáně. Chuť krve.

Zarazil jsem se v půli kroku pod náhlým návalem vzpomínek.

Ústa přitisklá na mých. Pocit plnosti. Uspokojení. Oči shlížející na mě. Zděšené. Koherentní.

Najednou jsem věděl přesně, co se to ráno stalo. Zůstal jsem tam stát u otevřených dveří bůh ví jak dlouho a Alex se zrovna vracel. Musel Erika ucítit a jeho pach mu zastřel mysl. Došel ke dveřím a chtěl dovnitř za svým drahým omegou. Něčím jsem ho nespíš praštil, nebyl jsem si zcela jistý. Zabouchl jsem za sebou a o chvíli později se ocitl přitisklý zády ke dveřím s alfou před sebou. A jestli ze mě cítila i Gia po tom všem Erikův pach, musel jsem vonět dosti přesvědčivě v tu chvíli i Alexovi. Opilý a zmagořený pachem omegy. Vážně to nemohlo dopadnout jinak. A já sám ve svém stavu jsem se ani nesnažil protestovat.

Při myšlence na Erika mi došlo, že Alex je do něj celý zaláskovaný... A omylem si označil mě, ne jeho. Myslel jsem si před tím, že je moje situace na hovno? Znásobme to stem.