Discord

Kapitola 7.

Další den jsem raději zvolil ústupovou taktiku a místo do pokoje jsem zamířil se učit do knihovny. Nebyl jsem si jistý, jak tamější situace bude vypadat po událostech minulých dnů a jestli se k nám budou ti dva nadále rvát, nicméně jsem neměl důvod očekávat nic jiného. Victor měl nyní volné působiště a Alex byl stále zaláskovaný, to se jen tak změnit nemohlo.

Jak jsem čekal, Gia se sice snažila být soucitná, ale její snaha silně pokulhávala za náramným, škodolibým pobavením. A když už jsem se nesnažil nic tutlat před ní, rovnou jsem vše vyklopil i Curtovi. Ten projevil notně více empatie než mé drahé dvojče, ale pokazil ten dojem prohlášením, že už se aspoň nebudu muset vztekat, že tam ti dva alfové furt lezou za Erikem, že jeden z nich tam začne lézt za mnou. Pokrok.

Zůstal jsem obklopen knihami a dalšími pár zoufalci až do šesti a po návratu na pokoj jsem radostně zjistil, že je pustý. Byl jsem rád, že se Erik někde flákal. Nelze říci, že by byl vůči mně nějak nepřátelský, ale atmosféra byla divně napjatá a oba jsme se raději vyhýbali přílišné komunikaci. Bylo mi jasné, že to takhle dlouho nepůjde, avšak nechával jsem tomu volný průběh. Takové věci mají ve finále tendenci prasknout a nějak se pořešit. Stejně tak tomu nejspíš bude muset být mezi mnou a Alexem. Na tuto erupci jsem se ale těšil podstatně méně.

Pokusil jsem se tuto strategii zopakovat i ve středu, nicméně se mi podařilo vběhnout do Victora s Erikem před jednou z budov.

„Zdar," zamumlal jsem a tiše doufal, že se nebudou zdržovat. Victor ale zřejmě četl mé myšlenky a rozhodl se mi otrávit den.

„Tebe přesně jsem chtěl vidět," zvolal nadšeně a otočil se k Erikovi, „Běž sám, je už načase, abych začal pracovat na své absenci." Chvíli se zdálo, že bude menší kluk protestovat, než rezignoval a s tichým povzdechem pokračoval v cestě. Asi už se taky učil některé věci prostě neřešit.

„Co máš dnes na srdci?" tázal jsem se a ani se nesnažil potlačit nechuť ve svém hlase. Victor se ale opět rozhodl mou neochotu ignorovat a pokynul k nedaleké lavičce. Usoudil jsem, že čím rychleji mi vše sdělí, tím dříve od něj budu mít pokoj, tudíž jsem neprotestoval a udělal si vedle něj pohodlí.

„Je zajímavé, jak se tvůj pach změnil a přitom ne. Jen jako by na tobě najednou něco volalo ‚nedostupný'," prohlásil znenadání.

„To jsi mi chtěl oznámit jenom tohle...?" nakrčil jsem nos.

„Nebuď neustále tak nepřátelský. Já tu jsem z dobré vůle, páč se na nikoho z vás nemůžu už dívat. A to je dost smutné, po dvou dnech... Alex už vrčí i na nehybné předměty. Nedá se s ním být v jedný místnosti," zaúpěl a rozhodil rukama, „Ty jsi na tom ještě vcelku dobře. Moc to vaše odloučení nevnímáš, že?"

„Myslíš celou tu srandu s tím, jak tě nová značka nutí být ve společnosti jejího tvůrce? Jo, ignoruju to, jak jen jde," přiznal jsem.

„Musí být fajn být beta. My nejsme tak dobří v ignorování, když příroda zavelí..."

„Všiml jsem si," řekl jsem suše.

„Ale ne, ty nechápeš, kam tím mířím. Co ty vnímáš jako otravné povědomí je pro nás jako by na tebe furt někdo řval. Alex zatím prokazuje ukázkovou sebekontrolu, byť to spíš bude způsobeno tím, že se odmítá smířit se situací, ale nevydrží to věčně."

„Chceš mi tu dávat lekci z biologie? Já ji tak trochu mám na rozvrhu," skočil jsem mu do proslovu.

„Proč mám dojem, že ta stěna by mě poslouchala raději?" odfrkl si, „Když jsi tak učený, tak jistě víš, že nejrozumnější by bylo jít za ním a vyříkat si to, než bude situace ještě horší. Ale jak tě tak sleduji, tak od toho raději utíkáš. Řekl jsem si tedy, že bych tě měl nějak vytáhnout z té sebelítosti, ve které si tak velebíš, protože u Alexe už to nepůjde."