Discord

Kapitola 1.

„A zde nám přichází konec zábavy," uvítalo mě při vstupu do pokoje a já se musel zase jednou zhluboka nadechnout. Nejsem si jist, kdy se v průběhu posledních dvou měsíců stal náš dvoulůžkový pokoj zašívárnou pro dvojici idiotů odnaproti, ale stalo se. A já tedy měl štěstí prakticky každý den vejít do svého dočasného domova na kolejích a být přivítán, jako bych byl já ten mimo.

Zdroj zájmu dvojice mladých alf zrovna seděl u stolu a rozebíral nějaké učební materiály se snesitelnějším z exemplářů – Victorem. Přítomnost snědého mladíka bych ještě chápal, koneckonců sdílel s Erikem obor i ročník, tudíž měli kupu společného. Avšak ten větší ze dvou idiotů tu rozhodně neměl co pohledávat.

Nesnažil jsem se s nimi už hovořit a vyhazovat je ven. Zatím mi to vždy bylo k ničemu a naše pře začínaly znít jak ohrané gramofonové desky. Hlavně, že si můj drahý kamarád užíval pozornost, které se mu dostávalo. Co by si lámal hlavu s nepohodlím svého nebohého spolubydlícího... Je o tolik snazší jít s proudem, než se naučit říkat ne, že?

Co si budeme povídat, jediný mužský omega na škole je něco jako atrakce pro všechny zúčastněné, ale nikdo jiný mu nemá potřebu tolik lézt do prdele. Byl jsem si navíc i dost jistý, že kdyby nebylo Alexe, ani Victor by se k němu tolik nehrnul. Ale nyní si nestěžoval, roztomilé. Jak by se asi bratříčkovali, kdyby nadešel Erikův čas, hm? Zajímavá představa. Možná seberu Erikovi prášky, abych si to mohl natočit.

Neobtěžoval jsem se obšťastnit blonďatého alfu odpovědí, ale rozešel jsem se k němu – měl tu drzost se mi posadit ke stolu a ještě si hodit nohy nahoru. Bez zbytečných cavyků jsem ho za opěradlo židle odtáhl o kus dál – zlatá kolečka – a položil si tašku s laptopem na stůl. Nadále ignoruje jeho nepřátelský pohled mým směrem a slabé zavrčení jsem přešel místnost směrem k Erikovi a nahlédl mu přes rameno.

„Hm... Tenhle předmět jsem taky loni absolvoval, chceš i moje zápisky?" nabídl jsem mu jako správný kámoš, neb jsem věděl, jak dlouho dokáže něčemu věnovat pozornost – nemohl toho mít víc než polovinu z celé přednášky a Victorovo písmo bylo horší formou staroegyptských hieroglyfů.

„Jo, určitě!" rozzářil se mladší kluk ihned, „Příští týden nám z toho chce dát něco napsat a nemůžeme to dát dohromady..." Upřel na mě prosebně oči v barvě kávy s trochou mléka a já se opět přistihl při dumání nad tím, jak někdo vůbec může takhle koukat. Ty oči by dokázaly rozpustit Antarktidu.

Pokývl jsem hlavou a neodolal tomu, abych mu projel rukou vlasy při otočce zpět. Další z divů světa – jak může mít někdo tak načechrané a jemné vlasy?

Raději jsem dal zpátečku před dalšími myšlenkami o kvalitách omegy a vrátil se ke svému počítači, odkud na mě stále upíral laserový pohled Alex. Skoro jako by mi četl myšlenky a cítil se jimi hluboce dotčen.

Silou vůle jsem potlačil poznámku, která by nepochybně vedla k další únavné výměně názorů a raději zapnul pc a jal se najít někde v šupleti flešku, kam bych mohl stáhnout zápisky za celý semestr.

„Proč lidi takhle mrví úplně neškodný zvířata?" pocítil Alex potřebu okomentovat mou tapetu na pc, „Pořiď si pak králíka s touhle vizí před sebou..." Teatrálně pokynul k obrázku králíka s ostrými zuby a zakrváceným čumákem. Kdysi mi ho tam nastavila sestra ve snaze mě vyděsit, ale já v tom obrázku našel jakési morbidní zalíbení a nechal si ho.

Úkosem jsem pohlédl na Alexe, který si rádoby nenápadně zkoumal zuby, jako by se snad snažil porovnávat jejich ostrost s těmi na obrázku. Jo, vyspělí lidé po dvacítce a elita národa. Školka.

Vzal jsem laptop a raději se s ním přesunul na postel, což byla pro naši „návštěvu" tabu oblast. Bylo hezké mít aspoň nějakou. Přeci jen to nebyl můj zadek, co tady naháněli.

Přetáhl jsem vše potřebné na flešku a hodil ji Victorovi, který byl od té lásky, aby si pro ni došel aspoň do půli cesty.

„Díky," vypadlo z něj zvesela, než se navrátil ke svému spolužákovi. A to bylo asi to nejpřátelštější, co se mezi námi dvěma mohlo stát. Nasadil jsem si sluchátka, abych nemusel poslouchat Alexe, který se je vydal obšťastňovat poznámkami a jako obvykle nehodlal akceptovat pojem osobního prostoru. No, Erikův problém.

Dobrou hodinu jsem za využití svého umu ignorovat pracoval na věcech do školy, než se ti dva konečně zvedli a táhli do háje. Sotva se za nimi zavřely dveře, stáhl jsem si sluchátka a položil počítač vedle sebe.

„Já vím, že jsme se o tom bavili už asi... trilionkrát, ale vážně je sem musíš furt tahat? Minimálně Alexe? Dobře, Victor ti pomáhá s učením, ale co tady má co hledat jeho spolubydlící? A ještě u mého stolu? Nemůžete si chodit užívat vzájemné přítomnosti třeba do knihovny nebo někam?" obul jsem se do Erika. Ten se zarazil v půli kroku a překvapeně na mě pohlédl. Super, zase ty oči. No zkuste se s ním o něčem dohadovat.

„Promiň," odvětil váhavě a pohledem sjel kamsi do rohu pokoje, „Zrovna do knihovny nechce chodit ani jeden z nich. Prý tam jsou moc striktní pravidla a moc lidí..." Už jsem mu málem navrhl, aby chodili k nim do pokoje, ale pak jsem se raději kousl do jazyka. Ne že bych věřil, že by si něco vážně dovolili, ale měl bych pak špatný pocit. Nějak se mi za ty dva měsíce podařilo si toho černovlasého kluka oblíbit. Naštěstí se zdálo, že i Erik chtěl mít nakonec výhodu domácího prostředí a tuto možnost nenadnesl.

„Nemají rádi knihovnu. Dobrý vědět," odfrkl jsem si a promnul si kořen nosu, „Tak zkus aspoň Alexe zavřít venku. Nebo ho uvázat na vodítko nebo něco. Nechci ho u svých věcí."

„Nejsou až tak špatní," hlesl tiše a já se neubránil překvapenému pohledu jeho směrem. Odvrátil se od rohu zpět ke mně s nečitelným pohledem.

„Řekl bych, že s Victorem by ses i zvládl spřátelit a Alex není až tak hrozný, jak si myslíš. Je jen trochu složitější mu porozumět... Zajímalo by mě... Proč jsi ty vůči nim tak nepřátelský?" Dobře, to byl nový argument.

„Někdy ani nepotřebuješ pořádný důvod k tomu, aby sis někoho znelíbil. Někteří lidé na tebe prostě tak špatně působí samotnou svou existencí. A když ti pak začnou lézt do životního prostoru a mít u toho blbý poznámky?" zavrtěl jsem hlavou, „Konec."

Erik nespokojeně našpulil rty a na chvíli se odmlčel.

„Možná by ses prostě měl pokusit se s nimi seznámit blíž? Vážně myslím, že byste si dobře-"

„Nestojí o mou pozornost," skočil jsem mu do projevu, „Chodí sem jak zamilované školačky za tebou. Víc než snaha přátelit se mi to přijde jako čekání na příležitost, jak si tě přisvojit. A to bude další z důvodů, proč mi tak lezou krkem. Victor má aspoň záminku, co Alex?" Až v nastalém tichu mě napadlo, že tento názor jsem si možná měl nechat pro sebe.

„Nehodlám se dát dohromady ani s jedním z nich. Aspoň zatím ne. Mám cíle, nehodlám se nechat uvázat jak nějaký..." odmlčel se. V jeho hlase jsem jasně vycítil odpor vůči pouhé představě. Jo, na tohle omegy holt slyší.

„Už jen proto by sis měl udržovat aspoň trochu odstup, ne? Doby, kdy byly omegy drženy doma jako trofeje jsou sice už dávno pryč, ale ani zákony a vštěpené základy morálky nedokáží ve finále potlačit vlastnosti, které máme zapsané v DNA. A ani supresiva ti nezaručí stoprocentní ochranu... Existuje tu docela dobrý důvod, proč škola odmítá dát do jednoho pokoje alfu s omegou, pokud již nejsou svoji," pronesl jsem co možná nejmírněji. Nechtěl jsem ho naštvat, ale když už jsme se na tohle téma dostali, pocítil jsem potřebu mu sdělit své obavy.

„Jen chci, abys byl opatrný," dodal jsem ještě.

„Dokážu se o sebe postarat," namítl po chvíli a snad ve snaze uniknout konverzaci se bez dalšího komentáře odklidil do koupelny.

Jo, to šlo hladce... Nikdy se nikam nedopracujeme.