Discord

Kapitola 8.

Prvně jsem se zastavil ve svém pokoji, abych si tam složil na stůl věci. A jestli jsem se tam ještě několik minut zdržel a znovu si snažil vše vymluvit, pomlčme o tom. Důležité je, že jsem skončil před protějšími dveřmi a tupě na ně několik dlouhých chvil zíral, než jsem se donutil zaklepat. Po dlouhém, několikasekundovém tichu jsem začal zvažovat, jestli zaťukat ještě jednou či to zabalit a jít dělat něco produktivního s vědomím, že jsem to aspoň zkusil. Už jsem se málem rozhodl pro druhou možnost, když se dveře konečně otevřely a já stanul tváří v tvář s očividně mizerně naladěným Alexem.

„Čau..." vypadlo ze mě po chvíli napjatého ticha.

„Co chceš?" zeptal se nepřátelsky. Jo, měl jsem Victora poslat do háje... Blbý nápad.

„Kupu věcí, které mi na světě nejsou dopřány," odsekl jsem sarkasticky a vysloužil si zavrčení, „Chceš dělat scénu na chodbě?" To ho donutilo zaváhat, než neochotně ustoupil a umožnil mi vejít dovnitř, což jsem také udělal. Zastavil jsem se přibližně uprostřed místnosti a rozhlédl se kolem sebe. Vlastně jsem tu ještě nebyl, nepočítám-li ono osudné ráno, které jsem si stejně příliš nepamatoval. Byl jsem ihned rád za čistotného spolubydlícího, jakým byl Erik. Oba dva byli očividně velmi dezorganizovaní a moc je to netrápilo.

„Tak co?" ozval se za mnou Alex. Otočil jsem se k němu čelem a zamyslel se, co mu vůbec říci. Asi byla blbost chodit sem bez jakékoliv přípravy.

„Odchytil si mě Victor a jal se mě prosit, abych tě poctil návštěvou, protože s tebou prý už nemůže existovat v jedné místnosti," zvolil jsem (aspoň částečně) upřímnou odpověď.

„Victor, hm?" zamumlal a pohledem sjel k jedné z postelí, jako by snad mohl na ní najít jejího majitele a zpražit ho ledovým pohledem, „No, nejsi zrovna tím, s kým jsem chtěl skončit, mohu si snad dovolit trochu špatné nálady."

„Promiň, že jsem ti pokazil plány, ty taky nejsi zrovna můj vysněný partner, ale co nadělám. Ty jsi byl přeci jen tím, kdo pocítil nezvladatelnou potřebu si mě označit. Mohli jsme se spolu vyspat a tvářit se, že se to nikdy nestalo, ale ne, ty sis musel kousnout," rozhodil jsem rukama, „Ano, taky jsem si pak dovolil ti to oplatit, ale ty jsi stále byl iniciátor." To mi přitáhlo zpět jeho podrážděný pohled.

„Nebyl jsem zrovna moc schopný si rozmýšlet své činy v tu chvíli," bránil se.

„Ale za to já ti nemůžu," opáčil jsem a mimoděk udělal pár kroků k němu. To byl asi špatný tah, neboť to z něj vytáhlo varovné zavrčení a napjal se ještě víc, bylo-li to vůbec možné. A jeho reakce zase hnula něčím zle ve mně a zavrčení jsem mu oplatil.

„Copak, je ti moje blízkost až tak nepříjemná?" ušklíbl jsem se, „Ne, ono to bude naopak, viď? Je tvá přirozenost chtít mě teď mít nablízku. Musí to být hodně náročné, takto bojovat sám se sebou. A proč? Připadáš si, že zrazuješ Erika? Pozdě, toho jsi už ztratil, pokud sis ještě náhodou nevšiml." To už očividně překročilo jakoukoliv hranici si vytyčil a o vteřinu později jsem se ocitl zády k hraně skříně vedle dveří s jeho rukou na krku. No, příjemné to nebylo, ale naštěstí byl od té lásky, aby mě jen držel a ne škrtil.

„Měl by ses raději naučit držet jazyk za zuby." Z toho, jak byl blízko a hlas mu klesl mi přeběhl mráz po zádech. Nehodlal jsem ho ale nechat tak snadno vyhrát.

„A být milý a poslušný jako ukázkový omega, viď?" uchechtl jsem se, „Bohužel pro tebe jsem beta, tak se ani nesnaž." Stisk na mém hrdle poněkud zesílil, ale stále ne dost, aby mi zcela zabránil dýchat.