Discord

Kapitola 14.

Ráno nás všechny vzbudil Amandin budík. Rád bych se byl vyvaloval v posteli dál, ale krátký pohled na hodiny na mobilu odhalil, že už tak zmeškám první přednášku. A ještě mě čekala cesta na koleje a ideálně nějaká snídaně. Takže byl nejvyšší čas se spakovat a vypadnout.

Vyprostil jsem se ze spárů té chobotnice, která jen slabě zaprotestovala, než boj vzdala a raději se pořádně zamotala do deky.

„Měj se..." zahuhlala a táhle zívla, „Napíšu... až se vzbudím... Hmm..." A zase byla mimo. Docela jsem jí to záviděl.

Spěšně jsem se oblékl, popadl své věci a po rozloučení s Amandou vypadl ven na studený vzduch, který nebyl teda o nic přívětivější než včera v noci. Co možná nejvíc jsem se schoval do bundy a svižně došel zpět do svého druhého domova. Byl jsem tak nadšený z toho, že se mi zase začínaly prokrvovat všechny části těla, že mě ani nenapadlo se zarazit a zvážit, jestli do svého pokoje vstoupit, když jsem zevnitř uslyšel zvýšené hlasy. A když jsem otevřel dveře, bylo už pozdě.

„-ale já už nejsem, nechápeš to?! Nejsem!" útočil zrovna Erik na Alexe a já se při tom výjevu zarazil. Nasraný Alex byl častý fenomén, ale Erik? Celý napjatý s pevně sevřenými rty a planoucíma očima. Uh oh. Začal jsem pomalu couvat v naději, že se zvládnu vypařit, ale Erikovy oči se do mě zabodly a držely.

„A tys byl kde celou noc?!" obul se i do mě. Až teď jsem si všiml, jak se mu oči lesknou potlačovanými slzami. Větší uh oh. U toho jsem neměl být.

„Já... vás tu nechám," dostal jsem ze sebe po chvíli.

„Ne. Já jdu. Musím na cvika," prohlásil Erik, popadl tašku a protáhl se kolem mě ven na chodbu. Snad nikdy jsem ho neviděl jít tak rychle. Během chvíle jsme s Alexem osaměli.

Po krátkém zaváhání jsem vešel dovnitř, Alex se očividně nechystal dát do pohybu v blízké době. Stál napnutý jak pružina s rukama zaťatýma v pěst, oči stále upřené na místo, kde ještě před pár chvílemi byl Erik. Měl jsem docela chuť nechat ho tam a zdejchnout se, avšak tohle byl tak trochu můj pokoj.

Zavřel jsem za sebou dveře, což odervalo jeho pozornost z neurčitého místa ve vzduchu. Tváří se mu mihlo překvapení, jako by si ani neuvědomil, že jsem se tam odvážil zjevit. To ale docela rychle vystřídalo cosi nevlídného a temného, což mne nenechalo na pochybách, o čem byla ta jejich hádka. No, asi šlo jen o otázku času, co?

Otevřel ústa, jako by se mi chystal něco milého říci, nicméně je ihned zavřel a stáhl mírně obočí. Přejel mě pohledem od hlavy k patě a přešel ke mně pomalu blíž. Ne, vůbec to nebylo znepokojující.

S mírně povytaženým obočím a nehranou nechápavostí jsem držel jeho bodající, nečitelný pohled, když se zastavil na můj vkus až moc daleko v mém osobním prostoru.

„Kate se jmenuje, že?" zeptal se tiše s výhružným podtónem, „Celý po ní páchneš."

Něco, asi ta trocha zdravého rozumu, co ve mně ještě pobývala, mi říkalo, že celá tahle situace je ještě horší, než se na první pohled zdálo. A že není moudré se s ním moc dohadovat, protože je z té hádky fakt nasraný. A tahle facka do jeho alfa stránky taky moc nepomohla.

„Přespal jsem u ní na bytě..." dostal jsem ze sebe po chvíli.

„A ne v její posteli?"

Zřejmě jsem se svou lží zaváhal o zlomek sekundy déle, než bylo záhodné, neboť náhle vystartoval a bolestivě mi sevřel dolní čelist. Donutilo mě to udělat krok zpět, až jsem za zády ucítil dveře.