Discord

Kapitola 2.

Další den jsem měl to štěstí končit nedlouho po dvanácté hodině, což mi dalo kupu času si v klidu dojít do menzy a stále mít dost času před tím, než se budu muset zaobírat situací na pokoji. Nelze říci, že by tam byli skutečně pečení vaření každý den, ale nikde jsem neměl vypsáno, které dny se s nimi budu muset dělit o životní prostor a které ne. Nejednou jsem měl nutkání si s sebou na protest dovést Curta, mého starého přítele, ale ten dal jasně najevo, že se nehodlá do ničeho takového míchat. Pud sebezáchovy mu holt slouží dobře.

Další možnost byla to zabalit a stěhovat se preventivně do knihovny, ale to mi až moc blízce připomínalo porážku a já jim nehodlal tak hezky vyklidit pole. Koneckonců, i oni by byli raději bez mé maličkosti.

„Tak jestli s tím máš takový problém, proč jim neoplatíš stejnou kartou?" navrhl mi Curt mezi sousty poté, co jsem se mu svěřil s událostmi včerejška, „Prostě si Erika někam odtáhni a nech je se vařit ve vlastní šťávě."

„Takhle podané to nezní jako moc morálně korektní rada," opáčil jsem.

„Víš, jak to myslím... Na něco ho nalákej a nech je tam stát v prachu. Sice to není dlouhodobé řešení, ale aspoň jim znepříjemníš den," pokrčil rameny a já si opět připomněl, proč mám toho kluka vlastně rád, „Nebo někoho přemluv, aby si s tebou vyměnil pokoj... Ale to neuděláš, protože by to bylo moc snadný. Tahle tvá vlastnost je pěkná osina v zadku."

„Ale co..." zamyslel jsem se a raději dělal, že jsem ten poslední komentář neslyšel, „Máš ještě tu slevovou kartu do kina?" To mi vysloužilo povytažené obočí a pobavený pohled. Nutno mu ale nechat, že neprotestoval a rovnou mi ji vylovil z peněženky.

„Mám to u tebe," oznámil mi zvesela, když mi ji podal.

„Jak jinak. Máš nějaké tipy, na co jít?"

„Nemám tušení, co teď dávají."

„Nevadí. Díky. Zítra." Strčil jsem si kartu do kapsy a zvedl se, abych mohl odnést tác a vrátit se na pokoj. Tam jsem skoro dvacet minut strávil výběrem filmu a vymýšlením, jak ho překecat v případě, že se bude zdráhat a další půl hodinu jsem hrál hry na mobilu, abych zabil čas.

Už jsem byl zoufale bez životů, když se konečně otevřely dveře.

„Vítej zpět, že na dnešek nemáš žádné pevné plány?" spustil jsem ihned. Byl jsem rád, že byl sám, ale to ještě neznamenalo, že se ti dva ctitelé v blízké době neukáží.

„Plány? Proč?" zeptal se a věnoval mi nechápavý pohled. No co, tohle bylo vlastně poprvé, co jsem se takto zajímal. Ani nevím, proč mě to nenapadlo dřív.

„Chtěl bych dneska jít do kina a všichni mě zatím poslali do háje. Jít sám na film je poněkud smutná představa."

„Um... No klidně... Na co chceš jít?" svolil nejistě a já se neubránil úsměvu. Ochotně jsem mu ukázal trailer, pověděl o skvělém hodnocení a za dalších deset minut jsme za sebou zamykali pokoj. Dorazili jsme ale jenom ke schodům, když jsme narazili na Alexe, který zrovna mířil nahoru s taškou v ruce. Zřejmě se vracel z obchodu.

„Hm? Jdete někam?" pohlédl na nás překvapeně.

„Přirozeně," ujal jsem se slova, než se Erik stihl ozvat. Poté jsem mu nenápadně zatlačil do zad, aby pokračoval v cestě. Nechtěl jsem, aby mu nabídl spoluúčast na naší malé akcičce.

Věnoval jsem alfě okatě falešný úsměv a s pocitem zadostiučinění sledoval, jak přimhouřil nepřátelsky oči a sevřel tašku pevněji. Jo, asi udělám z Curta svého poradce na plný úvazek.