Discord

Kapitola 3.

Víkend se převalil rychlostí závodního koně, zase jednou nastalo pondělní odpoledne a já vysedával v menze, opět v Curtově přítomnosti. Ten spokojeně vedl genocidu boloňských špaget na svém talíři, zatímco já si v sebelítosti neustále mnul tvář. Ta holka měla překvapivou sílu... Aspoň že ten otisk ruky mi už zmizel z tváře.

Vytáhl jsem mobil a už asi podvacáté připomněl sestře, jak moc mi za tu pohromu dluží a že ne, není moje chyba, že se slečinka urazila, udělala scénu a celá ufňukaná odešla.

Od mobilu mě odtrhlo, když Curt najednou vzhlédl, teskně se vrátil pohledem ke svým nedojedeným špagetám, rezignovaně si povzdechl, odsunul se a spolu s tácem odkráčel urychleně pryč.

„Huh?" vyšlo ze mě, zatímco jsem nechápavě sledoval jeho vzdalující se figuru. Pak se mi ale v zorném poli objevil někdo jiný a o chvíli později na Curtovo místo dosedl Victor, jako by se nechumelilo. Podezřívavě jsem sledoval jeho zdánlivě upřímný, přátelský úsměv a snažil se přijít na to, jak donutil Curta vypadnout. I když tu byla i ta možnost, že ho Curt zahlédl a vypadl sám dobrovolně, než aby se účastnil jakékoliv konfrontace mezi námi. Jo, přítel do nouze.

„Nekoukej na mě tak," povzdechnul si, „Nejsem tady se zlými úmysly."

„A s jakými tedy?" opáčil jsem nedůvěřivě.

„No, v první řadě se najíst," pokrčil rameny a pustil se do jídla. Pár dalších chvil jsem z něj nespouštěl pohled, než jsem se raději vrátil k hádce se sestrou a nakonec i k vlastnímu jídlu.

„Kde jsi nechal Erika?" zeptal jsem se po několika minutách ticha, které se daly popsat pouze jako divné.

„Nemáme všechny předměty společné. On má dneska jen odpoledne přednášku. Čekal bych, že budeš znát alespoň přibližně jeho rozvrh," střelil po mně pohledem. Ono rýpnutí jsem nechal bez odpovědi, pouze povytáhl obočí. Pravda, měl jsem docela dobrou představu o Erikově volném čase (hlavně kvůli přítomnosti nežádaných hostů u nás na pokoji), ale to neznamenalo, že nechodí na oběd spolu i ve dnech, kdy nekončí stejně.

„Dobře, dobře," protočil panenky a odložil příbor, „První věc je, že cítím potřebu trochu ospravedlnit Alexe. Předpokládám, že ti řekl pár nevlídných věcí a snad i trochu vyhrožoval? Já sám neznám moc detailů, ale on se s Erikem zná už delší dobu a už dlouho se drží naděje, že se dají dohromady. A jen tak mezi námi, Erik mi nepřijde moc proti té myšlence..." Na chvíli se odmlčel.

„Nehodlám se dát dohromady ani s jedním z nich. Aspoň zatím ne." Vybavila se mi Erikova slova z minulého týdne a neubránil jsem se zamračení. Takže to celé nakonec asi nebude až tak nevinné, jak to Erik podával.

„Alex má vesměs veškerý svůj volný čas naplněný tím, že si hlídá ‚svého' omegu, aby neměl nikdo ten pošetilý nápad si ho zkusit přivlastnit jako první. A ty s ním sdílíš pokoj a kradeš jeho pozornost. Díky tomu ho z tebe furt cítí a víš, jak si to naše iracionální část ráda vysvětluje... Asi můžeš být rád, že nejsi alfa nebo už by mu došla trpělivost."

„Jaké to štěstí," utrousil jsem sarkasticky, „Ale uvědomuješ si, že tento popis z jisté míry sedí i na tebe a ty jsi alfa. S tebou nemá problém?"

„Má," řekl pouze a vrátil pozornost zpět ke zbytku svého jídla ve vypovídajícím gestu. Zřejmě téma, do kterého se nechtěl pouštět. No, jeho problém, já měl svých dost.

Upřímně jsem byl docela překvapený, že se o něčem takovém Erik nezmínil při mých nesčetných stížnostech na Alexovu přítomnost. Že by to považoval za nepodstatné, neb by to stejně nepomohlo mému negativnímu přístupu? Nečekal jsem, že se mi se vším svěří, to rozhodně ne, koneckonců ani já jsem se nikdy nesnažil mu svěřovat, ale on se ani neohradil při onom mém varování před hrozbou ze strany alf. Muselo tam figurovat mnohem více proměnných.

Taky tu byla ta možnost, že Victor špatně pochopil situaci, ale z nějakého důvodu jsem byl ochotný mu věřit – dávalo to ve finále smysl, proč jinak by se choval k Alexovi tak vstřícně ihned od počátku? Možná neměl Erik úplný zájem, ale nechtěl Alexe jen tak odstrčit? To ale znělo příliš sobecky, ne jako něco, co bych úplně do něj řekl. Třeba měli nějakou dohodu to zatím neřešit? Nebo si toho Erik nebyl vědom a Alex u něj neustále narážel? To by bylo, upřímně, trochu vtipné. Čili to asi nebylo ono.

A možná ti do toho nic není... Napomenul mě vnitřní hlas a já mu tvrdohlavě opáčil, že je, neboť musím žít prakticky s nima oběma.

Zvedl jsem pohled od vidličky, se kterou jsem si pohrával a střetl se s Victorovým pobaveným pohledem, snad jako by věděl něco, co já ne a shledával to náramně veselým. Má obočí si zase našla cestu k sobě. Tenhle výraz v mé přítomnosti míval v poslední době často a nutně říci, že mě s tím začínal lehce děsit.

„Ale raději se s ním o tom moc nebav, kdyby ti to chtěl říci, udělá to. Jen jsem nechtěl, aby sis o nás myslel jen to špatné," dodal.

„A ta druhá věc?" zeptal jsem se suše místo odpovědi. To mu vymazalo úsměv a vypadal trochu nervózně.

„No, chtěl jsem tě o něco poprosit... Jak jsi nám dával ty svoje zápisky... Je tam pár věcí, co úplně neberu..."

„Takže chceš doučování," zkonstatoval jsem, „Co Erik, ten to chápe?" Promnul jsem si kořen nosu.

„Jo, ten jo, ale jeho myšlenkové pochody jsou občas trochu... jiné. Tudíž to není schopen normálně vysvětlit... Byla by to snad jen jednorázová akce... A na oplátku mám něco, co by tě mohlo zajímat." Ejhle, úsměv byl zpět.

„Ano? To jsem zvědavý," odfrkl jsem si.

„Slyšel jsem něco o tom, že máš rád party, na kterých ti padají nápadníci do klína."

„Ts," sykl jsem a potlačil chuť po něm tu vidličku hodit, „Erik se svěřoval? Jak milé od něj."

„Tak trochu," zasmál se, „Ale to nechme být, já ti o něm taky na oplátku něco řekl, ne? Určitě jsi slyšel o té party, co se koná ve čtvrtek v nedalekém klubu?" nastínil a zakmital obočím. Dobře, to mě zaujalo.

„Ano... Prý velice žádané místečko..."

„Čirou náhodou mám cestu dovnitř. Chci s sebou vzít Erika a možná budu muset i Alexe, jestli bude naléhat... Což asi bude, ale to je vedlejší. Navíc když se přidáš ty, bude Erik ochotnější jít. Přeci jenom ve třech už ho snad zvládneme ohlídat před problémy..." upřel na mě nadějný pohled, „Dal jsem si trochu za úkol donutit Erika aspoň trochu žít. Vždyť je furt někde zavřený a ty se zdáš být ideální výpomoc. Přeci jen jsi ho zvládl vytáhnout ven dvakrát za sebou."

Vrátil jsem se k pohrávání si s vidličkou. Chtěl jsem se tam podívat, o tom žádná. V pátek jsem měl navíc jen jednu jedinou přednášku, takže bych o moc nepřišel... Ale ta společnost... I když bych se s nimi nemusel zdržovat... Ale nechal bych Erika s nimi vážně samotného? Alkohol (a doufejme, že jen to) umí dělat s lidmi divy... Tahat neoznačeného omegu do klubu plného podivných lidí... Celkově to znělo jako jedna velká migréna a nejlepší by asi bylo to odmítnout...

„Dobře, za zkoušku to stojí," vypadlo ze mě bez cenzury. No co, odejít můžu vždycky... A Erika odtáhnout s sebou.

„Super!" rozzářil se Victor okamžitě, „A myslíš, že se mi s tím doučkem budeš moci věnovat už dneska?" zamrkal na mě snad v pokusu o roztomilost. Vypadal jak totální magor.

„Jo... Tak pojď." Zvedl jsem se a následován veselou alfou odešel vrátit tác.

Kéž bych jen tehdy tu nabídku odmítl. Můj život by byl o tolik snazší...