Discord

Kapitola 19.

Roční spisovatelský blok... Před rokem měla tato část vypadat trochu jinak, ale whatever... Snad se to po mně ještě furt dá číst ^^"

Omlouvám se všem, kterým jsem slíbila kapitolu už měsíce zpátky... Další snad rok nezabere, ehm... *jde se zahrabat sto sáhů pod povrch zemský*

Jen stěží jsem držel na uzdě ten stupidní úsměv, co se mi dral na rty, zatímco jsem nespouštěl oči z mírně zadýchaného Alexe. Mezi námi stál kuchyňský stůl, o který byl opřený dlaněmi, přičemž pozorně sledoval každý můj pohyb, připraven opět vystartovat. Nejsem si úplně jistý, kdy se naše studijní přestávka zvrhla v tuhle divnou honičku, ale úplně jsem si nestěžoval. Byli jsme momentálně v domě jediní, Alexovi rodiče museli zpět do práce a sourozenci se rozprchli bůhvíkam. A po tolika hodinách strávených nad nekonečnými řádky textu, navíc mimo komfort vlastního domova, jsem potřeboval už upustit páru. Alex na tom asi nebyl o moc lépe, vzhledem k tomu, jak snadno se nechal vyprovokovat. I ten živý a obezřetný lesk v jeho očích byl pořádný rozdíl oproti unavenému, kafem poháněnému zombie, které se tu motalo ještě před několika minutami.

Zřejmě ho přestalo bavit čekat, co vymyslím dál, neboť se dal opět do pohybu a já měl co dělat, abych mezi námi onen nebohý kus nábytku udržel. Sotva jsem se dostal do pozice, kdy jsem měl za sebou zbytek kuchyně místo zdi, bez lítosti jsem mu vytáhl do cesty židli a jal se vydat z relativního bezpečí do otevřeného prostoru. Člověka přeci jen vydrží bavit běhat okolo stolu jen určitý časový úsek.

U schodů jsem si dovolil rychlý pohled zpět pro vyhodnocení situace a měl tak tu možnost spatřit okamžik, kdy mu podjely nohy na hladké podlaze. Bohužel se stihl zachytit o hranu stolu a ustát to, ale i tak to byla scéna hodná zapamatování. Neudržel jsem svůj smích zcela na uzdě a vysloužil si pohled, který sliboval kupu špatných věcí.

Toto komické rozptýlení mě nicméně stálo můj drahý náskok, čehož se nestyděl využít. Stihl jsem se dostat na konec schodiště, než se mu podařilo chytnout mě za triko a stáhnout o pár schodů dolů. Naštěstí jsem zvládl udržet rovnováhu a nezopakovat Alexovu akrobacii. Sotva se ale svět kolem mě srovnal, do zad mě začalo nepříjemně tlačit madlo zábradlí a Alex si přehmátl na předek mého nebohého trička.

Několik dlouhých sekund jsme vedli nonverbální rozhovor, můj pohled vyzývavý, jeho poněkud pátravý. Na něčem jsme se zřejmě shodli, neboť jsme se k sobě naklonili a bylo náhle až příliš snadné se přitisknout k jeho rtům. Dopřál jsem nám chvíli líného polibku, než jsem ho přerušil v prospěch vyčítavého skousnutí jeho spodního rtu. Nebylo to dost silné, abych pocítil krev, ale bolestné syknutí z něj stejně vyšlo.

Otevřel jsem oči a znovu se s ním zaklesl pohledem. Takhle zblízka jsem byl i schopen rozeznat hranici mezi zorničkou a temnou duhovkou. Potlačil jsem touhu stisk ještě zesílit a skutečně mu ublížit, namísto toho jsem sevření uvolnil a přejel mu provokativně po bolavém místu jazykem. Vadilo mi, jak toto bylo snadné. Celou dobu jsem byl zpola odhodlán to tu zabalit a vrátit se domů, neboť jsem jasně cítil, že sem nepatřím. Ale stále jsem zůstával kvůli němu. Kvůli tomuhle. Vážně... Mohl mě někdo vinit z těch pocitů pomstychtivosti a nelibosti, které ve mně vyvolával?

Ucítil jsem jeho ruku na zátylku, který mi vzápětí pevně sevřel a s tlumeným zavrčením se vrátil k mým rtům v hrubém polibku, při kterém mi oplatil mou troufalost mnoha až bolestivými kousnutími. Na protest jsem mu zaryl nehty do předloktí, nicméně Alex si s tím nelámal hlavu, vklínil své stehno mezi moje a přitiskl k rozkroku. Neudržel jsem na uzdě slabé zamručení a raději se zabavil tím, že jsem mu vjel rukama pod triko a nadzvedl ho v jasném požadavku, aby ho sundal. V imitaci mé předchozí provokace mi olízl poněkud pohmožděný spodní ret a kousek se odtáhl. Místo toho, aby si poslušně sundal triko a pokračoval, kousek se sehnul a chytil mě pod zadkem.