Discord

Kapitola 17.

„Jen tak mezi námi, co jsi vůbec vašim o nás řekl?" zeptal jsem se o pár hodin později. Do cíle nám podle navigace zbývalo necelých dvacet minut. Oba jsme byli ještě lehce zelení z oběda, ale nutno Alexovi ponechat, že zvládl celé posezení u jídla s neutrálním výrazem. Své potlačované emoce nechat vyplout na povrch až když jsme osaměli v mém pokoji v jediném, vypovídajícím, lehce zoufalém pohledu. Sestra nenašla ani dost odvahy na to, aby na oběd zůstala. Raději se vymluvila na kamarádky.

Pak jsem se jenom sbalil, vyprosil si od rodičů auto a vrazili jsme. Cesta by byla o dost trapnější, kdyby nebylo onoho úžasného člověka, který vynalezl rádio. Pár písní si i Alex začal z nudy pobrukovat. Měl jediné štěstí, že nezněl tak příšerně jak sestra, když přišel její „jam".

Střelil jsem po něm pohledem, když si dával s odpovědí na čas příliš dlouho. Raději se kochal výhledem z okna, přestože okolí doopravdy za nic nestálo.

„Hm?" pobídl jsem ho a vrátil svou pozornost na silnici, neb jsem zodpovědný řidič.

„Nic," zabručel.

„Nic? Jak to myslíš, nic? Museli si všimnout, že jsi někde přibral značku."

„Všimli..."

„A tys to odmítl komentovat... půl semestru? To z tebe nic nepáčili?"

„Ptali se. Ví jen, že nejsem s Erikem..." pokrčil rameny, jako by o nic nešlo, „Nebyl důvod je zatěžovat detaily."

Sykl jsem a sevřel volant pevněji. Přepadla mě nehorázná chuť najet jeho polovinou auta na něco hodně velkého. Hodně rychle. Ale to by mě táta zabil. Měl to auto raději než mě s Giou.

„Děláš si prdel? Bože, tohle bude trapný," dostal jsem ze sebe po chvíli a nevěřícně zavrtěl hlavou, „Víš ty co? Vyhodím tě tam a jedu domů. Dělej si, co chceš." Výhled ho okamžitě přestal zajímat a zabodl se pohledem do mě.

„Srabe," vypadlo z něj nakonec. Stiskl jsem zuby a zhluboka se nadechl.

„Já jsem srab? Kdo se bál říci své rodině o svém životním omylu?"

„To nebylo ze strachu. Nic jim do toho nebylo. Je to... Jsi můj problém, ne jejich."

„Ach tak," praštil sem jednou rukou mimoděk do volantu, „Ty seš fakt kokot," musel jsem se tomu zasmát. Viděl jsem ho jen v periferii, ale stačilo mi to k poznatku, že kdybych momentálně nejel devadesátkou po úzké silnici, asi by si na mě zase honil svou alfa stránku. Místo toho jen skřípal zuby a drtil v ruce pás.

Překvapivě pak mlčel a dál naši hádku nerozváděl. Místo toho něco zuřivě ťukal do mobilu. Aspoň to dalo i mně čas se smířit se svým krutým osudem. Až když mi navigace radostně oznámila, že jsme dosáhli cíle, opět se ozval, aby mě navedl na příjezdovou cestu. Zastavil jsem jim na příjezdové cestě a všiml si osoby, která byla bez pochyby onen slavný Alexův bratr. V ruce držel mobil a mířil k nám. To vysvětlilo tu zuřivou konverzaci.

Stočil jsem svou pozornost k Alexovi, který mě vyčkávavě sledoval a nedostal se ani k tomu, aby si rozepnul pás. No jistě. Potlačil jsem chuť poslat ho do prdele a vypnul jsem motor. Zatáhl ručku a odepnul si svůj pás.

„Spokojený?" zavrčel jsem na něj. Nenamáhal se s odpovědí, ale konečně se uráčil vystoupit. Zamířil si to rovnou za bráškou a něco započali zuřivě řešit. Ani jsem se nesnažil poslouchat, místo toho jsem pohledem propaloval klíče v zapalování a pohrával si s myšlenkou auto zamknout a odjet. Nakonec jsem si ale řekl, že se zachovám víc dospěle než Alex. Odjet můžu vždy.