Discord

Kapitola 12.

V pátek jsem strávil celé dopoledne na mobilu psaním si s Kate. Po prvotních výtkách, jak jsem ji ošklivě využil, se naše konverzace opět stočila bezpečnějšími směry a zcela bez výčitek jsem proseděl tu zcela zbytečnou přednášku na mobilu. Ani nevím, proč jsem tam vlastně chodil.

Byl jsem rád, že už byla pryč, když jsem se vrátil večer na pokoj. Zato Victor s Erikem tam stále byli. Raději jsem je zcela ignoroval a tvářil se, že musím něco důležitého dělat na počítači. Byl jsem jen opravdu vděčný, že to ani jeden nekomentovali a raději se starali o své problémy. Občas se očividně najde trocha empatie i ve Victorovi.

Následně se nám překlenul víkend a započal poslední týden výuky před Vánoci a následným milovaným zkouškovým obdobím. S poněkud rozporuplnými pocity jsem si uvědomil, že ani v pondělí ráno jsem nijak extra necítil touhu potkat Alexe a vzhledem k tomu, že mi nikdo nepřišel bušit na dveře, nejspíš to ustoupilo i na jeho straně. To samozřejmě bylo dobré znamení, pokud to bylo způsobeno ustupující první fází našeho vztahu. Nicméně pokud se to zklidnilo jen naším čtvrtečním dostaveníčkem, nebyly vyhlídky zas tak krásné. Přeci jen nás čekaly nejméně dva týdny doma strávené učením na zkouškové a nechtěl jsem opakovat zkoušky jen proto, že jsem se kvůli jeho nepřítomnosti nemohl soustředit.

Ani jsem se nesnažil být překvapený, když mi odpoledne zavítal na pokoj, ve kterém Erik neměl být ještě přinejmenším hodinu. Skoro to bylo až romantické, že to u nás zaparkoval tak brzy, opravdu. Bez servítek si udělal pohodlí u mých nohou na posteli a započal se mračit do učebnice, co dotáhl s sebou. To byl poněkud drzý akt a snažil jsem se ho zpražit pohledem, nicméně mě zcela ignoroval a že jsem neměl chuť se s ním začít hádat, jen jsem protočil panenky a také se věnoval svému učivu.

Vydrželo nám to něco přes hodinu, než můj ubohý mozek začal protestovat proti návalu informací a myšlenky se mi bez mého svolení stočily opět směrem k osobě sedící jen pár centimetrů od mých skrčených nohou.

Koukl jsem na něj přes horní okraj skript a jal se prozkoumat jeho výraz. Bylo to vcelku humorné, spodní ret si neklidně žmoulal mezi zuby, obočí měl stále mírně stažené k sobě a v očích pohled, jako by nejraději podpálil toho, kdo onu studnu informací sepsal. Zajímalo mě, jestli jsem se taky tak hezky někdy tvářil na své učivo.

Bez rozmýšlení jsem zvedl nohu a lehce ho kopl do boku. To mi ihned vysloužilo podrážděný pohled. Bylo zjevné, že měl nemalý problém to dohnat za ty dva týdny, soudě i podle toho, že byl teprve v první třetině knihy.

„Co že vůbec studuješ?" nemohl jsem se nezeptat. Měl jsem dojem, že mi to Erik už i říkal, ale kdo by si to pamatoval.

„Lékařskou fyziku..." odvětil suše a já se neubránil soucitné grimase. Fyzika nikdy nebyla mým preferovaným směrem.

„To tady vůbec učí něco takového?" zamyslel jsem se. Byl ale fakt, že jsem si ani nepročítal při výběru oboru nic, co obsahovalo v názvu geo nebo fyz... „A má to vůbec uplatnění?" nakrčil jsem nos a skoro se až cítil zahanben pod tím vypovídajícím pohledem. No jo, tabu otázka.

„Určitě větší než genetika," opáčil.

„Ale já nestuduju genetiku," namítl jsem s co možná nejneutrálnější tváří. To mu ve tváři vykouzlilo hezký zmatek.

„Genetiku studuje Erik s Victorem, já s nimi obor nesdílím, pouze mají některé stejné předměty," dodal jsem ještě.

„A co teda? Biologii?" vytáhl obočí, jako by biologie byla ještě větší odpad.