Discord

Kapitola 4.

V následujících dnech jsem si dal za menší úkol blíže sledovat interakce mezi Alexem a Erikem, abych si mohl udělat vlastní názor na jejich vztah. Nikdy předtím jsem se moc nesnažil pátrat v tom, co je mezi nimi a jak se k sobě chovají, ale jakmile jsem začal, nemohl jsem uvěřit, jak jsem byl ignorantský ke všemu kolem.

Začátek byl už jen to, že jsem se mohl vždy spolehnout na Alexovu přítomnost – jak měl příležitost, držel se u Erika jak klíště. I v minulosti tu byl nejednou bez Victora, jen jsem byl příliš otrávený, než abych tomu přikládal nějaký význam.

Dále jsem si všiml, že se docela často dotýkají. Nikdy nic moc nápadného ani inkriminujícího, ale bylo to tam. A nutno říci, že oboustranně. Čili asi byla pravda i to, že Erik vizi jejich budoucího partnerství schvaluje. Z nějakého důvodu mě to všechno začalo štvát ještě víc – to nemohl Erik prostě říci narovinu o co jde a ušetřit si tolik zbytečných keců? Na co si hraje? Nezdálo se, že by chtěl úplně držet ten jejich skoro vztah pod pokličkou...

Na druhou stranu se od našeho společného oběda začal se mnou nějak moc bavit Victor. Nelze říci, že by byl úplně nejhorší partner na zajímavé debaty, ale něco na něm mi prostě nesedlo. Z toho důvodu byl iniciátorem našich konverzací jen a pouze on a zpravidla nevydržely moc dlouho. Navíc se pro mě z něj stal ještě větší otazník. Když věděl, že Eric je pro něj už víceméně tabu, proč se furt tak angažoval? Chtěl snad prudit Alexe? Dělal si naděje? Užíval si naší vřelé společnosti? Jo... To určitě. Z nějakého důvodu jsem by přesvědčen, že má nějaké sobecké úmysly pod vší tou přátelskou fasádou. Už zkrátka působil jako takový typ člověka.

Erik byl až otravně moc nadšený z toho, že si sem tam vyměním pár slov s aspoň jedním z alf. Zdálo se, že je utvrzen v přesvědčení, že si k sobě nacházíme cestičku a budou z nás ti nejlepší přátelé na život i na smrt. Ta naivita. Vážně, kde bral ty iluze? Moc jsem ale neplýtval energii na to, abych se s ním hádal. Koneckonců se vše ukáže časem, a to ho přesvědčí mnohem lépe, než by pár prázdných slov kdy mohlo.

Od úterý začal Victor lámat Erika, aby se přidal a šel s námi do klubu. Překvapivě se mu moc nechtělo lézt na takové místo, bylo by pro něj zcela logické se mu vyhnout obloukem. Ani po opakovaném uklidňování, že na něj dáme pozor se nezdál býti o nic nadšenější z té představy.

Zpočátku jsem se nijak neangažoval v té převážně jednostranné debatě, ale když už se na mě Victor celý zoufalý obrátil, že mu s tím mám přeci pomoci, sbalil jsem se a vypadl do obchodu koupit pepřový sprej a vystřelovací nožík. Tyto dvě položky jsem při návratu daroval mírně zděšenému Erikovi s tím, že má brzké Vánoce. Asi byl z toho gesta tak mimo, že ještě ten večer neochotně souhlasil.

„Můžeme vždycky vypadnout. Třeba to ani nebude stát za nic," pokrčil jsem rameny a ignoroval Victorův nadmíru spokojený výraz. Naštěstí ale pak konečně vypadl a já si užil zbytek úterního večera jen v přítomnosti mého tichého spolubydlícího.

Překvapivě, jen co se to Alex dozvěděl, trval na tom jít také. To vesměs znamenalo, že si bude Erika hlídat, z čehož jsem usoudil, že se o něj ve finále nebudu muset starat a mohl bych fungovat sám za sebe. Stejně bych mezi nimi asi nebyl příliš vítán... Ale pořád mi to přišlo jako podpásovka vůči Erikovi, když už jsem se zaslíbil mu dělat společnost... No, nebylo to s nimi snadné.

Ani jsem se nenadál a nastal čtvrteční večer. Vysedával jsem na své židli a pobaveně sledoval Erika, jak si v koupelně snaží udělat něco s vlasy. Vehementně se do nich pustil poté, co jsem prohlásil, že vypadá trochu jako ovce. No co, ptal se na upřímný názor. Naneštěstí vše, co vytvořil, vypadalo mnohem hůř než počáteční stav. Rozmlouvat jsem se mu to ale nechystal – čím míň lidem přijde atraktivní, tím méně potencionálních problémů, ne?