Discord

Kapitola 15.

Na pokoj jsem se vrátil až po osmé večer. Co jsem skončil ve škole, zašel jsem do knihovny a když mě vyhodili i z ní, zašil jsem se u Curta. Aspoň jsme si spolu prošli některé věci na páteční zápočet. Snáz se na to koukalo jako na záminku k učení než jako na zbabělý útěk a skrývání se před Alexem, co si budeme povídat.

S úlevou jsem vydechl, když jsem se po tichém plížení chodbou ocitl v bezpečí svého pokoje. Až po chvilce děkování bohu jsem si povšiml, že je Erikova polovina poněkud vybrakovaná. Zdá se, že to zabalil ještě dneska a odjel domů, než aby nás tu snášel. Byl jsem za to vcelku rád, chtěl jsem se mu vyhnout asi stejně tolik, co Alexovi. Kde jsou ty časy, kdy mě štvalo jen to dolézání Viktora s Alexem za Erikem?

Ráno jsem si sbalil všechny věci a hodil si tašku do skříňky v knihovně, přičemž jsem přesvědčoval sám sebe, že je to praktičtější mít takto po ruce než se vracet až na koleje. Moc mi to lhaní nešlo.

Nakonec jsem se dočkal a vydal se po náročném dopoledni s Giou domů na vánoční rádoby prázdniny. Jak to může někdo označit za volno, když se stejně musí učit?

„Potkala jsem dnes ráno toho tvého zaláskovaného," spustila zničehožnic cestou domů, „Toužil po tvé maličkosti."

„Co?" koukl jsem na ni jak na blba.

„No Alexe," protočila panenky, „Chtěl vědět, kde by tě mohl zastihnout než odjedeš."

„Vzhledem k tomu, že jsem na něj to štěstí neměl, předpokládám, že jsi ho odbyla..." pozoroval jsem ji neklidně.

„Poslala jsem ho do špatné budovy, ups. Myslíš, že mi to bude mít za zlé?" zeptala se rádoby nevinně.

„Zřejmě podcenil naši sourozeneckou lásku..." odpověděl jsem váhavě. Bylo to od ní příliš vlídné. Spíš bych čekal, že ho ke mně dovede a pak nás někde zamkne, aby se mohla bavit na můj účet.

„Když už jsou ty Vánoce..." pokrčila rameny. Aha. Tohle byl můj dárek.

„Díky ségra," opáčil jsem suše a dál se raději věnoval učivu, abych nemusel vnímat to pobavení, co od ní vyloženě vyzařovalo. Ale byl jsem jí stejně vděčný, nechtěl jsem ho vidět, dokud neměl dost času vychladnout. A stejně mi něco říkalo, že se to tak úplně nestane.

Upřímně... Doteď nevím, co jsem si vlastně myslel. Asi jsem se chtěl držet té bláhové naděje, že se to pouto zklidnilo a budu si moci žít dál v míru a pokoji jen za minimální příměsi Alexe. Jo, to tak. Nenadešel ani Štědrý den a už jsem zase začal vnímat tu otravnou potřebu. Nebylo to nic, co by se nedalo přehlížet, ale jen ten příslib, že se to bude zhoršovat a samotný fakt, že chci Alexe vidět, mi zničil veškerou dobrou náladu.

Není se tedy čemu divit, že jsem začal zase být velmi příjemný na celé široké daleké okolí. Držel jsem se raději u sebe a snažil se něco naučit místo truchlení nad svým osudem. Štědrovečerní večeři jsem strávil místo konverzování s rodinou dumáním nad tím, že musí být někde bod, kdy to přestane. Přeci jen se stávalo, že někdo o partnera nějakou nešťastnou náhodou přišel, a přestože to jednostranné pouto drželo, nějak to přechodil. Vlastně i sám Victor byl příkladem, že to jde. Mohlo to být tím, že jsme v tom byli furt tak čerstvě a nebyla vlastně příležitost kdy se snažit nějak náš vztah upevnit. Dobře, příležitost byla. Ochota ne.

Dalšího dne bylo vcelku snadné se tvářit dost otráveně na to, abych nemusel s našima vyrazit na návštěvu příbuzných. A když jsem zůstal doma já, vydupala si to i Gia. Ta mi dala pokoj asi hodinu po odjezdu našich, než se mi jak velká voda vřítila do pokoje a sprostě mi vzala mobil.