Chyby Victora Walkera

II. Duben

V nemocnici jsem se stavil ještě druhý den, abych se ujistil, že všechno probíhá bez komplikací. Jistě nebylo v plánu tam Samuela nechat ležet dlouho, jelikož jeho zranění nevyžadovala žádnou zvláštní péči. Přesto jsem mu chtěl pobyt alespoň trochu zpříjemnit - a nebudu lhát, taky ještě trochu ulevit svému svědomí - tak jsem měl za lubem přinést mu nějaký propracovanější dárek, než prve.
Na krácení dlouhých chvílí jsem chtěl darovat knihu, ale nebylo to jednoduché vybírání. Většinovou část mojí knihovny čítaly knihy se špatným, neveselým koncem, které byly sice žádaně kvalitní, ovšem do nemocnice se zcela nehodící. Ale ty povzbuzující jsem nečetl, naposledy něco do povinné četby roky zpátky. Nemohl jsem si dovolit donést nic naslepo, co by nakonec nemělo žádnou hodnotu a Samuel by třeba byl zklamaný, pokud by se to tedy vůbec rozhodl číst. Neměl jsem žádný důvod, aby mi na tom tak záleželo, ale bylo to tak. 
Už několik dní jsem špatně spal, nikdy jsem nemohl usnout a potom se stejně budil a převaloval. Teď to byla jediná doba, kdy může být něco takového výhodou. Strávil jsem tedy noc s optimistickými knížkami, abych mohl vybrat onu vyvolenou. Z každé, která měla na internetu dobré hodnocení, jsem přečetl náhodnou část. Nespal jsem, kdy byl na spánek vyhrazený čas, a doháněl jsem to potom na ranních přednáškách, kde už mi záhadně šlo usnout během chvíle. Ale naštěstí jsem si to mohl dovolit. Jenže nakonec jsem žádnou knížku nevybral.
Takže jsem přinesl kaktus. Květina by se nejspíš nehodila, ale říkal jsem si, že kaktusy má rád snad každý. A vydrží mu, i když na něj třeba zapomene.
Koupil jsem i velkou čokoládu, i když jsem nevěděl jistě, jestli nemá nějakou dietu. Kvůli jeho zraněním určitě neměl, doufal jsem, že jinak je všechno v pořádku.
Místo knihy jsem doma vyhledal můj starý mp3 přehrávač. Po několika letech užívání jsem kvůli praktičnosti a jednoduchosti stahování hudby přešel na normální telefon, ale přehrávač ještě stále fungoval skvěle. Věděl jsem, že já už ho k ničemu nevyužiju, nebyl důvod, proč bych ho neměl poslat sloužit dál. Protřídil jsem svoje staré písničky, přetáhl z počítače pár nových a místo v paměti ještě zbylo, aby si i Samuel mohl cokoliv stáhnout.
Měl dobrou náladu. Leroy s ním nebyl a nestrážil ho, proto jsem se zdržel. Na Samuelovu žádost. Chápal jsem, že teď asi nemá moc co dělat a rád si s někým popovídá.
"Takže... Jak ti je?"
"Ale dobrý... Už mě vlastně jen bolí hlava. Brzo mě propustí a půjdu domu, abych jim zbytečně nezabíral postel."
Řekl jsem mu, že jsem rád, že už aspoň vypadá lépe, a myslel jsem to vážně. Zeptal se ještě, jak se mám já. Rameno už skoro nebolí, během pár dní budu moct sundat ortézu.
Odložil jsem si jarní kabát na židli a než jsem se na ni posadil, vytáhl jsem z látkové tašky všechny přinesené věci. Čokoláda mi přišla jako téměř obyčejný dárek, přesně něco, co by přinesl každý, proto jsem byl mile překvapený, když byl Samuel nadšený. Monokl už mu splaskl, proto bylo vidět, jak mu obě oči přímo zářily. Kaktusu se zasmál, ale z přehrávače byl trochu v rozpacích. Vůbec jsem se nedivil. Tvrdil, že si ho v žádném případě nemůže nechat, ale nakonec jsem ho přece jen přemluvil. Měl jsem všechny důvody, proč mu ho nechat a on neměl žádný důvod ho odmítnout.
"Leroy říkal, že se asi ukážeš, ale že s tebou nemám mluvit." podíval se na mě unaveně.
Trochu jsem se zamračil. "Kdo to vlastně je, ten Leroy?" Nějaký příbuzný, který tu má Samuela na návštěvě? Nebo Samuel nemá rodiče a stará se o něj tenhle poručník?
"Pomáhá mi se tady zorientovat. A můžu u něj bydlet."
Pokýval jsem hlavou. Znělo to tajemně. Tolik otázek a odpovědi se mi vlastně v podstatě nedostalo.
"Řikal, že ten účet zaplatí, takže by mělo bejt v pohodě, když se tady takhle flákám."
Leroy se tedy nezmínil, že už jsem se o všechno postaral. Nemělo to smysl řešit, proto jsem nic nenamítal. "Tak to je dobře, to se mi ulevilo."
Samuel se na mě zkoumavě podíval. "Kolik ti vůbec je?"
"Dvacet. Kolik tobě?"
"Mně osmnáct."
Když jsem seděl na židli vedle jeho postele, byl jsem k němu blíž, než poprvé, proto jsem si ho mohl pozorněji prohlédnout. Světle hnědé, rovné, krátké vlasy, pihaté tváře a nos, plné rty, jaké by mu holky mohly závidět. Z ramen, rukou a ostatního, co šlo jen rozeznat pod peřinou, jsem usuzoval, že je silnější, než jsem byl já. Myšleno ne tak, že by byl tlustší, ale že měl oproti mně svaly. Prvně jsem tipoval, že je starší, takhle zblízka bych měl věk problémy uhodnout, věřil bych mu sedmnáct stejně jako přes dvacet.
"Řiká ti něco Rumspringa?"
Chvíli jsem přemýšlel, ale nepřišel jsem ani na to, čeho by se to slovo mělo týkat. Napadal mě jen nějaký zvláštní druh alkoholu a nechápal jsem, proč se ptá.
"Já v tvym věku už bych se vrátil domu. Do toho domova, kde mám rodiče a všechny ostatní. Když byl covid, budu se vracet asi až mi bude dvacet jedna. Ještě přesně nevim. Je to nějaký posunutý."
Byl jsem čím dál víc zvědavý. A zároveň čím dál víc zmatený.
Dozvěděl jsem se, že Samuel pochází z komunity, jejíž členům náleželo jméno Amišové. Něco mi to slovo říkalo, vzpomněl jsem si na středoškolský dějepis, ale víc se mi nevybavilo. Povídal mi o tom, jak neuznávají moderní hodnoty - žádné moderní technologie, stroje a nic takového, pouze venkov a soběstačnost. Oblékají se do obyčejných, pro nás zastaralých lněných košil a kalhot, pěstují plodiny a farmaří se zvířaty, jezdí na koních, chodí do kostela... A k ničemu z toho nepotřebují dokonce ani elektřinu!
V jeho vesnici mluvili hlavně německy, což vysvětlovalo jeho přízvuk, znatelný při některých slovech. Rumspringa se ukázala být obdobím, kdy se dospívající dostali z vesnice od rodičů do moderního města a po nějakou dobu mohli dělat a používat cokoli, co jim pravidla náboženství jindy zakazovala.
Sam byl zatím ve městě pouze pár dní. Nestihl toho moc zažít, než jsem jeho možnosti na nějakou dobu omezil.
Hlava ho zřejmě kvůli vibracím z mluvení rozbolela víc, potom ještě přišel Leroy a velmi taktně mě vyhodil. Zjistil jsem tedy jen základní informace, všechno ale neskutečně zajímavé. Cítil jsem se, jako bych měl plnou hlavu, jako houbu nasáklou novými informacemi.
Trochu jsem si dokonce myslel, že si ze mě utahoval a všechno si vymyslel. Znělo to ale tak uvěřitelně. A zároveň neuvěřitelně, jako jiný svět. Úplně jiný svět, než ten můj, to koneckonců opravdu byl. Jen těžko bych si dovedl představit oprostit se od některých moderních zvyků.
Měl jsem aspoň nad čím přemýšlet. A v klidu domova jsem zapátral na internetu.
Bylo to fascinující. Znovu mi to nedalo spát.