Chyby Victora Walkera

V. Červenec

Moje auto už bylo opravené a mohl jsem ho znovu začít používat. Většinou jsem se všude dopravoval na kole, případně městskou dopravou, která vyšla pro jednoho levněji, ale hodilo se třeba na výlety nebo když jsem měl nějaká zavazadla. Jel jsem zrovna do obchodu nakoupit, když mě napadlo nabídnout Samovi, jestli by si to nechtěl vyzkoušet. Řekl, že si to musí promyslet, ale jeho přemýšlení trvalo všehovšudy dvě minuty, než se ozval, že si to nenechá ujít.
Bylo krásné čtvrteční dopoledne, už se spíš blížilo poledne, dřív jsem se nedokázal vypravit. Vypadalo to, že dnes nebude nijak zvlášť horko, spíš svěží a příjemný vzduch. Bylo tak akorát na tričko s krátkým rukávem, ale ještě na dlouhé kalhoty, z čehož jsem měl radost, protože jsem kraťasy rád nechával pouze ve skříni. Chtěl jsem ho vyzvednout a konečně se podívat, kde vlastně bydlí, ale když mi to tak trvalo, stihnul dojít ke mně. Vytahoval mě z postele a donutil mě se pro jednou nasnídat.
Potom už jsme šli ven. Dojel jsem za město, přičemž jsem mu po cestě pojmenovával a vysvětloval každou dopravní značku. Některé byly snadno odvoditelné, jiné hůř, ale byl bystrý a rychle si jich spoustu pamatoval. Představil jsem mu základní pravidla, jako třeba přejíždění plné čáry, používání blinkru při odbočování nebo další podobné, obvyklé situace, se kterými se jistě setká hned.
Byli jsme na rovné lesní cestě. Za nejlepší na začátek procvičování jsem pokládal parkoviště, sám jsem na nich začínal, ale teď v létě nikde nebyl dostatek místa. Davy lidí autem mířily za zábavou, trochu se zchladit ať už vodou na koupališti nebo pomocí klimatizace v nákupních centrech. Některé dny, chladnější dnešek nevyjímaje, mi to připadalo spíš jako zvyk či davové šílenství, než jako nějakou pochopitelnou potřebu.
Moc jsem si nepamatoval, jak probíhala autoškola, když jsem ji dělal někdy před čtyřmi lety. Z logiky věci mi ale vyplývalo, že když už se sedí v autě někde na louce, nejdřív se naučí nastartovat a další základní věci, až potom dopravní značky. Řekl jsem Samovi pár triviálních věcí, u kterých jsem si vzpomněl, že mě tenkrát pěkně potrápily. Byl jsem překvapený, kolik informací k zapamatovaní to najednou bylo. Tolik věcí jsem dělal tak automaticky, už jsem nad nimi nepřemýšlel, že se mi málem nevybavily, když jsem se jednotlivé kroky bezpečné a zodpovědné jízdy snažil popsat. Vzpomínal jsem u toho na ten den, kdy jsme se poznali mimo nemocnici. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem mu vysvětloval, jak se jezdí na kole. A teď auto... Bylo to divné, ale měl jsem pocit, jako bych viděl vyrůstat a dospívat mladšího bratra.
Čekal jsem, že bude nedočkavý do samotného řízení a nezáživné poučky před ním mi jen odkývá, aby se neřeklo, a zapomene, ale vypadalo to, že mě poslouchá. Ve skutečnosti hltal každé moje slovo, dokonce se doptával, když jsem něco opomenul a nevysvětlil jasně. "Jak dlouho mám nechat blikat ten blinkr? Kde mám během cesty nechat ležet nohy, když mám jen dvě a pedály jsou tři? Je mi zima, jak zavřu to okno pro tvojí blbou cigaretu?"
"Tak se do toho pusť!"
Když se konečně dostal k řízení, nepřestával mě udivovat. Buď to byl přirozený talent, nebo jsem navzdory svému mínění o sobě musel být výborným učitelem. Hned napodruhé se po nastartování beze strachu rozjel. Naprosto ukázkově se mu dařilo zůstávat na levé straně cesty a zároveň ještě nesjet na louku.
Sledoval jsem jeho ruce, které měl položené na volantu. Byla to jediná věc, pomocí které jsem mohl poznat, že není tak v klidu, jak vypadá. Kůže se mu napínala a klouby téměř bělaly, jak se křečovitě držel.
"Same," oslovil jsem ho potichu, abych ho nenadálým zvukem nevyděsil. "Nemusíš být tak nervózní. Jde ti to skvěle." řekl jsem, pro případ, že by pochvalu potřeboval slyšet takhle nahlas. A opravdu, jeho stisk volantu po chvíli povolil. Sledoval cestu, nepodíval se na mě, ale i takhle ze strany se mi naskytl pohled na jeho úsměv, plný úlevy a radosti. Nešlo se neusmát taky. Byl to dobrý den, byl jsem šťastný a spokojený.
Cestou zpátky do města jsem samozřejmě řídil já. Jednak byla doprava hustá a ve městě bylo vždy těžší dávat na všechno v okolí pozor, jednak jsem měl papíry. Nechtěl jsem další problémy. Byl jsem rád, že Sam si už zařídil alespoň občanský průkaz.
Musel jsem na okraji města zastavit na čerpací stanici, kterou jsme míjeli. Protočil jsem otráveně očima nad neustálým zvyšováním čísel u cen všech pohonných hmot. Samuelovi to nedalo a musel se uchechtnout. "Máš tak málo peněz, že tě pobouří zdražení o dvacet centů." pobaveně mi odpovídal, když jsem se na něj tázavě podíval. Dveře auta byly otevřené a on se o ně opíral zkříženýma rukama. Byly zhruba v úrovni jeho ramen, takže byl trochu přikrčený, když si o ruce opřel bradu. Hlavu měl nakloněnou, ofina, vlivem letního slunce světlejší než jindy, mu padala do očí.
"Ale to je pokaždé! Zdraží tak, aby to vypadalo malicherně, ale několikrát za sebou," bránil jsem se. "Mimochodem, bohatství si udržíš jen tehdy, když šetříš."
"Děkuju ti za cennou radu. Využiju jí, pokud se se mnou rozdělíš o tvoje bohatství." Zabouchl auto, strčil ruce do kapes a s našpulenými rty je z černých džínů obrátil ven, aby mohl demonstrovat, že nemá nic.
"Ty herečko," se smíchem jsem mu lehce dal pěstí do ramene. "Chceš něco?" ptal jsem se, když jsem vracel plnicí pistoli zpátky do stojanu a chystal se jít zaplatit.
"Jet pryč, je mi z toho blbě."
"Tak si zalez do auta a počkej."
Přesto jsem u pokladny vzal dvě sušenky, abych mu mohl jednu dát. "Oběd," hodil jsem ji po něm, když jsem nastupoval. Jeho reakce byla naprosto jasná a určovala naše další plány. "No to teda ne, takhle můj oběd neošulíš!"
Začal jsem se smát. "Kdo sakra říká 'ošulit'?"
Zahrál uraženého. Jak jsem se smál, při startování jsem se nesoustředil a zapomněl na zataženou ruční brzdu. Uvědomil jsem si to a rychle po ní sáhl, abych ji odtáhl. Všiml si toho i Samuel, který si její používání z dneška živě pamatoval, a jeho studená ruka přistála na té mojí. Měl asi v plánu mi pomoct a odtáhnout ji za mě. Podíval jsem se na něj a naše pohledy se setkaly. Potom se nedělo nic. "Co to děláš?" krátce jsem se zasmál.
"Nic." zamumlal a pustil mě. "Co ty děláš dneska odpoledne?"
Podíval jsem se na hodinky, na ruku, kterou jsem až teď zvedl z páky. Bylo krátce před třetí. "Chtěl jsem kolem páté překvapit doma Natalie. Večeře a tak, mám pro ni květiny, asi po půl roce ji konečně vrátím její knížku..." Že neměla ani moc stránek a že jsem ji za celou dobu dokonce ani nedočetl, jsem raději nezmiňoval.
Samuel vypadal otráveně. Od začátku července se potkali ještě dvakrát. Natalie málokdy s někým nevychází, ale z nějakého důvodu si tihle dva prostě lezli na nervy. Dost mě to mrzelo, znamenalo by pro mě hodně, kdyby i oni si rozuměli. Třeba jako Natalie s Flynnem. "Když řikáš 'překvapit', tak o tom neví? Co to ještě odložit?"
Přes silnici hopkal zajíc, přestože už jsme byli v civilizaci. Trochu jsem zpomalil, než se konečně umoudřil a usoudil, že nejlepší pro něj bude skočit na kraj a vrátit se zpátky, nikoliv kličkovat hlouběji do města. "Ty jsi jako takový ten červený ďablík, co mi sedí na rameni a šeptá špatné nápady." krátce jsem po něm šlehl pohledem, jinak jsem se věnoval silnici před námi, zatímco on ke mně byl celým tělem otočený a nespouštěl ze mě oči.
"Kdo je pak tvuj andílek? A neřikej, že Natalie. To je někdo, okolo koho se točí všechny rozhodnutí těch tvejch pomocníků na rameni."
"Všechna ne." řekl jsem pevně.
"Tak většina." stál si za svým.
"Ano, ale to se tak dělá, když jsi s někým ve vztahu. Musíš myslet na toho druhého, ne být sobecký."
"Zkus někdy myslet i na sebe."
Nevěděl jsem, jestli naráží na něco konkrétního. Měl jsem rád rozhovory se Samem na nějaká hlubší témata, měl toho tolik, co říct, ale kdykoli přišlo na moji přítelkyni, nakonec se mu povedlo mě vytočit. "Můžeme, prosím, nemít tuhle konverzaci?"
Periferním viděním jsem zaregistroval, že nepatrně kývl. Odvrátil se. Sedl si normálně, až na jednu nohu na sedadle - byl napůl v tureckém sedu. "Flynn tim andílkem nebude, co?" vrátil se zpět k původní otázce.
"Ani ne." zamyslel jsem se nad všemi maléry, do kterých jsem se díky Flynnovi namočil.
Zeptal se mě, s kým se vlastně ještě bavím, protože znal jen Natalie a Flynna viděl jednou. "To jsou asi tak všichni moji přátelé. Lidi, které za ně pokládám. Bavím se se spoustou ostatních, ale jsou to spíš jen známí." Znělo to trochu smutně, ale ve skutečnosti mi to úplně stačilo. Neměl bych čas věnovat se více lidem než těm dvěma a Samovi. "Jak to máš vlastně ty?"
"Když to řikáš takhle... Nějaký známý jsem si udělal při těch různejch sportech, kam chodim, ale zatim bych tady šel pro radu jen za tebou."
Nevěděl jsem, co na to říct. "Nevím, co na to odpovědět," připustil jsem pravdu. "Jestli si toho vážím, nebo že to musíme napravit."
Samuel jen pokrčil rameny. "Ale ja vim, co budeme dělat odpoledne," řekl a tím definitivně zrušil moje původní plány. Vytáhl mobil poprosil, jestli bych mu neodemknul svůj, aby si zapnul hotspot.

Nikdy předtím jsem nepřemýšlel nad tím, jaké je kůň majestátní zvíře. Když jsem tak před ním poprvé stál, byl jsem docela vyděšený. "To přece nemůžu zvládnout!"
Byl jsem rád, když jsem s pomocí od Sama vůbec vylezl do sedla.
"Jen klid. Nebo bude nervózní i on, pozná to." Sam se taky vyhoupl do sedla a potom koně hladil po krku. Otěže držel v pravé ruce jen zlehka, aby se mu nepletly, soudě podle toho bych řekl, že normálně jezdil bez nich. "Tys mě naučil řídit, kolo a dokonce auto, já tě teď prostě musím naučit na koni." Celou dobu zřejmě taky myslel na jeden z našich prvních společně strávených dní.
Houpal jsem se v sedle ze strany na stranu, přestože jsem se zoufale snažil udržet rovnováhu. Byl jsem vysoko, ne dostatečně, abych měl závratě, ale na druhou stranu jsem neměl pevnou půdu pod nohama. Ostatně ani zvíře pode mnou moc neměl. Země v kruhové ohradě, do které mě Sam musel dotáhnout málem násilím, byla rozježděná. Divil jsem se, jak si kůň může nevykloubit kopyto, pokud vůbec něco takového bylo možné. "Ale tobě to šlo, byla to pro tebe hračka." Znovu jsem se zapotácel, když jsem se přestal soustředit na zvíře a podíval se na Sama.
"Ale já měl větší zodpovědnost. Mohl jsem nabourat tvoje auto, tebe on maximálně kopne do zadku."
Co na to říct. "Ale já se mám rád. Nechci být kopnutý do zadku." poslední slabiku jsem protáhl, protože jsem se pokusil nohama chytit koně pevněji a on si to asi přebral jako pokyn k pohybu. Šel dopředu, blíž ke klisně, na které seděl Sam. Na tváři jsem cítil lehký závan větru a potom mi do očí spadly vlasy. Byl jsem moc vystrašený pádem dolů, než abych se čekoholi pustil, proto jsem si je ze zorného pole odstranil foukáním a pohazováním hlavou, jako byl měl nějaký tik.
Sam se smál. "Tebe má rád každý. A tihle dva se taky mají rádi," dodal při pohledu na koně, kteří se o sebe třeli hlavami. "Uvolni se. Bude to jednodušší. No tak, věř mi trochu."
Maličko mě přece jenom uklidnil. Byl jsem rád, že to dokážeme vzájemně. Přestal jsem mačkat otěže, ale došlo mi, že to vůbec nestačí, tak jsem se pokusil postupně povolit svoje ztuhlé svaly. Hlavně nohy, které kůň pode mnou cítil. Když se mi to po nějakém čase, kdy se Sam jen rozhlížel kolem po krajině, povedlo, jako by se jeho přístup ke mně najednou změnil. Cítil jsem, jak mi trochu klesl tep, přestalo mi tolik bušit srdce.
"Zkus krok. To zvládneš, Viky." Ucítil jsem zvláštní brnění, které mi od krku směrem dolů projelo zády. 'Viky' mi do té doby říkala jen Natalie.
"Jaký krok?"
"Normálně, zkus jít." Sam otočil koně, abychom šli vedle sebe. Vysvětlil mi, že to je nejpomalejší pohyb, klasická chůze.
"Jo takhle. Bezvadný," Ani já sám nevěděl, jestli jsem to myslel ironicky, proto jsem to řekl neutrálním tónem hlasu. Chůzi bych snad mohl zvládnout.
"Bezvadný? A hele, kdo sakra říká 'bezvadný'?"
"Co? Vždyť to se normálně říká!"
"Victore, ale to je nespisovně! Ty přece nikdy nemluvíš nespisovně." Prudce u toho rozhodil rukama, ale ani trochu nezavrávoral. Vypadal, že je na koni jako doma. O tom jsem si mohl nechat jen zdát.
Jako by mi četl myšlenky, můj šedobílý společník několikrát pohodil obrovskou hlavou a zafrkal. Ani jsem si nevšiml, že se už před chvílí rozešel.
Opatrně, s respektem jsem se rozhlédl kolem sebe. Přijeli jsme a půjčili si koně na statku, ležícím na kraji rozlehlé planiny, o kterém jsem do té doby ani nevěděl, že se nachází tak blízko. Slunce na obloze bez jediného mráčku svítilo ještě poměrně vysoko, bylo léto a nechystalo se zapadnout dalších několik hodin, ale louka se rozprostírala v údolí, které formovaly vysoké kopce kolem. Takhle odpoledne už vrhaly dlouhé stíny, slunce se za ně pomalu schovávalo. My ale byli ještě na jednom z posledních kousků světla. Udělalo se tepleji, než jak bylo poledne, takže nám, špatně oblečeným, přestalo být chladno. Kopyta se lehce bořila do hlíny v ohradě a zanechávala za námi čerstvé stopy.
Napřímil jsem se, zapřel se do třmenů, jak mi předtím radil a byl na sebe hrdý, protože mi vyšel pokus trochu zrychlit. Spokojeně jsem se usmál, tak, aby to neviděl. "Vždyť jsem ti říkal, že jsi jako ten čert. Máš na mě prostě špatný vliv."