Chyby Victora Walkera

Silvestr

Bez většího úsilí jsem tlačil košík k pokladně, abych zaplatil za nákup. Cestou jsem s pocitem úlevy sáhnul do poličky ještě pro veganskou pomazánku. Nikdy jsem nic takového nepotřeboval, nevěděl jsem pořádně, kde to najít, ale dnešní nákup nebyl peklo jen kvůli tomu. Vždycky jsem si akorát zvykl, kde co hledat, a potom přesunuli regály a přestavěli rozvržení obchodu. Mohlo to být bezdůvodné, ale sázel jsem spíš na to, že strategické. Lidé se ztratili, prochodili další a další uličky ve snaze najít, co vlastně původně potřebovali, a přitom objevili něco dalšího, co nakonec koupili navíc. Musel jsem si přiznat, že i na mě to občas fungovalo, přestože jsem odhalil jejich zlomyslnou taktiku. Dneska ale ne - kazilo mi to náladu. Nestíhal jsem.
Další rok končil. To jsem věděl, ale nikdy jsem si to moc neuvědomoval, vždy to pár dní nového roku trvalo. Vždyť ono se toho moc neměnilo, jen datum. Číslo, které si lidé vykonstruovali. Ale Silvestr byl můj oblíbený den v roce. Každý rok jsem si ho užil ve společnosti lidí, které jsem měl rád. Něco jako oslava narozenin, akorát slavili všichni. Tím to bylo lepší. Navíc se všechno netočilo kolem mě nebo jiného oslavence, ale kolem Nového roku.
Ani letošek neměl být výjimkou. Těšil jsem se. Flynn se vrátil z Kolumbie. Přiletěl tedy už na Vánoce, ale nestihli jsme se vidět. Měl toho tolik co zařídit. Za tři měsíce, které tu nebyl, se mu pár povinností nashromáždilo. Dnes měl konečně volno.
A já se nemohl dočkat, až bude vyprávět. Hlavně na tu část, jak se mu povedlo zaujmout někoho, jako je Cali. Zatím jsem o ní věděl jen to, že je veganka - proto ta pomazánka - ale poslal mi i fotku, na které jsem se málem zadusil. Vypadala jako top modelka.
Pozvedl jsem ruku a podíval jsem se na hodinky. Za osm minut bylo poledne, obchod měl podle zákona zavírat. Ale byla tady ještě spousta lidí. Zařadil jsem se do dlouhé fronty u jedné z otevřených pokladen, protože u samoobslužných jsem neměl šanci. Nevypadalo to, že by na tom některý ze čtyř pásů s pokladními byl nějak výrazně lépe, tak jsem zaplul hned k té nejbližší.
Neodolal jsem a při čekání přihodil navrch hromady v košíku ještě žvýkačky. Kromě nich a pomazánek na ještě nepřipravené jednohubky se tam míchaly různé druhy brambůrek a tyčinek, sladkostí a nějaké to ovoce na ovocnou mísu. Nějaké pečivo, další věci na jednohubky jako například sýr a nakonec spousta nealkoholického pití - o alkohol se měl postarat Flynn, ale nebyli jsme domluveni na ničem konkrétním, tak jsem jen doufal, že vezme klasiky a půjde to s mým pitím smíchat dohromady. Nakonec nové kartáčky na zuby, jeden pro mě do zálohy a jeden pro Ruby. To jsem chtěl samozřejmě koupit zvlášť.
Byl jsem asi v polovině řady a začal jsem vykládat na pás, když mi hudbu ve sluchátkách přerušilo vyzvánění. Podíval jsem se na pokladní, jak pomalu markovala přijíždějící zboží, a usoudil, že to ještě nějakou dobu potrvá. Poklepáním na sluchátko jsem hovor přijal. Nevěděl jsem, kdo volá, měl jsem plné ruce a nechtěl jsem mobil z kapsy u kalhot, kterou mi navíc překrýval kabát, vytahovat. Čekal jsem proto, až volající promluví a poznám ho.
"Zdravím," ozval se hluboký, přímý hlas, který mi ale nebyl nijak povědomý. "Přeji vám krásného Silvestra."
Ačkoliv mi se přání zdálo milé, neměl jsem z tónu hlasu dobrý pocit. "Taky... Kdo volá?" ptal jsem se. Zamyšleně jsem svraštil obočí.
"Rád bych si to nechal pro sebe." odpověděl. Pás s mým zbožím se posunul blíž k prodavačce a s tím jsem se musel posunout i já. Zezadu do mě drkalo ještě několik dalších lidí. "Předpokládám správně, že mluvím s Victorem Walkerem?"
"Rád bych si to nechal pro sebe," zopakoval jsem po něm, celý vyvedený z míry.
Muž na druhé straně se krátce zasmál. "Dobrá, tak to nás staví do stejné pozice." řekl, ale samozřejmě to nebyla pravda. Štvalo mě, že ví, že jsem to já. Vzpomněl jsem si na půjčovnu rakví a podobné fráze, kterými se volající dali odradit, ale říct něco takového mezi lidmi by bylo ještě více trapné.
"Mluvte prosím na rovinu, nemám teď moc času." zněl jsem možná až moc arogantně,
"Tak tedy na rovinu. Jsem od deníku-" začal, což mi ale stačilo.
"Na shledanou," rozloučil jsem se. Položil jsem na pás dvě lahve zeleného čaje a chystal jsem novinářovi se hovor položit. To tu dlouho nebylo.
Ale nestihl jsem to, než jsem slyšel další větu. "To bych, být vámi, nedělal."
Kdybych měl kolem sebe dostatek místa, rozhodil bych rukama. "A to je co, vyhrožování?"
"Ani v nejmenším, ne." řekl klidně. "Ale řekněme, že mám určitou fotku, která by se vám nemusela líbit."
"Tohle už je vyhrožování," poznamenal jsem potichu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zdálo se, že všichni poblíž si hledí svého.
"Opatrně na takové fráze. Jste sám?"
"Ne," odpověděl jsem prostě.
"Tak mi zavolejte, až budete. Co nejdříve."
"Máte pocit, že to udělám?"
"Pro vaše vlastní dobro, řekl bych, že ano." S tím sluchátko ohluchlo a během okamžiku se znovu spustila přerušená písnička, 'What I've done' od Linkin Park. Jak příhodné. Nevím.
"Pane, je vám dobře?" slyšel jsem vedle sebe. Otočil jsem se a uviděl světlovlasou paní u košíku za mnou. Vypadala jen o něco starší, než já. Za ní se schovávaly dvě malé děti, jinak vysoké, ale kromě toho úplně stejné. Ač byla tato děvčátka blonďatá, musel jsem pomyslet na Rose a Violet. Kdyby měly vlasy po Kayle, musely by vypadat podobně.
Až po tom jsem si všiml, že se mi klepou ruce. Narovnal jsem se a beze slova vyložil na pás poslední věc. Podíval jsem se zpátky na rodinu za mnou a pokusil se usmát. Vylezl z toho spíš úšklebek, který nemohl vypadat moc věrohodně. "Ano, děkuji. Všechno v pořádku."
"Úplně jste zamrzl," nervózně se na mě usmála zpátky. Nemusela se nijak ohýbat, aby mohla začít vykládat její nákup, košík byl plný. Děvčátka mě sledovala velkýma, modrýma očima, ale když jsme se pohledem setkali, vyplašeně se podívala jinam.
"Jste na řadě!"
Otočil jsem se na druhou stranu a setkal se s naštvaným pohledem pokladní. Nevěděl jsem, čím zdržuji, když může markovat i beze mě, ale projel jsem kolem ní, pořád zabržděně. "Moc se omlouvám všem," řekl jsem nahlas, aby slyšely obě.
Dělalo mi práci dávat nákup do připravených tašek. Byla to tak normální činnost, ale byl jsem poprvé po dlouhé době mezi lidmi. Bylo toho tolik, co vnímat, byl jsem rozhozený už jen z toho a podivný telefonát moc nepomohl. Cítil jsem hněv a stres z toho, že novinář nezněl ani trochu jako by se o nic nejednalo. Klepaly se mi ruce. Usilovně jsem přemýšlel, v čem bych neměl mít čisté svědomí, ale nic mě nenapadalo. To bylo možná ještě horší. Nevědomost.
"Nezavolal jste," řekl, když jsem po rozmýšlení přece jen zvedl telefon. Rozhodl jsem se nezavolat zpátky, nechtěl jsem si kazit den a věděl jsem, že jsem neudělal nic špatného, za co by mě někdo mohl veřejně pranýřovat. Jel jsem vyzvednout Natalie, abychom se vypravili k Flynnovi domů. Jeho rodiče měli na večer plány jinde a tak jsme měli volnou ruku. Že jsem nemusel připravovat nic u sebe a ráno to tam dávat do pořádku byla jedině příjemná změna. "Mám to brát tak, že vám na tom nezáleží?"
"Co sakra chcete?"
"Dělám jen svou práci."
Nemohl jsem si pomoct, znechuceně jsem odfrkl. Jednak to zbytečně protahoval, jednak znehodnocoval práci poctivých novinářů, kteří měli o čem psát a nepůsobili žádnou škodu.
"Tak tedy k naší věci. Je to prosté. Mám vaši fotku, kterou, předpokládám, byste chtěl vymazat-"
"Co je na té fotce, prosím vás? Nechcete mě snad uvést do šachu nějakou fotkou, kde odhazuji na zem cigaretu?" Bylo to to jediné, na co jsem při zpytování svědomí přišel. Nebyl jsem žádný průšvihář, nedělal jsem žádný povyk. Špatným věcem jsem se vyhýbal, kvůli pudu sebezáchovy a kvůli tomu, že mi přece jen na ramenech ležela váha vědomí, že pořád se někdo dívá. Byla to jen paranoia, ale teď najednou pravda.
"Jste tam vy a někdo, koho se nám zatím nepodařilo identifikovat," pustil se konečně do vysvětlování. I když toho teda moc nevysvětlil. Šlehnul jsem pohledem po přes přechod až moc pomalu přecházející babičce, jako by snad za to nějak mohla. "Ale věřím, že to nebude trvat dlouho. Každopádně... Je to velmi romantická fotka. Ale nejste na ní s vaší přítelkyní. Jisté dokonce je, že druhá osoba na fotce ani není dívka. Určitě víte, o čem mluvím, že?"
Přesně jsem věděl, o co se jednalo. Mohly to být fotky z jedné jediné chvíle, z letiště, než Sam utekl a já jsem se setkal s Ruby. Neviděl jsem ho týdny, u něj doma nebyl ani Leroy a mobil ani nevyzváněl. Neměl jsem šanci mu poděkovat ani za dárek k Vánocům. Srdce jako by mi chytila něčí ruka a slabě, ale znatelně ho zmáčkla.
Do té chvíle jsem byl připravený opáčit mu, že mě nezajímá, co se s fotkou stane, ale teď jsem zůstal neschopný slova. Sebral mi je z úst, já jen pootevřel pusu a nasucho polkl. Cítil jsem, jak můj hněv přechází v bezradnost. To už mi bylo podobné.
"Neberte si to osobně. Mně nakonec ani nejde o vás."
"O koho?"
"Já mám fotky, vy máte určitý vliv na vašeho otce,"
No jistě. To mi mohlo dojít.
Zatočil jsem doleva a blinkr jsem dal až na poslední chvíli, za což mě řidič za mnou vytroubil. Nervózně jsem poklepával prsty o volant.
"Je to jednoduché. Chci jen tolik, aby se exkluzivně našemu deníku vyjádřil ke kauze Andrewa Simmundsena."
To jméno se teď skloňovalo všude. Simmundsen byl tátův nadřízený, proti kterému se nyní objevovaly desítky důkazů. Podle všeho měl pedofilní sklony.
Muž, který volal, mi dal čas do Tří králů. Měl jsem šest dní.

Blížila se půlnoc. Natáhli jsme si kabáty, bundy a boty a vyšli jsme na zahradu. Ohňostroje už dávno byly slyšet ze všech stran, některé jsme i viděli. Zůstal jsem s Natalie na verandě, aby nemusela sjíždět po namrzlé plošině. Chvíli jsem ji pozoroval. Na její tváři hrál spokojený úsměv a v očích měla odraz tančícího nebe. Pohladil jsem ji po zádech a rozlil jsem do čtyř skleniček šampaňské, abychom si zanedlouho mohli připít na nový rok. Zatím jsme pili jen víno, protože Flynn obstaral pro čtyři lidi dost slušnou zásobu.
V lahvi zbyla ještě zhruba jedna sklenička. Odložil jsem jí vedle a podíval se na hodinky, které se se zvednutím ruky rozsvítily a ukázaly čas. "Je to tady! Deset, devět, osm..." Společně jsme odpočítávali. Cali s Flynnem už si dávno padli do objetí. Sklonil jsem se k Natalie a v posledních zbývajících vteřinách ji políbil. Potom jsme si všichni popřáli, přiťukli a ještě s nedopitky se rychle vrátili dovnitř, schovat se před mrazem.
Cali byla opravdu krásná dívka. Vypadala podobně, jako na fotce, akorát změnila účes. Její dlouhé, tmavé vlasy byly o něco kratší, zapletené do rasta copánků. Spolu s vlasy byly v některých copáncích různé barevné nitky, hlavně modré a zelené. Vypadalo to poněkud zvláštně, ale ladilo jí to s tmavě zelenými šaty a modrými gumičkami na rovnátkách, které na fotce nebyly kvůli úsměvu bez zubů vidět.
Občas jsme jí nerozuměli. V takových chvílích jsme se na sebe s Natalie nechápavě podívali a Flynn, zřejmě už zvyklý, nám přispěchal na pomoc. Měla silný přízvuk a neuměla anglicky tak dobře, aby přesně vyjádřila, co měla v některých konverzacích na mysli. Hlavní ale bylo, že se snažila, nebála se mluvit.
Flynn se během doby, kterou v Kolumbii strávil, zřejmě naučil španělsky a vypadalo to, že nemá s plynulou mluvou sebemenší problém. Obdivně jsem na něj koukal a přemýšlel, jestli je ten jazyk opravdu lehký, jak se říká, nebo Flynn objevil svůj skrytý talent. Nevěděl jsem, o čem si povídají, ale moc rád jsem je poslouchal.
"Chceš přidat?" zeptala se Cali bezmála o dvě hodiny později, když si všimla, že moje sklenice zeje prázdnotou. Zakroutil jsem hlavou na znamení záporné odpovědi. Už jsem neměl zájem o žádné víno, chtěl jsem něco silnějšího. Byl jsem ve společnosti těch nejmilejších lidí, ale cítil jsem se okraden. Letos jsem si Silvestra nemohl užít. Nemohl jsem se zbavit nepříjemných myšlenek a jen jsem doufal, že se mi náladu dařilo zamaskovat. Cítil jsem se provinile, že si nedokážu užívat oslavy a vážit si toho, co mám, ale byl jsem tak moc vzdálený.
Táta se nevyjadřoval k ničemu. Záleželo mu na obrázku, který o něm lidé měli, a možná proto se od nabídek různých rozhovorů držel daleko jako čert od kříže nebo upír od česneku. Pěknou fotkou dokonalé rodiny, která obletěla tisk po každé veřejné akci, neurazíte nikoho, ale v názorech s vámi lidé můžou nesouhlasit. Neměl jsem tušení, jak bych tátu mohl přesvědčit, ještě k tomu nějak nenápadně a nenásilně, ani jsem to nechtěl dělat. Ale ze sobeckých důvodů mi to připadalo, jako bych neměl na výběr. Myslel jsem na tátu, co by tomu řekl. Možná nic, ať už by mu to bylo jedno, na což jsem nesázel, nebo kvůli odporu. Myslel jsem na Sama. Ale nejvíc se to dotýkalo Natalie, té úžasné, hodné dívky, která byla pořád mou přítelkyní a nezasloužila si, že já takhle selhával.
Z vlastních myšlenek mě vytrhl povyk. Dohráli jsme druhé kolo nějaké společenské deskové hry, která měla za úkol, abychom se líp poznali. Úplně jsem zapomněl, že jsme ji kdy hráli, byla to dávná historie. Dokonce bych sázel, že už ji Flynn dal pryč, ale místa bylo v domě dost a teď se náramně hodila.
Holky se potom rozhodly jít spát. Cali nabídla Natalie, že jí pomůže v koupelně. Spaní už bylo přichystané, proto jsme jen sklidili hru a odnesli do kuchyně nějaké skleničky a talířky, aby všechno uklízení nezůstalo na ráno. Povídali jsme si, dělali jsme hlouposti a bavili se jimi. Kouřili jsme a já věděl, že Flynnova máma bude oprávněně nadávat, jakmile sem vkročí, ale bylo mi to jedno. Po dlouhé době jsem měl na cigaretu opravdu chuť, i když hlava se mi motala už dost. Upíjeli jsme levné pivo, které Flynn sebral tátovi. Bylo v plechovce, abychom nezašpinili další sklenice. Nevadilo mi, ale na mém společníkovi jsem poznal, že ho pije s velkou nevolí. Holt si už stačil zvyknout na to, když platím já.
"Půjdu se nadejchat čerstvýho vzduchu, než půjdeme spát," řekl Flynn. "Chceš se mnou?"
"Ale jo," hluboce jsem přikyvoval, moje hlava už byla moc těžká. Zvedl jsem se, abych do kuchyně odnesl poslední dvě skleničky, ale dostal jsem závrať a zbytek nějaké limonády jsem na sebe vylil.
Flynn se zasmál. "Tak já budu venku, pak přijď. Zatím si užiju ticha, než si pokecáme," nepatrně škytl a odpotácel se k venkovním dveřím.
Ale když se mi konečně povedlo obléknout nové triko, aby mi v mokrém nebyla zima, a přišel jsem za ním ven, žádné ticho tam nebylo. V předklonu se opíral o ohrádku verandy, zapálená cigareta mu bez povšimnutí uhořívala v promrzlých prstech. Potichu jsem za sebou zavřel dveře, aby mě neslyšel, a poslouchal. Bylo pozdě, jeho hlas už skoro ani nepřerušovaly výbuchy ohňostrojů.
A tak jsem až po tolika letech našeho přátelství zjistil, že Flynn umí nádherně zpívat.