Chyby Victora Walkera

VII. Září

Jedny z posledních teplých dní byly tady. Babí léto. Ležel jsem na zádech na vyhřátém písku a i přes sluneční brýle jsem mhouřil oči při sledování drobných pavučinek, které lehce poletovaly ve vzduchu.
Hlavu jsem měl položenou v klíně Natalie. Usmál jsem se a snažil se sfouknout vlastní vlasy, které mě tu a tam šimraly na čele. Jednou rukou si s nimi hrála, když zrovna nepotřebovala klepnout na obrazovku a otočit tím stránku knihy, kterou četla. Papírové stránky a jejich typickou vůni by za digitální čtečku nikdy nevyměnila, ale bála se, že by se na pláži zničila. Chodil jsem s dívkou, které víc záleželo na listech papíru než na elektronice.
Dlouhou chvíli se mi dařilo nemyslet na nic, myšlenky mi ale začínaly zabíhat ke škole a výčitkám, že bych se měl podívat na zadanou práci.
"Co vlastně čteš?" ptal jsem se, abych odvedl pozornost, ve stejný okamžik, kdy zrovna začala po dlouhém tichu taky mluvit. "Potkala jsem Flynna."
"Vážně? Kde?" zajímal jsem se. Sám jsem se s ním dlouho neviděl.
"Šla jsem s tátou nakupovat. To není důležité." Povzdechla si a pohnula se pode mnou.
Napřímil jsem se a zadíval se na ni. Odložila přístroj a zvedla se na loktech, aby na mě taky viděla. "Je to tvůj nejlepší kamarád. Zanedbáváš ho."
Zmateně jsem vydechl. "To že říkal?"
Neznělo to vůbec jako Flynn. Kamarádů měl tolik, že mě sám sotva stíhal. Chtěl jsem protestovat, ale uvědomil jsem si, ani ne tak v hloubi duše, že na tom něco bude. Nepodnikli jsme nic pořádného snad týdny. Dříve se bez něj moje víkendy skoro neobešly.
"To mi ani nemusel říkat." Na čele se jí vytvořily lítostivé vrásky. "Ale ano, nepřímo něco naznačil," připustila.
Svěsil jsem ramena. "Něco vymyslím."
"Dobře, lásko."
Prohlížel jsem si ji, její krásné černomodré plavky, které jí v obchodu padly do oka, a tak jsem jí je koupil k narozeninám. Vždycky jsem se o ni obával, když se chystala do vody, ale bylo to něco, co jí nešlo upřít, a vlastně ani nebylo proč. Po nehodě chodila současně s rehabilitacemi plavat a znovu se to naučila tak rychle, že to moje hlava ani nedokázala pobrat. Uměla to teď skoro rychleji, než když mohla používat i nohy, což pro mě bylo záhadou.
Potom jsem se rozhlédl kolem. Dva další zamilované páry, jeden ve vodě, cákajíc na sebe a dělajíc rámus, ale naštěstí trochu vpovzdálí. Nedaleko nás se na dece slunil ten druhý, on se za spánku opaloval a ona ve stínu pod deštníkem četla. Byl to takový mírumilovný pohled, přál jsem si, aby léto nikdy neskončilo, abych si mohl užívat krásného počasí a absence školních a pracovních povinností, dokud by mě to někdy v budoucnu náhodou neomrzelo. Ale to nešlo.
Po chvíli přemýšlení jsem se odhodlal zeptat. "Myslíš, že zanedbávám i tebe?" Uhnul jsem očima a všímal si nečistot, které napadaly do písku, zamíchaly se do něj a zůstaly. Větvičky, různé listy a hlína. Dva metry ode mě jsem vedle stínu od odpadku, plastového obalu, viděl zalesknout se minci.
"Trochu... V poslední době," odpověděla nervózně.
Vybavila se mi naše konverzace o kytaře, kdy řekla, že nástroji nemám věnovat víc času než jí. Bylo za tím něco víc už tehdy? Cítil jsem, jak moc se snažila mě neranit. Já se ale cítil špatně i tak. Hanbou jsem se červenal, ale nejen kvůli tomu, že bych ji zanedbával - styděl jsem se, že jsem si toho ani nevšiml a že mi to tím pádem do té doby nevadilo.
"Napravím to." sklopil jsem oči. Začaly se mi potit dlaně, tak jsem je otřel o plavky. Jejich látka na tohle moc nefungovala. "Proč to tak je?" ptal jsem se nahlas, spíš sám sebe.
Natalie mi ale odpověděla. "Tady jde příčina," zamumlala. "To je náhoda. Ahoj."
Otočil jsem se a spatřil Sama. Stál nade mnou, držel modrobílý balon na plážový volejbal a usmíval se jako měsíček na hnoji. "Ahoj, Viky. Člověče, Nat, mával jsem na tebe přes celou pláž."
"Neviděla jsem tě. Nenosím k vodě čočky."
Letmo se na mě podívala, a já pochopil, že mám mlčet. Čočky s sebou měla - a fungovaly na blízko, aby viděla na čtečku. Byl větší risk brát sem brýle, mohly se o písek poškrábat nebo se rozlámat, kdyby na ně nedopatřením někdo šlápl. Zamračil jsem se.
"Jak se vede?"
"Dobře," odpověděl jsem stroze. Nebyla to v té chvíli pravda.
Přiběhl k nám Danny a sebral Samovi z rukou míč. "Čau. Nechcete si jít zahrát?" Když viděl kolečkové křeslo, úsměv mu na tváři zatuhl. "Ty budeš asi Natalie. Tak nic."
Sam ho hned praštil hřbetem ruky do břicha. Taková maličkost mi udělala radost. Danny se omluvně usmál.
"Jen běžte. Opravdu," dodala, když jsem se na ní nerozhodně podíval.
"Nechcete raději do vody?" zeptal jsem se a po jejich souhlasu jsem se chystal ji zvednout do náruče, abych ji mohl odnést, ale zarazila mě. "Půjdu později," zamávala ve vzduchu telefonem, potom ho otiskem odemknula a namířila na nás dva. Danny stihl odběhnout, nohama byl už ve vodě. "Budu vás zatím fotit ze břehu."
"NE!"
Skoro jsem nemohl postřehnout, jakou rychlostí Sam vyrazil Natalie telefon z ruky. Musel se na ni vrhnout a přepadl přes ni. "Au! Co to do tebe vjelo?!" zvýšila hlas. Nepochopil jsem, co se právě stalo a jen tam vylekaně stál. Mobil ležel na zemi, ti dva leželi přes sebe. Sam v měl v obličeji písek, Natalie hněv. Viděl jsem ji s tím nakrčeným obočím jen párkrát, a Sam často udělal něco divného, ale vždy se postaral o to, aby to bylo originální a nečekané.
"Nechci být na fotce."
"Tak promiňte, že jsem neměla vaše svolení, pane," řekla rozhořčeně a urovnala si vlasy.
Pomohl jsem Samovi vstát a začínalo mi to docházet. "To snad nebylo nutné. Od vás obou."
Oba najednou mě zpražili identickými uraženými pohledy a spustili o tom, jak jsou v právu. Zastavil jsem je a řekl Natalie, ať se příště radši opravdu zeptá, a Samovi, že nepřijde do pekla, když ho někdo vyfotí.
"Kdo mluvil o pekle?"
Četl jsem na internetu, že u něj doma věří, že jakékoli vyobrazení podoby ukradne duši. "Tak v čem je problém?"
"Nechci na sebe přitahovat pozornost."
"Tak to se ti opravdu daří," poznamenala Natalie a rozhlédla se kolem. Lidé se přestali zajímat a dál si hleděli svého, když si všimli, že o nich Natalie mluví.
"Fotí se tady každý druhý. Jak to myslíš?" Nelíbilo se mi, kam tohle směřovalo. Neměl jsem rád, když se popichovali, protože v jejich případě neplatila druhá část pořekadla, a sice že by se měli rádi. Ale dneska to bylo nepříjemnější, než obvykle.
"Takováhle pozornost je dočasná. Fotky jsou navždycky." našpulil rty, až to v té chvíli vypadalo jako výraz největšího opovržení. "Vyfotim se a vytahuju se, tady všude jsem byl. Takhle krásně jsem vypadal."
Natalie vypadala, že jí brzo praskne žilka. "To zní, věru, hluboce, ale dlouho jsem neslyšela větší hloupost..." odmlčela se, když nikdo nereagoval. "Vyfotíš se a uchová ti to radostné vzpomínky. Fotky ti je připomenou, až budeš si nebudeš nic pamatovat."
Zformulovala to krásně, já byl nicméně myšlenkami stále u toho, co řekl Sam. Živě jsem si pamatoval, jak mě ze všech našich výletů jednou jedinkát fotil - na kopci, kdy dole v pozadí bylo zapadající slunce právě nad tímto jezerem. "Myslel sis to o mně, když jsi mě fotil?"
Jako by z něj najednou vyprchal všechen ten vztek, který mu dodával nutkání a sílu bojovat. Zjihl jako beránek. "Ne," řekl, úplně jiným tónem hlasu a podrbal se na hlavě. Z vlhkých vlasů se mu vydrolilo trochu písku. "Opravdu ne. Promiň."
Jeho změna mě trochu vyvedla z míry. Neviděl jsem nic, co by naznačovalo, že nemluví pravdu. Nechápal jsem to.
Otočil jsem se k Natalie. Mlčela, ale její výraz jasně říkal něco ve stylu 'to jsem si myslela'.
"Chci, abyste se usmířili. Prosím," dodal jsem, když na sebe jen koukali, a cítil se jako rodič s dětmi na pískovišti.
Sam si velkoryse kleknul, aby nad ní nevypadal povýšeně. Natalie to pochopila a proto mu jako první podala ruku, ač neochotně. Sam s ní potřásl a ozvalo se Nataliino zavýsknutí, když ji nečekaně zvedal do náruče. "Jdeme do vody!"
"Pusť mě na zem!" křičela, ale už se trochu smála. Myslím, že by v dané situaci ani nechtěla, aby ji opravdu pustil.
Sam se široce usmál. Po tisící jsem pozoroval drobnou mezírku mezi nebo předními zuby. "Hele, neměl jsem tak vyvádět. Jsou mi jedno nějaký pravidla, když jsem teď tady. Fakt mi to promiňte." Povyskočil s Natalie v náručí, aby ji lépe chytil. Mrknul na mě. "Do pekla by se nikdo nevešel, kdyby tam šli všichni z fotek."
Úlevně jsem uvolnil napětí ve svalech. Měl jsem najedou radost. To byl historický moment, veselý Sam a veselá Natalie v takové blízkosti. "Běžte do té vody," řekl jsem. "Fotit budu já."