Chyby Victora Walkera

VIII. Říjen

Měl jsem narozeniny a společně se mnou je ve stejný den měl i můj táta. Zdálo se proto úplně přirozené, že je oslavíme spolu. Letos jsem měl dvacáté první, důležité, on obyčejné padesáté čtvrté.
Byli jsme s Natalie pozváni na víkend do jejich vily ve Washingtonu. První den měla být rodinná oslava, na druhý večer pozvali spoustu přátel a známých. Narozeniny jsou holt vždy záminka k večírku.
Natalie se těšila, převážně na víkend v obležení Rose a Violet. Jednalo se ale o první víkend, kdy už chodila na novou školu, na univerzitu s oborem psychologie, a měla toho až nad hlavu. Mrzelo ji to, ale omluvila se, že nemůže přiletět.
Měli jsme nicméně koupené dvě letenky. Let trval necelých pět hodin, přesto táta rezervoval první třídu. Bylo to hlavně kvůli speciálnímu místu pro Natalie, které se v ekonomické části zřídkakdy vyskytovalo. Teď ale mělo propadnout, nebylo snadné někoho na poslední chvíli sehnat.
"Bude to v pořádku, uvidíš." položil jsem Samovi ruku na rameno a stiskl ho na uklidněnou. Byl to jeho první let a viděl jsem, že byl velmi nervózní. "Nejhorší máme za sebou, prošli jsme všemi letištními kontrolami. Teď už to bude jen pohoda."
Řekl jsem mu, že letadlo padá mnohem méně často, než auto bourá. Neměl jsem pocit, že jsem ho nějak uklidnil, chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem to ještě nezhoršil a ještě někdy do toho auta sedne, ale musel jsem si sednout na své místo. Na každé straně letadla bylo jedno sedadlo, tlustě vypolstrované a se vším všudy. Místa pro vozíčkáře byla úplně vepředu, nemohl jsem sedět vedle Sama. Byla akorát dvě, obě obsazená. "Vypadáte zdravě," komentovala paní, která seděla nalevo. Nic jí do toho nebylo a já nechtěl nic vysvětlovat. Proto jsem rukama zvedl svoji pravou nohu, na kterou nemohla moc dobře vidět. "Protéza," zalhal jsem. "Občas přestane fungovat."
Letuška měla krátký proslov o tom, jak se zachovat od situace, kdy nastanou větší turbulence, až po pád letadla. Potom už jsme vzlétali. Nasadil jsem si sluchátka. Koupil jsem si s sebou žvýkačky, takže jsem je teď rozdělal a zabořil se hlouběji do sedadla. Vždycky jsem se cítil, jako když těžknu, nemohl jsem při vzletu moc dobře zvednout nohy. Teď to bylo samozřejmě protézou.
"Haló. Neviděla jsem Vás už někde?" Její pronikavý hlas se ke mně dostal i přes hudbu v uších. Doufal jsem, že na mě nemluvila moc dlouho, bylo by to trapné, ale na druhou stranu sluchátka musela vidět.
Otočil jsem hlavu, abych se na ženu sedící vedle podíval. Zkoumavě si mě prohlížela a u toho usilovně přemýšlela. Předstíral jsem, že si ji také snažím vybavit, ale ve skutečnosti jsem se modlil, aby si nevzpomněla. Takových lidí, kteří můj obličej poznávali, bylo naštěstí málo, ale z toho mála o mně většina věděla jen z bulváru. "Asi ne, Harrisburg je velký," odtušil jsem.
Zasmála se a pramínek hnědých vlasů, sestříhaných do mikáda, si zastrčila za ucho. Účes omlazoval, ale hádal jsem, že jí mohlo být tak kolem čtyřiceti. "No, asi budete mít pravdu. Já ani nejsem odtamtud."
Nepřestala se vyptávat. Zajímalo ji, co mám ve Washingtonu v plánu, jak dlouho chci zůstat nebo jestli nejsem původně náhodou přímo odtamtud, jako ona. Vzdal jsem marné pokusy zavřít se do své vlastní bubliny, abych se psychicky připravil na víkend u rodiny, uklidil jsem sluchátka zpátky do pouzdra a snažil se jí odpovídat. Když mě začala bolet hlava, napil jsem se a omluvil se, že si musím odskočit. Zvedl jsem se a zamířil za Samem. Už tak jsem měl výčitky, že jsem ho tam nechal tak vystrašeného.
"Ahoj," řekl jsem, když jsem se k němu dostal. "Rád vidím, že se usmíváš." Sam byl v živém hovoru se svým spolusedícím. Byl to postarší pán a vypadal neuvěřitelně mile. Někdo měl holt štěstí.
Sam se posunul, abych nemusel stát v uličce. "Je to bezva," přisvědčil. "Tohle je Dennis. Vrací se do Washingtonu, aby s manželkou oslavili padesátiletý výročí. Supr, co?"
"Zdravím," řekl jsem a posadil se vedle Sama. Místa bylo dost i tak, Sam byl dokonce v polovičním tureckém sedu. Já si přitáhl koleno a položil si na něj bradu.
Povídali jsme si s Dennisem asi hodinu. Přišlo mi neuvěřitelné, kolik energie a laskavosti se vešlo do tak malého muže. Bylo příjemné s ním mluvit o čemkoliv, dokázal v konverzaci chodit a přesně vycítit, co a jak říct. Občas jen tak vzpomínal na to, jak se žilo za jeho mládí, a já jen tak sledoval Sama. Já nevěděl, o co se jedná, ale on byl nadšený a do diskuze kolikrát přispěl s vlastními zkušenostmi. Při tom pohledu jsem se nemohl přestat usmívat.
Vždy, když Dennis zmínil svou manželku, mluvil s péčí a pokorou. Z očí mu vyřazovala čistá radost a láska. Přál jsem si, aby tohle mohli zažít všichni, abych i já takhle jednou dopadl, protože to bylo krásné. Zeptal jsem se, jak se vlastně poznali. Vyprávěl nám obyčejný příběh o tom, jak spolu tenkrát pracovali v jedné malé bance. Svoji lásku skrývali, protože byl její nadřízený - banka mu patřila. Po pár letech se ale rozhodli, že spolu chtějí být se vším všudy a bez ohledu na názory okolí se vzali. Natalie by byla dojatá, i mně se příběh líbil. Taková romantika.
Koukal jsem z okna za Dennisem a všiml si, že zatímco v jeho tváři se odráželo slunce, které se sem tam schovávalo za mraky a přispívalo tak k líbeznosti jeho příběhu, my se Samem jsme měli výhled na tvořící se bouřku. V letadle se hned změnila atmosféra. Tmavá oblaka vypadala zlověstně, ale protkaná stříbrnými blesky byla z bezpečné vzdálenosti nepopsatelně nádherná.
"Jak jste se poznali vy?" usmál se Dennis, a od bouřky se tím pokusil vrátit k původnímu tématu.
Chtěl jsem mu to povyprávět, ale začal mluvit Sam. Zůstal jsem zticha. Došlo mi, že jsem vlastně za celé měsíce, které se známe, nezjistil jeho verzi. Co dělal ve tři ráno na chodníku v náhodné ulici?
"Byl jsem u jednoho známýho, chtěl mi ukázat nějakou hru na jeho konzoli. Upřímně, ani mě to tolik nebavilo, přesto jsem se zdržel dlouho do noci." To bylo ono. Nic speciálního, ale já ani nic nemohl čekat. Bylo to jednoduché a vysvětlovalo to všechno.
"Než jsem se vykopal, byly snad tři..." odmlčel se, jako by hledal, jak správně říct, co následovalo.
"Potom ho nějaký magor na kole srazil," vložil jsem se do toho, abych Samovi pomohl.
"Jo, tak klidnej večer to do tý doby byl," podíval se na mě a mírně se usmál. Prohrábl si vlasy, které měl do té doby nezvykle zčesané dozadu. Teď už mu několik pramínků vyklouzlo a padalo zpátky do obličeje.
Starý pán naproti nám se zatvářil polekaně. "Takový zvrat. A ty jsi mu určitě volal záchranku, že?"
"Já byl ten opilec." přiznal jsem se. Provinile jsem se zazubil a znovu se letmo podíval na Sama, tentokrát abych našel jeho malou jizvičku na bradě, která mu už zůstala.
Dennis si mě přeměřil pohledem, potom těkal očima mezi mnou a Samem. "Tak hlavně, že to tak dobře dopadlo. Láska je tak nečekaná. Je to kouzelné. Je potřeba si jí vážit a hýčkat si jí," mrknul.
Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu. Po chvíli přemýšlení nad jeho tvrzením mi to došlo.
Ostatně jsem na to posledních pár dní myslel dost. Díval jsem se zpátky mé zážitky se Samem, které se zdaly tak obyčejné - ne, to nebylo to správné slovo. Spíš normální, nevinné. Potom jsem si je v hlavě přehrával znovu, když jsem si připustil, že by Sam pro mě nemusel být takový druh kamaráda, jako je třeba Flynn. Každý úsměv, pohled nebo dotek. Dávalo to dokonalý smysl. Musel jsem vymyslet, jak k tomu budu přistupovat. Chtěl jsem to prostě přijmout. A došel jsem k závěru, že zalíbení je pomíjivé, láska je dlouhodobá - nebudu dělat nic, s Natalie jsme šťastní.
Chtěl jsem věc uvést na pravou míru. "Počkat. To ne, my dva-"
V ten okamžik se ale letadlo silně zatřáslo. Dennis se naklonil dopředu do uličky, my dva dozadu a narazili jsme hlavami do stěny. Reprák nad námi zašuměl a potom se ozval známý hlas hlavní letušky. "Jménem naší společnosti se omlouváme za vzniklé komplikace. Jedná se pouze o silnější turbulence, vznikající kvůli bouřce, kterou právě prolétáme. Prosíme cestující, aby zůstali v klidu a vrátili se z důvodu vlastní bezpečnosti na svá místa."
Ruka mi automaticky vyletěla ke zdroji tupé bolesti, Sam se také drbal na hlavě v místě, kam se udeřil. Nakrčil jsem nos a ušklíbl se. "Jste v pořádku?" ptal se Dennis. Když jsme se ujistili, že se mu taky nic nestalo, zvedl jsem se, abych mohl poslechnout letušku a vrátit se na místo. Náš společník se ale zvedl taky. "Jen si sedni, chlapče." roztřesenou rukou ukázal na místo, které uvolnil. "Řekni mi, kde jsi seděl původně, a já se tam odporoučím. Jistě si toho máš se Samuelem víc co říct, než já."