Chyby Victora Walkera

Halloween

Pracoval jsem na kostýmu upíra, který se dokonale hodil k mé věčně bledé kůži, a chtěl jsem začít připravovat prostor na Halloweenskou party, když jsem začal cítit, že na mě něco leze. Doufal jsem, že si jeden den nebo dva odpočinu a bude mi lépe, aby se skromný večírek přece jen mohl konat, ale postupem času mi bylo naopak hůř.
Všechno začalo bolestí v krku, které hsem nepřikládal žádnou váhu, protože dříve jsem s tím měl problémy často. Postupně se ale přidala otravná rýma a suchý kašel, který mě v hrudi bolestivě pálil. Bál jsem se, že jsem chytil zápal plic, jelikož jsem jen pár dní předtím promokl při jízdě na kole z univerzity domů. Venku už nebylo žádné teplo.
Když jsem zrovna neležel, třeštila mi hlava. Byl jsem citlivý na světlo a podrážděný z toho, že nemůžu nic dělat, protože mě každá maličkost unavovala. Nebyl jsem nemocný dlouhou dobu, měl jsem za to, že si to vybírá svou daň a proto mě to teď takhle skolilo.
Chyběla mi energie, ale přes noc jsem se v horečce zpotil, proto jsem se už nutně musel vysprchovat. Při té příležitosti jsem si hned po pár vteřinách mydlení uvědomil, že žádnou jeho vůni necítím. Chtěl jsem to přisuzovat rýmě a odřenému, znecitlivělému nosu, ale trochu mi začínalo svítat.
Natalie trvala na tom, ať se pro jistotu zajedu otestovat do nemocnice. Nakonec mě vyzvedl její táta a jako by byl můj taxikář, odvezl mě tam a zase zpátky.
Výsledky přišly druhý den odpoledne, samozřejmě pozitivní - měl jsem covid-19.
To už jsem jen ležel a sem tam se obracel do jiné polohy. Přemítal jsem, kde jsem se mohl nakazit, ale ve výsledku to už bylo jedno. Jestli přednáška, restaurace nebo kino...
Natalie omezila účast na svých přednáškách, vracela se do města, aby se o mě starala. Byl jsem jí za to neskonale vděčný a ona říkala, že to dělá ráda. Cítil jsem se hůř než nejnáročnější pacient, kterého měla na starosti, když byla tehdy v domově penzistů. Snažil jsem se jí to co nejvíc ulehčit a pomáhat, ale nezmohl jsem se na téměř nic. Postupně to bylo i nad její síly.
Musel jsem se přesunout do horního patra, kde jsem se zabydlel v pokoji pro hosty. Byla to původně moje ložnice, kterou jsem kvůli Natalie přesunul dolů, ale koupelna se vším příslušenstvím se dala přestěhovat jen těžko. Byla jen v prvním patře a potřeboval jsem jí poblíž.
Další věc, kterou jsem potřeboval, byla pomoc.
"Ahoj, Same. Co škola?" zeptal jsem se. Bylo mi hloupé, abych hned přišel s tím, že po něm něco chci. Už tak jsem měl špatný pocit, že jsem ho plánoval tak zatížit. Měl jsem takové tušení, že neodmítne a udělá, co bude moct. Takový už byl. Za jiných okolností bych poprosil Flynna, ale ten si zrovna užíval na výměnném pobytu v Kolumbii. Vracet se měl až na Vánoce.
"No, dobrý," odpověděl. "Ale je toho strašně hodně. Jsem teď pořád vytíženej. Nemám na nic čas, a na to nejsem moc zvyklej, takže otrava."
"Aha..." zadíval jsem se na svítící postavičku kostlivce, kterého jsem zapíchl do květináče orchideje tak vysoko, aby byl vidět i z ulice. Trochu jsem se spletl. Nemohl jsem po něm chtít, aby své povinnosti odložil a přispěchal mě zachránit. Napadlo mě, že zkusím zavolat Bryanovi. Moc jsme se nebavili, možná kdyby bylo víc času, ale přišlo mi, že mě měl nějakým způsobem docela rád. Byl to jeden člověk z pěti lidí, kteří dostali pozvánku na můj Halloween. "Tak to je mi líto. Ale ty to zvládneš," zachraptěl jsem.
"Ty zníš fakt hrozně, Victore."
"No jo." přikývl jsem a odkašlal si. Musel jsem znít, jako že to přehrávám, ale opravdu jsem zrovna potřeboval. "Neni mi nejlíp."
Měl jsem radost, že snad poprvé nekomentoval moji nespisovnost. "A potřebuješ něco?" zeptal se a zněl unaveně.
"Ne, to je v pořádku. Asi jsem tě chtěl jen slyšet. Zvládnu jen ležet, a to už je docela nuda. Přečetl jsem knížku," přiznal jsem. Byla to biografie Van Gogha, kterou jsem minulý rok dostal od Natalie k Vánocům.
Slyšel jsem, jak se zasmál. "Tak to je velká věc!"
"Nebudu tě okrádat o čas. Měj se. Někdy se ozvi," usmál jsem se, což ale nemohl vidět. Pracně jsem se otočil na bok, abych pro změnu místo do stropu mohl koukat po pokoji. Byl tak neosobní, až jsem se cítil jako v nemocnici. Rozhodně ne jako v místnosti, která je součástí mého jinak dost specificky vyzdobeného domu. Jen stůl s kalendářem a lampou, skříň, ve které visela pouze ramínka a holé zdi. Zapřísáhl jsem se, že až se uzdravím, trochu ho vyzdobím, aby se tu návštěvy nebály usínat a naopak považovaly ložniciza útulnou. I když jsem si musel přiznat, že většina mých hostů nikdy až do prvního patra nedošla.
"Jo, teď zrovna ho moc nemám," řekl nezaujatě. Chápal jsem to, vždyť to dokonce říkal hned na začátku, přesto to zamrzelo. "Budu vystupovat. Ale ty máš času dost, co?"
"Víc, než bych si přál," řekl jsem bez nálady. Přepnul jsem hovor na reprák, abych mohl telefon položit na polštář vedle hlavy a ulevit své ruce. Bolely mě klouby, když jsem mobil svíral.
"Tak já tě přece jenom o nějakej okradu. A nebo mi prozraď, kde schováváš klíč k domu, kdybys ten svuj někde zapomněl?"
"Nechápu." odpověděl jsem prostě.
"Musíš mít nějakej náhradní, ne?"
"Má ho Natalie." Nevěděl jsem, o co mu šlo. Nechtěl jsem ho už víc zdržovat, ale on se v podstatě zdržoval sám. Přestože mi unikala pointa, byl jsem rád, že si se mnou povídá.
"Notak, nemáš nikde venku? Pod rohožkou, nebo tak?"
"Fakt si myslíš, že nechávám klíče někde pod rohožkou? K čemu by pak bylo všechno to zabezpečení?" Mluvil jsem o alarmech a o kamerách, které sem táta nechal naistalovat, když jsme tu bydleli všichni. Kamery už nebyly v provozu, ale to nemusel nikdo vědět. Stále strašily.
Samuel na druhé straně si povzdechl. "Tak to je fakt blbý. Holt mi budeš muset sám přijít otevřít."
"Cože?" Ale Sam už to položil.
Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal dolů. U dveří jsem si v rychlosti nasadil roušku.
"Už jsem myslel, že zazvonim." řekl, když jsem otevřel. Zůstal jsem stát ve dveřích s otevřenou pusou, což naštěstí nemohl vidět. "Proboha, vypadáš ještě hůř, než si zněl. Jako zombie."
"Díky, potěší."
Sam byl navzdory chladnému počasí jen v krátkém tričku. Byl ověšený několika papírovými taškami a jednou látkovou. "Uhnul bys? Je mi strašná zima!"
"Jo, jasně. Promiň. Co tady děláš?"
Když jsem se od něj vzdálil, už jsem ho neohrožoval a mohl jsem si sundat roušku. Sedl jsem si na pohovku, potom jsem se do ní zády opřel tak, že jsem napůl ležel. Sam mezitím stál u stolu v kuchyni a vybaloval tašky. "Natalie volala, že umíráš."
"To že říkala?" nestačil jsem se divit. Vyčerpaně jsem si podepřel hlavu. Nemohl jsem uvěřit, že byla tak úžasná, že se o mě starala ještě po tom, co odešla.
"Ne doslova," upřesnil. "Každopádně jsem tvuj novej spolubydlící!"
"Cože?" zopakoval jsem, ale i před zalehlé uši jsem ho slyšel zřetelně.
"Se sem stěhuju."
"To po tobě nemůžu chtít," vydechl jsem neveřícně.
"Já to chci." krátce se na mě podíval, potom vyndal z tašky lahev nějakého alkoholu. "Tohle ti posílá Leroy, že prej se uzdravíš dřív." zamával s tím ve vzduchu. Pokud jsem dobře viděl, byl to rum. Musel jsem se ušklíbnout. Jak jinak.
Sam ke mně přišel se sklenicí vody. V druhé ruce držel několik plat s různými prášky. "Asi si vyndej, co potřebuješ," řekl.
"Nechoď ke mně tak blízko." Vzal jsem si tabletku na bolest hlavy a pastilku na bolest v krku. Víc se asi dělat nedalo. "Ale co tvoje škola?"
"Zas tolik toho neni. A něco jsem si sem vzal, je to tamhle v tašce s ostatníma věcma," ukázal do kuchyně. Pokýval jsem hlavou, ujistil se, že má všechno co potřebuje a vydal se spát. Když jsem neležel, zase se mi o něco přitížilo. Schody nahoru do ložnice byly jako za trest. Musel jsem se zastavit v polovině schodiště a vydýchat se. Přemýšlel jsem, jak dlouho po nemoci mi únava zůstane. Někteří říkali, že ještě několik měsíců. Děsil jsem se toho.
"Jestli ti to nejde, já tě do tý postele donesu!" Sam stál dole, na prvním schodu, a vyzývavě se šklebil.
"To je dobrý!" Bylo by to potupné, nechtěl jsem, aby se to stalo. Rychle jsem vyšel schody a nahoře se zasmál. Dýchal jsem, jako bych právě podal olympijský výkon. Ještě chvíli jsem se usmíval, protože jsem vyhrál, potom mi došlo, že přesně tímhle zvítězil Sam a usmál jsem se ještě víc.
"Jsem ti moc vděčný, že jsi přišel."

Postel se na jednom kraji prohnula. Cítil jsem to a probudilo mě to.
"Ahoj," zazubil se. Na klíně měl tác s pitím a nazdobenými talíři.
"Wow. Snídaně do postele?"
Sam se zasmál. Zaklonil u toho hlavu, pramínek světlých vlasů se mu uvolnil zpoza ucha. "Spíš večeře, no. Bude jedenáct," řekl stále s úsměvem. Měl jsem ho v tu chvíli rád víc, než kdykoli předtím, ale zakázal jsem si na to myslet. Udělal jsem z toho moje tajemství, které se nikdo nemusel dozvědět. "Spal jsi dlouho, proto jsem tě teď nechtěl nechat ohladu. Určitě by ses jinak probudil třeba ve čtyři."
Povytáhl jsem si polštář na čelo postele, abych si mohl sednout a opřít se o něj. Přicupital Skvrnka a začal se o mě třít hlavou. Drbal jsem ho za ušima a na zádech, jak to měl rád. Spokojeně vrněl, ale neposadil se.
"Vypadá to úžasně." Koukal jsem na míchaná vajíčka se spousty druhy zeleniny - kukuřice, hrášek, avokádo, rajčata, fazolky, květák... Talíř hrál všemi barvami, vypadal plný optimismu.
"Pučil jsem si olej, ten jsem zapomněl, jo?"
"Voní to úžasně. Chutná to úžasně," rozplýval jsem se, když jsem ochutnal první sousto. Sam ale přimhouřil oči a semknul rty. "Proč to řikáš, když vim, že to neni pravda?"
Necítil jsem nic a chuť jsem taky ztratil, všechno chutnalo jako papír, ale chtěl jsem mu udělat radost. Provinile jsem na něj koukal.
"Musíš s tim přestat,"
"Měl bych..." sklopil jsem oči. Pravda byla, že jsem často lhal jen proto, že to bylo jednodušší. Nikomu jsem tím neubližoval, nejednalo se o vážné věci. Často to situace ani nevyžadovala, nestalo by se nic, kdybych řekl pravdu, ale nemohl jsem si prostě pomoct. Nikdy mě nenapadlo, že si toho všiml. Cítil jsem se hloupě.
"Myslel jsem, že jenom pečeš," odvedl jsem pozornost jinam. Občas mi něco donesl - chléb, sušenky nebo třeba bábovku.
"Mám to radši, než vaření, ale když je nouze
..."
Posadil se na druhou stranu postele, naproti mně. Skvrnka mě vyměnil a uvelebil se v klíně u Sama. Začal vrnět hlasitěji, jako by mu u něj bylo pohodlněji. "Žárlím!" smál jsem se a Sam taky.
Chvíli jsme v tichu večeřeli. Byl jsem si jistý, že ve skutečnosti to bylo dobré, a i když mně to teď nemohlo chutnat, moc jsem si jeho snahy vážil.
"Viky? Já vim, že už jsme to asi tak nějak uzavřeli, ale mrzí mě, co se stalo tam u vašich."
"To nic." Něco mě nutilo se rozkašlat.
Sam se smutně usmál, zvedl ruku a podrbal se ve vlasech. "Chtěl jsem říct, že jsi měl pravdu, a já se omlouvám."
"Neměl jsem na tebe tak vyjíždět," řekl jsem opatrně, ale byl jsem rád, že připouštěl chybu.
"Zase kecáš," zazubil se.
"Ale ne, mohl jsem ti to normálně vysvětlit." položil jsem příbor a prázdný talíř zpátky na tác mezi námi. Napil jsem se vody, zatímco on pokračoval.
"Asi bych ti to jen odkejval, takhle jsem se naší nesrovnalost potom sám snažil pochopit. Myslim to tak, že už vim, že co je zvyk, nemusí bejt vždycky dobrý, víš? I když to tak dlouho fungovalo a nikdo si nestěžoval. Bylo by pro mě jednodušší v tom pokračovat, kvůli výhodám, co bych z toho měl, jasně, i kvůli zapadnutí do kolektivu. Myslim doma. Ale už chápu, že to neni fér. Ženy si zasloužej stejný možnosti, jako my."
To jsem nečekal. Popravdě, byl jsem ohromen. "Udělal jsi správnou věc." ocenil jsem jeho slova. "Jsem pyšný, že můžu být u tvé změny vnímání celého světa," zažertoval jsem, což ale nepochopil.
"Tak pozor! Holky nejsou středobodem mýho světa."
"Jasně, že ne." Bylo by to moc povrchní. "A kdo je?"
Sam se na mě zadíval. "Asi jde spíš o to, co. Momentálně škola, volejbal... Nic hlubokýho," zasmál se.
"Taky bych neměl žádnou hlubokou odpověď. Můj vesmír je teď tenhle pokoj."
"Jsem rád, že jsem teď součástí tvýho vesmíru," řekl, jako by právě přirostl ke zdi pokoje. Nad tou myšlenkou jsem se musel přihlouple pousmát. "Bude to zas lepší, až se uzdravíš."
"Jo, neumírám přece."
Zatvářil se zvědavě. "Co je tvůj vesmír normálně?"
Nemusel jsem si odpověď nijak zvlášť promýšlet. "Asi taky škola, bohužel s ní trávím až moc času. Jinak malování."
"A Natalie?"
"A Natalie."