Chyby Victora Walkera

Díkůvzdání

Očekával jsem, že se po návštěvě Londýna nebudu těšit domů - město bylo krásné a ještě předčilo má už tak vysoká očekávání - ale opak byl pravdou. Asi za to mohl fakt, že kromě suvenýrů v podobě pohledů a magnetek jsem si odvážel ještě malé trauma.
V letadle jsme čistou náhodou mohli sedět vedle sebe, přestože táta rezervoval letenky narychlo. Bylo ale ráno, ještě tma, proto Sam pár minut po vzlétnutí usnul. Chvíli jsem pobaveně sledoval, jak klimbá, potom jsem mu hlavu opatrně, abych ho nevzbudil, zapřel o opěrátko. Už mu nepadala. Pustil jsem si hudbu do sluchátek a začal jsem v telefonu vyplňovat dokumenty potřebné k proplacení pojistky. Štěstí v neštěstí bylo, že jsem byl okraden jen já, protože jsem si před každou cestou pro jistotu zařídil cestovní připojištění.
Let se obešel naprosto bez komplikací. Jakmile jsme vystoupili, uvědomil jsem si, proč jsem měl celou dobu ten důvěrně známý, nepříjemný pocit, jako bych něco zapomněl. Vrátili jsme se z Anglie a nepřivezli jsme s sebou žádné kvalitní sypané čaje. Vyhlášený čaj o páté se konat nebude a Kayla mi asi moc nepoděkuje, jelikož mi o něj psala hned, jak se od táty dozvěděla moji polohu.
"Sakra. Nemají tady nějaký čaje? Aspoň trochu v britských barvách?" Dokonce by mohly být bez cla, kdyby byly koupené takhle na letišti.
Procházeli jsme bludištěm různých obchodů, z nichž většina byla jen s nějakým jídlem. "Asi ne..." odpověděl Sam a ukončil tím mé poslední naděje. Nepospíchal, čekal se mnou na další letadlo. Všechno časově hezky vycházelo, brána se už dokonce otevřela a zavřít se měla zhruba za dvacet minut. Nemusel jsem spěchat ani já a zároveň jsem neměl žádné velké časové prostoje. Přemýšlel jsem, jestli se s mou děravou hlavou Kayla smíří, když jsme zrovna procházeli kolem květinářství. Letadlem se květina na uvítanou přivézt nemohla, tohle bylo strategicky umístěné. Napadlo mě, že bych poslal Natalie nějakou kytici. Jen tak pro radost, abych jí dokázal, že na ni myslím. A taky jako poděkování, že se ujala Skvrnky.
Sam se vypravil pro nějaké pití, já jsem zatím prohlížel květiny. Čich se mi po nemoci vracel postupně, teď už jsem cítil téměř všechno, ale tohle bych snad musel vnímat za každých okolností. Sladké vůně se mísily a některé byly tak silné, až to bylo omamné. Určitě musely přebít ty jemnější, pro mě příjemnější.
Vybral jsem růže, protože těmi jsem nemohl nic zkazit. Potom jsem zahlédl žluté květiny, které ve mně evokovaly pocit štěstí a radosti. K Natalie seděly. Podle cedulky se jmenovaly narcisy. K tomu se mi líbily ještě tulipány a růže.
Výsledná kytice měla tedy být žlutooranžová - růže byly oranžové a tulipány barvami někde mezi narcisy a růžemi, tedy žlutooranžové. "Nějak mi to, prosím, upravte," donesl jsem moji volbu dívce za kasou. Oslnivě se na mě usmála a vzala do ruky stuhu na svázání. Přemítal jsem, jak mohla v takové výrazné vůni pracovat celý den.
"Slečno, jak Vy tady můžete pracovat?" Musel přijít před chvílí, do toho okamžiku jsem si nevšiml, že už je zpět. Prohlížel si již hotové kytice vystavené u pokladny. Přemýšlel jsem, jestli myslí na to samé, jako já, ale podle jeho tónu hlasu v tom bylo něco jiného.
"Prosím?" prodavačka se zamračila a přestala s činností.
Nevěřil bych, že budeme znovu řešit tenhle problém. "Co to zase vyvádíš?" Kdybych neměl těžký batoh jen na jednom rameni, rozhodil bych rukama.
Sam se opřel o pokladnu a naklonil se. "Tyhle kytky nemůžete dát k sobě."
Dívka se podívala na kytici, kterou dávala dohromady. "No jo, máte pravdu..." zarazila se. Podívala se na mě. "Omlouvám se."
"Co se tady děje?"
"Narcisy by zabily ty ostatní," odpověděli sborově. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, abych se případně probral. Stáli tam a koukali na mě, Sam s vítězoslavným úsměvem, slečna s omluvným a poněkud provinilým, než svázala a ozdobila kytici jen z růží a tulipánů. Ujistil jsem ji, že se nic nestalo, že si vede dobře, a po zaplacení jsme opustili prodejnu. Nedalo se říct, že by byl ve uzavřeném prostoru letiště čerstvý vzduch, ale rád jsem se nadechl aniž bych něco cítil. Potom jsem se od Sama napil. "Neměli obyčejnou," protočil očima a uklidil pomerančovou perlivou vodu do svého batohu.
"Jak to víš, to s těmi narcisy?"
"Máme doma velkou zahradu." vysvětlil. Nezdálo se, že to by sám od sebe nějak rozvedl, ale na očích jsem mu viděl, že měl co říct. Nahnutím hlavy a úsměvem jsem ho pobídl. "Hned po lese je to moje nejoblíbenější místo. Máma má spoustu kytek, ale taky velkou spoustu dalších věcí, o který se stará, tak jsem se naučil tam chodit a co nejčastějš to obstarat sám..." Na chvíli se odmlčel. To mu bylo podobné, nadšeně vyhrknout všechno najednou a potom lapat po dechu. Ale dnes vypadal, že slova volí velmi opatrně, promyšleně. "Jak jsem ti řikal, jsem nejmladší z rodiny, to znamená že máma už nejmladší neni. Jednou nebude na všechno stačit... Do tý doby aspoň tou zahradou ulehčim. Jde o to zalejt, vyplejt, ostříhat a tak,"
"Zdá se, že tyhle krásky fakt miluješ," řekl jsem a kytici, kterou jsem do té doby nesl květy k zemi, jsem pozvedl mezi nás, jako bych mu ji podával. Sam se zasmál a než jsem stihl pokračovat, zeptal se, kolik máme času.
Zhrozil jsem se při pohledu na hodinky. "Díky za upozornění!" Brána k mému letadlu zavírala za sedm minut, což bylo času akorát - další kontroly letenek, občanek a velikosti zavazadel probíhaly až za branou před vstupem na palubu samotného letadla - ale musel jsem ještě najít tetu Ruby. Podle všeho už dávno čekala někde tady, v obchodní zóně, za kontrolou zavazadel a pasů. Bylo to podle pravidel odletu a od táty mi přišla ujišťující zpráva.
Pozornost mého společníka zaujala obrazovka televize visící v rohu na stěně obchodu vedle nás. Z mého úhlu pohledu se přes sklo vitríny moc leskla. "Dneska je díkůvzdání," zašeptal.
"Jo," přisvědčil jsem. "to je. Kvůli tomu letím k rodince, pamatuješ? Musíme být spolu a tak."
Dlouze se na mě zadíval. V jeho očích se odrazilo něco, co jsem nepoznal. "Tak díky, že jsme se spřátelili."
Pobaveně jsem se uchechtl, než mi došlo, že nemluví sarkasticky. "Děkuje se Bohu, mně nemusíš." vysvětlil jsem. "Tak díky, Bože, že jsme se spřátelili. Jen to seznámení nemuselo být tak drastické,"
Zasmál se a přiblížil se ke mně. V jedné chvíli vypadal tak bezstarostně, v druhé najednou nervózně.
"Same?" Chtěl jsem se zeptat, na co myslí.
Přiblížil se ještě víc a do obou dlaní vzal můj obličej. Měl roztažené panenky, ale potom zavřel oči. Políbil mě.
Odtáhl se, aby se na mě znovu podíval. Nebyl jsem najednou schopný se pohnout a tak jsem mu pohled jen opětoval, překvapený a šokovaný. Ztuhle jsem stál uprostřed chodby, napjatý každý sval v těle. Opravdu se to stalo.
"Tak dlouho jsem se nedokázal odvážit," vydechl. Zkusil to ještě jednou. Pomalu přiložil své jemné rty k mým, údivem pootevřeným, a pohyboval jimi.
A já mu to oplatil. Opatrně a mělce jsem ho líbal nazpět. Donutil jsem svou mysl se zklidnit a přestat myslet na všechno, co by mohlo následovat. Naplno jsem se odevzdal jen té chvíli a vnímal jsem jen to, že jeho rty chutnají po pomerančích. Cítil jsem, jak rychle mu buší srdce. Byl vystrašený a potřeboval by ujistit, ale já sám se bál a tep se mi dávno taky zvýšil. Řešením by bylo snad jen nikdy nepřestat.
Bylo to přesně to, na co jsem si týdny zakazoval myslet a představovat si. Jednak kvůli Natalie, jednak jsem nevěřil, že by to měl stejně. Ale když se to opravdu stalo, v realitě, nikoliv v mém snu, bylo to náhlé. Nebyl jsem připravený, moje hlava nebyla schopná to tak rychle pochopit. Zasekl jsem se, protože chvíle opojení skončila a myšlenky se vrátily.
Samuel sklopil oči. V rychlosti mi sebral květiny z ruky, než stihly z povoleného stisku vypadnout. "Promiň. Vim, že máš Natalie," udělal tři kroky dozadu. "A já Trinu."
Otočil se a začal utíkat pryč. Batoh se mu divoce houpal na zádech, jak ho měl jen na jednom rameni. Rozmrzl jsem a při volání jeho jména se vydal za ním.
Ale začali hlásit poslední výzvu k nástupu na mé letadlo. Zastavil jsem se a rozhlížel se. Brána, nebo Sam? Nemohl jsem zmeškat ten zpropadený let, už kvůli Ruby, navíc bylo díkůvzdání pro tátu důležité. Otáčel jsem se a nerozhodně se nakláněl nejdřív na jednu, potom na druhou stranu. Viděl jsem, jak se Sam vzdálil a proběhl dveřmi na konci budovy.
Byl jsem ztracený ve svých vlastních představách a neslyšel jsem nic než tlukot svého srdce v uších. Cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev, zčervenal jsem tak, že to muselo být vidět i na kamerách.
V té chvíli na mě zezadu někdo skočil. Samozřejmě to nemohl být nikdo jiný, než Ruby. "Můj nejoblíbenější synovec mešká letadlo!"

Nebylo mi zrovna do řeči, ačkoliv jsem se zpočátku snažil konverzaci udržet. Připisovala to tomu, že se netěším na rodinu, s čímž hluboce soucítila a nechala nás oba věnovat se svým myšlenkám.
Neviděl jsem se s ní několik let. A pamatoval jsem si ji zcela jinak. Dnes se zdála být hodná, milá... Neustále mi připomínala mámu.
Moje maminka. Zastánce spravedlnosti, toho, že se nikdy nemá lhát. Vždycky jsem věděl, že kdybych ji představil Natalie, milovala by ji. Byla by na mě pyšná. Co by ona řekla na to, že jsem se ve vztahu s ní líbal s někým jiným? S klukem?
Nikdo to neviděl. Mohl jsem to nechat být, uzavřít s tím, že to nic neznamenalo. Jenže to nebyla moje pravda a teď už mi došlo, že ani Samova.
Po pár minutách čekání v chladnu před letištěm pro nás přijelo auto a řidič nás zavezl za rodinou. Nebylo to daleko, ale kvůli hustému provozu ve městě nám to trvalo přes hodinu. Když jsme se ve dveřích přivítali a vyslechli si pár tátových poznámek o tom, jestli mě Ruby za tu chvíli stihla "naladit na svoji vlnu" - přičemž paradoxně se právě ona zdála nejvíc v klidu - odložili jsme kabáty, zavazadla a rozdělili se. Všichni byli v obývacím pokoji, já jsem šel za Kaylou do kuchyně. Vydala se tam zkontrolovat, jak si vede Dora s tradičním krocanem. Na díkůvzdání před rokem měli ještě jinou hospodyni.
Zády jsem se lokty opřel o kuchyňskou linku a zkoumal, jestli už plnohodnotně cítím. Nebylo to ještě ono, ale už jsem vůni vnímal a dokázal cítit delší dobu, než se moje čichové buňky asi zase unavily.
"Kay? Promiň. Já jsem nepřivezl ty čaje. Měli jsme menší nepříjemnost, a..."
Kayla se ohýbala nad otevřenou troubou a zkoumala obsah litinového pekáče, ale věděl jsem, že mě pozorně poslouchá. "To nic, Victore. O ty čaje nakonec ani nešlo."
"Ne? A o co šlo?"
Zavřela troubu a odložila chňapky, kterými si chránila ruce přes popálením. Pokynula Doře, že je vše v pořádku a může na chvíli odejít jinam. "Přece o kontakt s tebou," podívala se na mě a vlídně se usmála.
Narovnal jsem se a ruce si dal podél těla. "Jak to myslíš?"
"Vím, že je to pro tebe pořád těžké. Ale pro mě taky. Moc se snažím, aby ses tady cítil jako doma, se svojí rodinou..."
Provinile jsem sklopil oči, do kterých se mi nahrnuly slzy. Byl jsem dojatý, ale bylo toho dnes moc.
"Chci, abys mi pokaždé neříkal, že mi to sluší jen proto, že to považuješ za slušnost. Chci, aby to mezi námi bylo uvolněné. Nejsem tvoje máma a nikdy nebudu. Jsme dokonce podobně staří. Prostě si jen přeju, aby ses se mnou už smířil a přijal mě..."
Po tomhle už jsem pár slz nezadržel. Nebyly to slzy štěstí. Ukáply mi z tváře a roztříštily se o dlaždice na podlaze. Kayla si toho všimla.
"Co tě trápí?" přistoupila ke mně a opatrně mě pohladila na zádech. "Chceš si o tom promluvit?"
Nemělo smysl zapírat, že se něco děje. Zavrtěl jsem hlavou, ale vděčně jsem se na ni usmál. Konejšivě mě objala a pustila, když jsme z vedlejší místnosti zaslechli hádku. Během chvíle se rozrazily dveře, ve kterých se objevila Ruby. Na pohovce za ní táta říkal neobvykle tichým dvojčatům, ať zapomenou, co právě slyšela.
"Tady je toho na mě hodně," Ruby si prohrábla krátké černé vlasy a nasadila si klobouk, který držela. V rychlosti jsem si utřel zbylé slzy, ale stihla je zaregistrovat. "Victore, jdeš si ven zakouřit?" Když jsme čekali, než nás na letišti někdo vyzvedne, zapálili jsme si spolu. Potřeboval jsem se trochu uklidnit.
Varovně jsem na ni loupl očima, doma to nikdo nevěděl. Ale bylo pozdě. Táta se postavil do dveří a upřel na mě přísný pohled. "Proč by si měl jít zakouřit?" tázavě nadzvedl jedno obočí.
"Ou, no to já se jen tak ptala," snažila se mi teta pomoct. Já spoléhal na to, že perfektně zalžu jako obvykle a uklidním je, ale nic ze mě nevylézalo. Ačkoliv bych věděl co, nemohl jsem najednou nic říct. Jen jsem tam stál jako sloup a bál se tátovi podívat do očí.
"Tak to si ze mě děláš legraci, ne?!"
Promnul jsem si čelo mezi prsty. Cítil jsem na na dlaních studený pot. Z té situace nebylo úniku.
"Klid," Kayla ode mě poodstoupila a přimhouřila oči, aby na mě vrhla vyčítavý pohled. "Je dospělý," konstatovala fakt, který byl faktem pouze něco přes měsíc. "Ale musím uznat, že je to zklamání."
Omluvně jsem se na ni naposled podíval a odebral jsem se ven, za Ruby. Měla pravdu - tenhle den se stalo opravdu moc věcí, než aby to jeden zpracoval.