Chyby Victora Walkera

Vánoce

Vánoce jsem měl strávit s Natalie a jejími rodiči. Ty minulé jsme byli u našich, takže teď byli na řadě. Těšil jsem se každý rok, letos to ale bylo jiné. Vyloženě se mi tam nechtělo. A tak jsem jí řekl, že se musím postarat o Ruby a letíme do Washingtonu.
Nebyla to pravda, zůstávali jsme doma. Starali jsme se o sebe navzájem, oba neschopní starat se sami o sebe.
Něco bylo prostě špatně. Cítil jsem, jak to mnou prostupuje, jak mě to utlačuje, nemůžu se přes to nadechnout. Chtěl jsem něco dělat, ale nešlo to. Mohl jsem to jen prožívat a přijmout to. Něco bylo špatně se mnou.
Snažil jsem se, ale nepřinutil jsem se k tomu dělat nic produktivního, nic, co bych potřeboval - ať už vařit, prát, uklízet a nakupovat, nebo se třeba připravovat do školy.
I Ruby už posledních několik dní trávila jen v posteli. Potkávali jsme se, když jsme si šli vyzvednout objednané jídlo nebo večer aspoň vysprchovat. Taky jsem jí několikrát přinesl kávu, kterou jsem si šel vařit, ven na zápraží, když si šla zakouřit. Já ani neměl chuť.
Jakmile už jsem se cítil až moc provinile, sáhl jsem po kytaře. A tak jsem znovu začal hrát. Zprvu jen vybrnkávat, ale na akordy jsem si rozpomenul rychle a potom už jako by se prsty na struny kladly samy. Když mě začaly bolet polštářky, místo koukání do zdi jsem se přiměl objednat a posléze dokonce postavit vánoční stromeček.
Nikdy jsem nic podobného nezažil. Nebyl jsem na tak silnou apatii zvyklý. Připočítám-li k tomu Vánoce, čas, kdy by měl být každý šťastný a i já měl až dosud ten luxus, že jsem byl, připadalo mi, že kdybych zapálil nějakou z dosud netknutých svíček na adventním věnci a ona něco zapálila, mohl bych jen sedět a pozorovat, jak se oheň mění v požár.
"Jdeš dolů, Ruby?" volal jsem do schodů, když jsem zaslechl kroky a byl si tak jist, že ji nebudím. Bylo deset hodin ráno Štědrého dne. Musel jsem zavolat Natalie a tátovi s Kaylou, což pro mě bylo už tak dost socializování se, ale ještě jsem napsal Flynnovi. Už se vrátil zpátky. Váhal jsem, jestli poslat zprávu i Samovi, ale nakonec jsem ji odeslal. Potom jsem přichystal vydatnou snídani, abych ulevil svému svědomí, že jsem pro Ruby nedokázal vymyslet žádný dobrý dárek, přestože jsem s ní už měsíc trávil skoro každý den.
Přišla v pyžamu, celá rozespalá. Vypadala, že z něj nevylezla už několik dní, maximálně během sprchy. Krátké, již ale dorůstající vlasy jí trčely do všech stran. Měl jsem se o ni postarat, už jsem i věděl, proč - těžký rozchod -, ale najednou jsem na tom byl podobně a nemohl jsem.
"Krásně to voní," zívla. Díval jsem se na pravidelný kruh vaječné omelety ozdobenou rajčaty a mozzarellou a doufal jsem, že to bude chutnat aspoň zpoloviny tak dobře, jak to vypadá. Uměl jsem jídla nastylizovat, ale okořenit je tak, aby chutnala i jiným, nebylo mojí silnou stránkou.
"Je to moc dobrý," pochválila, když si do pusy vložila první sousto. Přinesl jsem ještě pití a taky se do snídaně pustil. "Počkat. Nějaká speciální příležitost?"
"No-"
"Ony už jsou Vánoce!"
"Už to tak bude." usmál jsem se nevesele. "Je složitý orientovat se v čase, když jsme nic nedělali." Včera se nikdo z nás neměl k tomu zařídit Štědrovečerní večeři.
"Musím ještě zabalit tvuj dárek," řekla, když vstávala od stolu. Vzala i můj prázdný talíř a položila do dřezu pod ten svůj.
"Máš pro mě dárek?" překvapeně jsem se na ni podíval. Vzal jsem naše skleničky od džusu a chtěl je uklidit do myčky, ale byla beznadějně zaplněná. Tak jsem ji místo toho zapnul.
"Uvidíš." Aniž by vysvětlila cokoliv víc, vydala se opět nahoru. Já si šel sednout pod stromeček v obývacím pokoji, kam jsem už ráno přinesl ten můj jeden dárek pro ni. Byl to drahý, ale obyčejný parfém, z obchodu dárkově zabalený. Nedával bych ženě parfém, aby si to náhodou nevzala špatně a neurazila se, ale jak jsem si všiml v koupelně, už jí přesně tenhle docházel. Voněl moc hezky, tak jako lehce, svěže. Nebyl přímo pro ženy, ale unisex.
Po chvíli přišla, oblečená už v kalhotách a košilce, kolem krku stříbrný řetízek. Když jsem se podíval pozorněji, všiml jsem si na něm zavěšeného malého Střelce. "Fakt hezký," řekl jsem upřímně. Jen se šibalsky usmála.
Podal jsem jí krychlovou krabičku, zatímco ona mi do rukou položila obdélníkovou. Měli jsme stejný modrostříbrný balicí papír, jiný jsem tady neměl, ale Ruby na úzkou krabičku přivázala ještě černou mašli.
"Chceš zazpívat nějakou koledu?" zeptal jsem se, protože to obvykle všichni dělali a nevěděl jsem, na co je zvyklá.
"Jak chceš ty," odpověděla. "Klidně už bych přeskočila na dárky."
A tak jsme začali trhat papír. Já se potom zastavil, abych se mohl podívat na její reakci, ale teta udělala to samé. Dohodli jsme se, že ona rozbalí ten svůj první. Když to udělala, v očích se jí mihla jiskra nadšení. Takže jsem neminul. To mě povzbudilo. Přece jenom to mohly být i horší Vánoce. "Děkuju, Victore," usmála se. "Je to bezva. Dala bych za ni nevim co."
"To je od Santy," zazubil jsem se. Otevřel jsem svoji krabičku. Byl to jemný, stříbrný řetízek, stejný, jako na sobě měla Ruby. S tím rozdílem, že místo Střelce na něm visely Váhy - moje znamení.
"Jeee. To je skoro ten, jak jsem před chvílí obdivoval," nevěděl jsem, co říct. Nemohla vědět, že řetízky nenosím. Oceňoval jsem, že se snažila. "Děkuju."
"Než začneš být zklamanej, nech mě to vysvětlit, jo?"
"Já nejsem zklamanej. Vždyť jsem ani neočekával, že něco dostanu."
"No jasně," nepřesvědčeně pokývala hlavou. Zpoza rohu komody, na které byl stromeček, vyndala lahev šampaňského a dvě sklenice. "Neni novej," Odstranila špunt a nalila nám. Jakmile jsme si přiťukli, pokračovala. "Když jsme byly s Marií děti, mohlo nám bejt tak jedenáct a osm, dostaly jsme je od našich rodičů. Nosily jsme je od tý doby každej den," podívala se na mě. Koutky rtů jí cukaly do nepatrného úsměvu, ale nebyla to žádná veselá emoce. V očích se jí objevily slzy. Posunul jsem se k ní blíž, abych ji mohl vzít za ruku a prožívat tu bolest s ní. "Když jsme je občas neměly na sobě, ostatní hned věděli, že jsme na tu druhou naštvaný."
Sklopila oči a jedna slza ji stekla po tváři. Nevypadala, že chce říct ještě něco víc, proto jsem její ruku konejšivě stiskl. "Teto, to je v pohodě. Nemusíš mi to říkat. I když jsem rád, že jsi mi to řekla. Jsi statečná. A ten dárek je boží, teď už to vím."
"Ale já ti chci říct, jak to doopravdy bylo, takže poslouchej." Vzala si ještě trochu času na promyšlenou, aby zvolila správná slova. Litoval jsem, že jsem jí blížící se Vánoce nepřipomněl včera, aby se mohla trochu připravit. Muselo to být těžké.
"S Johnem jsme nikdy moc nevycházeli, toho sis možná všiml i tehdy. Potom mi diagnostikovali... bipolární poruchu... a já nechci řikat nic špatnýho... ale on řekl, že pokud chci dál na tohle hrát, nesmim se vedle nich ukázat na veřejnosti."
"Cože?" Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. "To je-"
Mávla rukou a tím mě umlčela. "Nesnažim se tvýho tátu shodit, ale prosim, poslechni si, jak to bylo."
"Chtěl jsem říct, že je to neskutečný. A nikdo by se tak neměl zachovat, měli by se snažit ti pomoct..."
"Marie ho prosila, ale nedal se obměkčit. Moc mu záleží na veřejném obrazu, všechno musí být dokonalé, víš? Já jsem nebyla. Přestali jsme se vídat úplně. Potom Marie dostala tu strašnou nemoc..." Každý se vyhýbal tomu slovu, jako jenom jeho vyslovení nahlas by mohlo onemocnění způsobit.
"Co bylo dál? Teto?" Stiskl jsem ji ruku, abych ji pobídl k pokračování. Věděl jsem, že moc šťastný konec to nemělo, jinak bych ji letos neviděl poprvé po letech, ale dál jsem nevěděl nic.
"Už jsem ji nikdy neviděla. Říkala jsem si- Říkala jsem si, že když se ke mně otočili zády, udělám to taky. A ona pořád tvrdila, že se to lepší, že už je zdravá..."
Ani já jsem neudržel slzy. Pustil jsem její ruku, abych si je mohl otřít.
"Nezlob se, Victore. Je mi to tak líto."
"Já se přece nezlobím. Nemůžeš za to, že... že umřela..." Ve skutečnosti jsem se zlobil, ale ne na Ruby. Měl jsem zlost na tátu. To kvůli němu teta žije roky s tím, že nenavštívila svou umírající sestru.
"Věděla, že všechno připadne Johnovi a tobě. Takže napsala závěť, kde mi darovala tenhle řetízek... A já si ho chtěla nechat navždycky, ale myslim, že i on patří tobě."
Pevně jsem ji objal. Společně jsme klečeli na zemi pod vánočním stromečkem a brečeli. A já věděl, že ode dneška začínám nosit řetízky.