Chyby Victora Walkera

Nový rok

Namáhavě jsem rozlepil oči. Měl jsem hlubokou půlnoc. Od Flynna jsem se vrátil kolem jedenácté ráno s dilematem, jestli ze sebe osprchovat zbytkový alkohol, nebo jít spát. Vyhrálo pokaždé to stejné. A tak jsem byl rád, že jsem byl schopný alespoň si vyčistit zuby, než jsem zalehl a do rána se nepohnul. Poděkoval jsem si za to hned, jak jsem nabyl vědomí.
Vzbudilo mě klepání na okno. Zvuky jsem přikládal nějakému ptákovi, snažícímu se dostat dovnitř a ukrýt se před deštěm, který ještě v noci vystřídal sněžení. Nevěnoval jsem tomu pozornost a otočil jsem se zády od okna. Plánoval jsem se zachumlat do vyhřáté peřiny a ležet ještě o trochu déle, ale zvuky ani po chvíli neustaly.
„Proboha, co to děláš?!" Probraný jsem byl velmi rychle. Za oknem stál Samuel. Jednou rukou na mě mával a druhou si držel kapuci na bundě, se kterou si mu pohrával vítr, aby se mu udržela na hlavě a nezmokly mu vlasy. Smůla byla, že nebyla nepromokavá.
Zrovna foukalo z východní strany, což znamenalo, že mi napršelo na podlahu, když jsem mu otevíral velké okno, aby mohl prolézt dovnitř. Z nějakého důvodu trval na tom, že prostě nepůjde dveřmi.
„Já mám teda štěstí, trochu jsem se bál, že spíš u Natalie," povídal, když jsem přišel s hadrem a utíral podlahu. V kuchyni jsem stihl dát vařit vodu, takže když jsem ve své skříni hledal čisté věci, do kterých by se mohl převléknout ze svých, které měl promočené, spěchal jsem. Chtěl jsem tam být dřív, než začne konvice pištět, a včas ji stihnout odstavit. Rozbolela by mě hlava ještě víc, hluk by vzbudil Ruby a možná by ji to vytočilo, což by vedlo jen k dalšímu hluku a větším bolestem.
„Co ty tady, ty mě ignoruješ týden a tohle nemohlo počkat, než přestane pršet?" ptal jsem se spíš žertovně, než abych ho vyháněl. Alespoň jsem doufal, že jsem tak zněl, i když ve skutečnosti jsem to myslel vážně.
„Vlastně ne, nemohl jsem spát. Ale Ruby by tě stejně za chvíli probudila třeba vysávánim, takže ode mě ti to přece až tak nevadí, ne?"
"Nemůžeš být dál od pravdy," zašklebil jsem se. "S tou první částí," dodal jsem, když se na mě zkoumavě podíval.
Převlékl se, zatímco jsem mu v kuchyni připravil jeho vlastní černý čaj. Věděl jsem, že víc by uvítal kávu, ale to nebylo úplně pití na zahřátí. Mohli jsme si ji dát později. Pro sebe jsem přinesl sklenici mléka.
„Abys věděl, zkoušel jsem nejdřív klepat, ale nikdo neotvíral."
„To nevadí. Originální cesta." Vyhlédl jsem z okna a přemítal, jestli sem musel někudy přelézt, nebo jsem zapomněl zamknout bránu. „Jsem rád, že jsi tady." V každém případě bezpečnostní systémy nebyly tuhle noc moc funkční.
„Já taky. Díky." Musel jsem se pousmát, zatímco jsem znovu zatahoval žaluzie, aby sem nepronikalo tolik světla. Sam mě u toho pobaveně sledoval a vrtěl hlavou. "Asi dobrá kalba, co?"
"Dobrá," přitakal jsem. „Takže, co jsi vůbec dělal poslední dny?"
Koukal pořád na mě, zatímco foukal do svého hrnku, aby čaj trochu ochladil. Držel ho oběma rukama, viděl jsem na něm, že mu zima opravdu byla. Neměl jsem tušení, jak dlouho už pršelo, ale vypadal, že vyrazil celkem na lehko. Záleželo na tom, kolik času trvalo dobýt se ke mně do domu. Asi počítal s tím, že už budu vzhůru, jako normální člověk v normální den. Bylo jedenáct, ale bylo po Silvestru, to po mně nemohl chtít.„No, hlavně jsem přemejšlel."
„Teda, a na co jsi přišel?" podivil jsem se. Čekal jsem jakoukoliv šílenou historku, aby vysvětlil, proč nebyl k zastižení, ale tahle odpověď mě zaskočila.
„Dostanu se k tomu, když chvíli vydržíš. Zeptal bych se, co jsi dělal ty, ale předpokládám, že jsi zabíjel čas s Natalie."
„Máš pravdu, trávil jsem čas s Natalie." zdůraznil jsem, abych dal najevo, že ztráta času to nebyla. "Občas..."
Otočil se ode mě a rozhlédl se kolem. Neuklízel jsem opravdu dlouho, styděl jsem se, ale to nebylo to, co upoutalo jeho pozornost. Pohledem zastavil u obrazu, který jsem měl ještě rozpracovaný, vlastně už skoro dokončený, a který jsem se nakonec rozhodl nedodělat. Přinesl jsem si ho a postavil do pokoje, a on ho teď viděl. „Opravdu moc pěkný," poznamenal a ve vzduchu obtáhl prstem křivku jeho vlastního obličeje, jen zhruba dvakrát zvětšeného. Už věděl, že se na obrazy nesahá, a potěšil mě tím, že si na to dal pozor. Zato moje radost, že se mu portrét podobá, byla tatam, když jsem ho teď zase viděl ve skutečnosti.
Poděkoval jsem mu a přes obraz jsem chtěl jít opatrně přehodit plachtu, ale když ho viděl, už by to stejně k ničemu nebylo. Už jsem ale šel tím směrem, bylo by divné se najednou otočit a vrátit se zpátky. Sedl jsem si tedy na křeslo za psací stůl ze šuplíku vytáhl ještě jednu novou kresbu, u které jsem seděl teprve nedávno, když jsem nemohl spát. Byl to taky on, akorát celá postava, na papíře si hrál se stejným bílým štěnětem, jaké jsme jednou potkali. Kresby mi obvykle nešly lépe, ale tahle byla povedenější než malba na stojánku. Na druhou stranu se mi ale nepovedlo realisticky vykreslit chlupy štěněte. „Bez tebe nemám moc inspiraci, a tak jsem kreslil jen tebe," přiznal jsem popravdě. Přepadl mě zvláštní pocit a litoval jsem, že jsem něco takového řekl, ale Sam to naštěstí přešel. Jen se mi zadíval do očí, vzal si čtvrtku do ruky a usmál se. „Daruješ mi někdy nějakou mojí podobiznu?"
„Když si to přeješ. Můžeš si vzít klidně tuhle, je hotová."
„Chtěl bych nějaký překvapení. Anebo víš co, klidně ti budu někdy pózovat, nebo jak se tomu řiká?"
„Upřednostňuju „stát modelem", ale asi je to jedno."
„Jo, to zní víc... odborně." Oba jsme se zasmáli.
Vytržená z kontextu by mohla naše konverzace působit vynuceně, ale ve skutečnosti byla taková přirozená. Občas jsme se přece jen o umění bavili, pro mě bylo důležité a i jemu přišlo zajímavé. A já byl jako u vytržení. Mluvili jsme spolu snad po celé věčnosti. Ale nebylo mezi námi to divné pnutí, nebo alespoň jsem ho tolik nevnímal.
Seděl na mojí posteli, hrnek už držel jen v jedné ruce. Čaj už musel vystydnout na pitelnou teplotu, polovinu už měl v sobě. Vrátil jsem se za ním, sedl jsem si do vzdálenosti, která by mu nemusela být nepříjemná. Štvalo mě, že nad něčím takovým musím přemýšlet.
On si ale schválně přisedl blíž. Vzal mě kolem krku a druhou rukou mi rozcuchal vlasy, které mi už předtím přeležené musely trčet do všech stran. „Všechno dobrý, mezi náma, že jo?"
„Jako vždycky." Polkl jsem nervózně a vrátil se k původnímu tématu. „Co jsi teda vymyslel? To muselo dát práci, takový týden usilovného přemýšlení."
„Hele, nedělej, ty ses mi taky mohl ozvat," popíchl mě. Zase se zadíval na svůj obraz. „Doopravdy to vypadá jako já. Všechny ty detaily, třeba ty pihy. Nikdy by mě nenapadlo, že si mě někdo takhle dobře zapamatuje. Že si mě někdo takhle vůbec prohlídne."
Chtěl jsem protestovat, že jsem se ozvat snažil a dokonce jsem se vypravil k němu, kde jsem nikoho nenašel, ale... „Co tím myslíš, Same?"
„Victore, já nelžu. Doma to vždycky poznali a potrestali, tak jsem toho prostě nechal, víš? Nikam to nevede, proto jsem po tobě taky chtěl, abys s tim přestal..."
„Já pořád nevím, o čem to mluvíš... Říkáš, že jsi mi lhal?"
„Přesně tak!" důraz dal na všechny slabiky. Lehce mě plácl přes paži a vstal. Začal se procházet po pokoji a vykládat. Vůbec jsem ho nepoznával. „A asi jsem pochopil, že neni fér to řikat vzhledem k Natalie, i když jsem se potom mohl vymluvit, že jsem to nevěděl nebo mi to prostě nedošlo, no ale teď už ne. A taky jsem se dozvěděl až z internetu, teprve nedávno, že něco takovýho doopravdy jde, a že je to v pohodě - věř, nebo ne, já jsem se s tim doma vůbec nikdy nesetkal."
Chodil po pokoji sem a tam, mluvil a zapomínal u toho dýchat. Chtěl pokračovat ještě dál, ale přerušil jsem ho. „Same, prosím tě, zpomal." Vypadal, že mu za chvíli praskne žilka. Zastavil se, pohlédl na mě a usmál se - něco, co jsem čekal asi tak jako poslední věc. „Mluvíme pořád o tom lhaní, nebo o co jde?"
A v tu chvíli byl Samuel, kterého jsem doteď znal, zpátky. Stál tam a vypadal tak křehce a zranitelně, že jsem měl chuť ho schovat klidně i před prachem poletujícím kolem, jen aby mu nějak neublížil. Musel jsem zatřást hlavou, byl jsem jako ochromený. Ten se předtím snad posílil nějakou drogou, napadlo mě.
„Jde o to..." povzdychl si a sklopil oči. Chtěl jsem do nich vidět. „Ty ses mě tenkrát ptal, jestli jsem to chtěl udělat."
A mně už začínalo svítat, tušil jsem, kam tím míří. Ale nemohl jsem se ani pohnout. Znovu, jako tenkrát na letišti. Nevěděl jsem, co to znamená. Bál jsem se, že nad tím začnu přemýšlet moc brzo, a z něj potom vypadne nějaká jiná pointa příběhu, já budu čelit dalšímu zklamání a už to mezi sebou nenapravíme. Chtěl jsem ho uklidnit, ale seděl jsem na posteli, zády jsem se opíral o zeď a vyjeveně na něj koukal. Stál tam dál a rukama se objal, jako by mu byla pořád zima a snažil se zahřát, ale já věděl, že to udělal kvůli klepajícím se rukám.
„Já jsem ti potom odpověděl, že ne... Ale pravda prostě je, že jsem... zkrátka že jsem to opravdu udělat chtěl. Dokonce už déle. A... promiň mi to."
„Ne, ne, neomlouvej se..." podařilo se mi odpovědět. Zase jednou se mi zpotily dlaně, hlas jsem měl přiškrcený nervozitou. Ale byl jsem šťastný. A obdivoval jsem ho, že mi to řekl.
„Bylo ode mě sobecký se od tebe takhle odtrhnout. Měl jsem pocit, že nemůžu být tvůj kamarád. Že to nedokážu..." Dolů po tváři mu steklo pár slz, ale neutřel si je. Viděl jsem, jak se mu napnuly svaly, když utáhnul sevření svých založených rukou. "Tak já jen abys to věděl... Ale nic se tím nemění, dobře?" dodal, už rychle. Těkal očima mezi mým obličejem a obrázkem, který jsem křečovitě svíral v jedné ruce.
„Ne... No, tím se mění úplně všechno!" vstal jsem a rozesmál jsem se. Endorfin vybuchl. Stoupl jsem si před něj a objal ho, pevně jsem ho stiskl. „Bože, Same!" Nemohl jsem uvěřit, že byl opravdu tady, ale dotkl jsem se ho, protože jsem si to mohl dovolit, držel jsem ho, a nemohl jsem si to takhle detailně a živě vymýšlet. Prostě se to dělo.
„Já ti nerozumím, Victore," Ale po pár sekundách mi objetí strnule vrátil. Chvíli jsem na uklidněnou poslouchal bouchání jeho srdce, které ze začátku vlastně nebylo vůbec uklidňující, ale s časem se zpomalovalo na normální rytmus. Už jsem ho nechtěl pustit.
„Same. Samueli." Bylo to tak pěkné jméno, celé, i jakákoliv přezdívka, která by šla vymyslet. „Sakra, je to pěkně v háji. No jo. Ale... Teď to chci udělat já. A taky už dlouho, abys věděl!" Odtáhl jsem se, abych na něj viděl. Jak jsem předpokládal, jeho překvapený výraz stál za všechno, ale už jsem to nechtěl protahovat. Protože jsem neviděl nejmenší náznak toho, že by se chytal protestovat, ruce jsem nechal klesnout k jeho pasu, jemně ho za něj chytil a konečně ho políbil.
Rád bych si vymyslel nějakou úžasnou a romantickou historku o pikniku při měsíčku, ale bylo to přesně takhle. A nevadilo mi to. Bylo to nejlepší. A stejná energie, kterou jsem ucítil, když jsem spojil naše rty, mnou nepřestávala procházet celé hodiny, které jsme proleželi vedle sebe na posteli a mezi polibky a jemnými doteky se snažili vyřešit, co s námi bude dál.