Chyby Victora Walkera

IX. Listopad

"Víš, kolik je sakra hodin?" zvedl jsem ospale telefon, když pod polštářem pod mojí hlavou začal zvonit podruhé. Byly skoro čtyři ráno.
"Ano, bylo jedenáct. Ale ty jsi noční sova. Neříkej mi, že už jsi spal?" podivil se táta.
Zapomněl jsem na časový posun. Proto se mi tady tak špatně usínalo, přestože jsme celý den prochodili. "Proč voláš?" Snažil jsem se po tmě dojít ke dveřím, vzít kabát a odejít na chodbu. Nechtěl jsem Sama vzbudit, po celém dni spal sice tvrdě, ale co kdyby.
"No protože od tebe něco potřebuji, ne asi." zasmál se.
"Tak povídej." povzdechl jsem si. Už jsem mluvil normálně nahlas.
"Musíš se postarat o tetu Ruby. Není na tom dobře. Ubytuješ jí doma a nějak to s ní zvládneš, než bude zase v pořádku." Mluvil o sestře mojí maminky. Odjakživa byla trochu jiná, na to jsme si všichni zvykli, ale jednou za čas měla horší období. Vždy přestala vycházet z bytu. Nikdy jsme nevěděli, co přesně se dělo potom nebo co tomu předcházelo, jestli vůbec něco konkrétního, ale pokaždé se začala zbavovat věcí. Byl to určitý druh předmětů, nic jiného, co do toho nepatřilo, jenže to vždy bylo všechno toho druhu. Všechny příbory, všechno oblečení nebo všechna elektronika.
"To nejde," řekl jsem. Chtěl jsem se zeptat, co to bylo tentokrát, ale táta byl rychlejší.
"Jak, nejde? Musíš to udělat."
"Jsem v Londýně, tati..."
Už tak dlouho jsem se sem chtěl podívat a teď jsem měl konečně záminku. Vzal jsem sem Sama, protože jsem mu chtěl nějak ukázat, jak si vážím jeho péče.
Nakonec zůstal pět dní. Po třech dnech už bych byl schopný, ale chtěl se ujistit, že to zvládnu. Nejdřív chodil nakupovat, později se o to starala Natalie s panem Johnsonem a vozili nám to až před dveře, občas s nějakým již hotovým jídlem. Proto na Sama zbylo jen vyměňování mých obkladů na snižování horečky, dávkování prášků a všechno s tím související. Taky krmil Skvrnku, ale řekl bych, že nejtěžší část bydlet se mnou byla rozveselování mě. Snažil jsem se, ale vůbec jsem neměl náladu a byl jsem náladový a nepříjemný. Jenže on to zvládal, uklidňoval mě a potom jsme si povídali, než jsem usnul. Musel jsem se mu odvděčit.
Bezradně jsem se podrbal na hlavě. Neměl jsem tušení, jak to vyřešit. Potichu jsem se vyplížil před hotel a zapálil si cigaretu.
"Tak v Londýně... Tam jsi mi k ničemu. Skvělé načasování, synku."
"Za to přece nemůžu..." Obláčky bílého kouře ve tmě mě uklidňovaly.
"Jasně, že ne. Jen si z tebe utahuji. Užij si to tam."
"Děkuju, tati."
"Někoho pro Ruby pošlu. Až se vrátíš, vezmeš si jí na starosti."
"Ach jo. Ve čtvrtek mám letět do Washingtonu rovnou za vámi," Sam tam měl přestoupit na let zpátky do Harrisburgu. Daly se sehnat i přímé lety, ale takhle to časově vycházelo lépe, mohl jsem zajistit, aby nastoupil na správné letadlo. "Chceš, abych se vrátil dřív?" Logisticky to bylo složité, ale nějak by to šlo. Jen by mě to mrzelo vůči Samovi.
"Dneska je neděle." na krátkou chvíli bylo ticho, zamyslel se. "Dobře, to už vydrží. Ale poletíš přímo do Pensylvánie. Nechám tetu dovézt na letiště, tam ji najdeš a k nám přiletíte oba. Pošlu ti letenky."
"Dobře." souhlasil jsem. Bylo to to nejmenší, co jsem mohl udělat. "A co potom?" zajímalo mě. Típl jsem cigaretu o takový zvláštní popelník, který byl přímo vedle dveří hotelu. Začínala mi být pěkná zima. Poklepával jsem nohou a zapálil jsem si druhou. Hned při prvním potáhnutí jsem se rozkašlal. Nevěděl jsem, jestli to bylo mou nedávnou nemocí, ale od jisté doby to nebylo ono.
"S kým se tam vůbec flákáš, takhle před zkouškovým?" Jakmile řekl to slovo, přejel mi mráz po zádech. Do závěrečných zkoušek opravdu moc času nezbývalo, měl jsem být doma a učit se. "Hádám, že Natalie?"
Natalie nebyla ráda, že někam odlétám. Tvrdila, že je to moc brzo po nemoci, ale můj názor byl, že to říkala kvůli Samovi. Slíbil jsem jí, že o vánočních svátkách ji taky někam vezmu. "Natalie se poctivě připravuje, jsem tu se Samem," řekl jsem. Jako na zavolanou se ve čtvrtém patře otevřelo okno a z něj vykoukl Samův ospalý obličej. Viděl jsem ve světle pouliční lampy, že měl rozcuchané vlasy a zíval. "Proboha, už jsem myslel, že jsi mě odvezl do Londýna, abys mě tady mohl nechat!" Zamával jsem na něj telefonem, abych ukázal, že chvíli nemá rušit, zatímco táta se se pochválil a vyptával dál. "No vidíš, hned jsem věděl, že Natalie na té škole záleží. Kolik máte posun, šest hodin?" Pět. "Takže jsou čtyři dvacet tři?" Ano, dobře počítáš. "Je zima?" Neskutečná. Naskočila mi husí kůže.
"Jde nám ten kouř do okna!" volal Sam. "Udusím se."
Rozloučil jsem se s tátou a připomněl mu, ať mi ráno pošle letenky a další detaily. Samovi vyložím změnu plánu taky až se rozední, i když už jsme byli oba dokonale probraní.
"Tak to okno zavři! Bude tam zima!" Aby se dobře spalo, otevřeli jsme ho na chvíli večer, když jsme dorazili na ubytování. Teď to ještě nebylo nutné, vzduch jsme za těch pár hodin nestihli vydýchat.
"Teď musim vyvětrat, když už to tady je!"
"A čí je to chyba?" ptal jsem se. On otevřel okno, když já už dávno kouřil.
"Já tě jen hledal! Co kdyby tě rozprodali na orgány?"
Rozsvítilo se okno v prvním patře hotelu vedle. Se zavrzáním se okenice otevřely a objevila se v nich paní v červeném pyžamu. Mračila se na mě. "Běžte se hádat jinam! Jste normální?" zakřičela naštvaně tím legračním přízvukem.
"My se nehádáme!" křikl jsem na ni nazpátek. "Ale hádáme." odpověděl Sam. "Už nebudeme nahlas. Promiňte."
"To bych vám radila. Jsou čtyři ráno, vy jste ale idioti. A to není homofobie, jen pravda." Hlasitě zabouchla okno. Zmateně jsem rozhodil rukama a vrátil se na náš hotelový pokoj. "Slyšel jsi jí?" Nemohl jsem uvěřit, že další člověk myslel, že jsme pár. Bylo mi to jedno, ale mrzelo by mě, kdyby se Sam cítil nepříjemně. Sundal jsem si kabát a rychle vklouzl pod peřinu, třásl jsem se jako osika.
Sam se smál, když zavíral okno. "Tu homofobii, nebo myslíš ten přízvuk?"
Zavrtěl jsem hlavou a taky se zasmál. "Taky máš pořád trochu legrační přízvuk, abys věděl."
"Nene!"
"Jo."
"Já se tý ženský vlastně vůbec nedivim. Máme společnej pokoj a hádáme se o blbostech, jako nějaký starý manželé."
Chystal jsem se na protest, ale nebylo proti čemu. "Vlastně měla i tu pravdu, jak sama tvrdila. Jsme idioti." uznal jsem. "Už asi neusnu. Než půjdeme na snídani, vymyslím program na dnešní den."