Chyby Victora Walkera

III. Květen

Úspěšně jsem složil všechny zkoušky, které byly potřebné k pokračování ve studiu. Celou dobu jsem byl při učení ve stresu, jako snad každý jsem se bál, že se něco nepovede, ale nakonec to vyšlo. Zpětně jsem si říkal, že to nebylo ani tolik těžké, jak jsem se strachoval. I tak se mi ale, jako pokaždé, ohromně ulevilo.
Měl jsem teď zase čas sednout si k malování. Pomalu jsem přejel štětcem po plátně. Nechtěl jsem udělat jedinou malou chybičku, vadu na kráse, kterou bych potom už jen stěží opravil. Vše muselo být perfektní.
Udělal jsem poslední tah hnědou barvou a namočil štětec do sklenice s vodou. Už bych ho v ní nevyčistil, musel jsem ji jít vyměnit. Pokaždé jsem si u toho vzpomněl na článek o malíři, kterého draze pokutovali za znečišťování životního prostředí, když vyplachoval velké množství barvy do odpadních vod. To určitě dokáže zkazit náladu.
Jakmile jsem dosedl zpátky na svou židli - takovou jen bez opěradla a na kolečkách, říkal jsem jí pracovní - už se mi nechtělo pokračovat. Nějakou chvíli jsem se se svraštěným obočím díval na to, co jsem zatím stihl vytvořit. Na zahradní houpačce seděla žena a usmívala se do knížky. Měla na sobě šaty po kolena, bílé s růžovými květy. Bosýma nohama se dotýkala trávy na zemi, lodičky položila vedle nich.
Pozadí i ostatní scenérie ještě chyběly. Na zemi před houpačkou mělo sedět dítě, chlapeček, kterému pohádku v parném letním dni předčítala. Schovávali se spolu ve stínu houpačky.
Smutně jsem sklopil oči. "Chybíš mi, mami."
Na pracovním stole mi začal vibrovat telefon. Byl displejem dolů. Vzal jsem ho do ruky a sedl si na křeslo u stolu. Už pár dní mi volalo stejné číslo, nikdo z mých kontaktů, někdo neuložený. Nerad a málokdy jsem zvedal neznámá čísla. Měl jsem za to, že to bude nějaká reklamní nabídka nebo novinář. Jedině takoví volající byli vždy tak vytrvalí.
Povzdechl jsem si. Napadlo mě, že bych si číslo zablokoval, ale v tu chvíli mi přišlo rychlejší druhou stranu jednoduše odradit. "Ano, tady půjčovna rakví. Konečně voláte, už jsme si začínali myslet, že jste naši rakev ukradl!" vyřkl jsem největší hloupost, která mě napadla, aby druhá strana už neměla důvod znovu volat.
V telefonu bylo ticho. Mohl jsem hovor típnout, ale asi jsem podvědomě čekal na nějakou reakci. Položil jsem si loket na koleno a čelo si podepřel dlaní. Cítil jsem se tak trapně. Mluvit dříve, ne přemýšlet. Jedinou útěchou pro mě bylo, že volající mě nemůže vidět a znát.
"Promiňte, mám asi špatnej kontakt," ozvalo se potichu. Znělo to smutně.
Žádný operátor z call centra to zřejmě nebyl. Bylo mi toho kluka na druhé straně líto, zřejmě taky neměl dobrou náladu.
"To vy promiňte, to byl velmi špatný vtip. Samozřejmě nemluvíte s půjčovnou rakví..."
"Nějaká šance, že mluvim s Victorem?"
Oddálil jsem si telefon od ucha a znovu se podíval na obrazovku. Opravdu neznámé číslo. Nevěděl jsem, kdo by to mohl být, ale přece jen mě už někdo napadl. Hlas by celkem seděl... a kontakt jsem mu vlastně také nechával!
"Samueli?"
Byl rád, že jsem to byl já. Ptal se, proč jsem mu nikdy předtím, když volal, nezvedl telefon. K čemu ho jinak mám? Přišlo mi vtipné, že moje stoletá sousedka by řekla přesně to samé.
"Chtěl jsem ti hlavně poděkovat."
"Prosím tě, já tě dostanu do nemocnice a ty mi ještě děkuješ?"
"Ty jsi za mě prej zaplatil účty!" zněl skoro jako by mě obviňoval.
Nakonec jsem se na jeho zjištění nijak nepodílel. Zajímalo by mě, jestli mu to Leroy prostě oznámil, nebo to nebylo tak jednoduché.
"Ve skutečnosti můj táta. Ale nemáš zač, dlužil jsem ti to." Nebyla to naštěstí žádná astronomická částka, kterou bych si nemohl dovolit zaplatit z mých peněz. To jsem taky udělal, stejně se ale jednalo o kapesné, které mi táta posílal.
Byl mi moc vděčný a já byl zase rád, že už mu nic není, zbylo mu pár jizev. Pověděl jsem mu o tom, jak jsem ho šel navštívit do nemocnice ještě třetí den, ale už tam nebyl. Na to konto se zeptal: "Nechtěl by ses někdy sejít?"
Přišlo mi to zvláštní, ale už ne tolik. Ve skutečnosti jsem se začal těšit. Dávno jsem poznal, že mi Samuel opravdu odpustil. A neměl jsem ještě moc informací, ale chápal bych, kdyby tady zatím nikoho neznal, neměl přátele. Domluvili jsme se, že se uvidíme za tři dny, protože dřív. Potkáme se v parku, který od sebe máme v půli cesty.
"Beztak to sražení bylo znamení, že bych se měl naučit jezdit na kole."
"Počkej, cože?"
"Ale umim jezdit na koni!"
"Ty umíš jezdit na koni, ale ne na kole?" podivil jsem se. Kdy jsem nad tím později přemýšlel, asi to dávalo smysl. Říkal jsem si, že by mě u něj nemělo nic překvapit, ale že mě stejně překvapí úplně všechno. "Tak to musíme napravit!" vyhrkl jsem. "Pokud teda nemá trauma..."
"Můžeš na něm klidně v pondělí přijet," zasmál se. "Přece jsem neumřel a už ani nic nebolí, tak se můžu na nějakou nehodu vykašlat."