Chyby Victora Walkera

Penn's Colony Festival

Jako každý rok, ani letos jsem se nevyhnul víkendu utrpení. Musel jsem tátovi slíbit, že dorazím, jinak by podle jeho slov dostal kvůli mé zradě infarkt. Program festivalu sám o sobě nebyl nijak špatný, staré umění a postupy při něm mě zajímaly a na záplavu dobrého jídla bych si taky hned zvyknul. Co mě ale vyvádělo z míry byly davy lidí, a moje rodina ve středu toho všeho. Každý rok sem přiletěli jen jednou - aby na slavnostech na září oslavili Pensylvánii a neurazili ji, kdyby v archivu chyběla naše rodinná fotografie. Táta byl jako pensylvánský rodák, který to dotáhl daleko poctivě a bez jakýkoliv skandálů, mezi místními lidmi poměrně oblíbený a nemohl si dovolit takovou akci vynechat.
Koupil jsem mně i Natalie kávu v nějakém recyklovaném kelímku, který se skoro rozpadal, aby nám zahřála ruce a pohladila na duši. Kdyby to bylo na mně, vůbec bych ji sem nebral, ale ona se sem těšila. Byl jsem rád, když se bavila, nemohl jsem jí říct ne.
Seděli jsme mezi obecenstvem šermířského souboje. Fandila modrým, já byl na straně vyhrávajících červených a přemýšlel jsem, jestli má tento výstup vůbec něco společného s naší historií. I kdyby to byla jen zábavní atrakce, splnila účel - spokojeně jsem seděl u napínavé historické bitky, místo toho, abych stál a kryl si uši u ládování zbraní mužů v červenobílých uniformách a střílení do vzduchu. Táta byl do rekonstrukcí bitev zapálený a věděl tak mnoho, že mi u toho každý rok nespokojeně hučel do hlavy, co všechno ještě mohli zobrazit, ale vynechali to.
"Dáme si později víno?" zeptal jsem se Natalie, když začali moji favoriti prohrávat. Ne že by mi na tom záleželo, ale i tak jsem obrátil oči v sloup. Moje slečna naopak zvedla ruku v pěst a vesele jí zamávala. "Když už jsme tady!" narážela na vysoký počet stánků prodávajících nejrůznější odrůdy, které jsme minuli cestou k šermířům, a zase kolem nich projedeme, až se budeme vracet.
Telefon v kapse mi zacinkal na znamení příchozí zprávy. Skoro jsem upozornění neslyšel.
"Tak já jdu, lásko." Políbil jsem ji a pohladil ve vlasech na rozloučenou. "Za chvíli jsem zpět."
Rukou, ve které nedržela nedopitou kávu, ukázala, že mi bude držet pěsti a povzbudivě se usmála. "Vyřiď jim, že se na všechny moc těším. Snad se uvidíme co nejdříve."
Vydal se do centra dění, k hlavní ceduli s názvem festivalu.
Když jsme sem jeli, navrhl jsem jí, že se mnou na focení nepůjde. Ráda souhlasila. Když jsme se při něm ukázali minulý rok, noviny si našly a psaly o jejím tragickém příběhu, jak se dostala na kolečkové křeslo. Byl jsem vděčný za to, že to není horší, že jsem se nenarodil do důležitější rodiny a nejsme na očích veřejnosti pořád, bez jakéhokoli soukromí, ale taková senzace nemohla novináře nechat chladnými.
Do přeplněného koše, ze kterého už tak jeho obsah vypadával, jsem zamáčkl papírový kelímek. Počkal jsem, až táta nebude zabraný do diskuze s mužem, který vypadal neméně vážený - matně jsem v něm poznával bratra Andrew Simmundsena, tátova nadřízeného - a přistoupil k nim.
"Ahoj, rodinko."
Byli ke mně zády, ale všichni se otočili.
"Tak tady jsi!" řekl táta. Zrak měl vždy jako ostříž, ale teď jsem viděl, že začal nosit brýle. Vybral si takové moderní, velká obdélníková skla s téměř průhlednými, silnými obroučkami. Padly dokonale k jeho hranaté tváři, na které měl vždy pečlivě upravené, krátce zastřižené vousy. Bylo mu padesát tři a navzdory všemu prožitému stresu, ať už rodinnému, nebo nikdy nekončícímu pracovnímu, začínal šedivět až teď.
Malé, blonďaté holčičky s culíčky zapištěly a vrhly se na mě. Sehnul jsem se, abych je mohl obejmout a pořádně se s nimi přivítat. Byl jsem jedináček, a teď jsem měl malé sestřičky. Měl jsem je rád. Nemohl bych s nimi bydlet, trávil jsem s nimi jen málo času a možná právě proto mi vždy chyběly, když jsem odjel, místo toho, abych to považoval za vítaný odpočinek.
"Neviděla jsem tě věčnost!" Slovem věčnost myslela Kayla nějakých šest měsíců - naposledy jsem přiletěl na jaře. Bylo to letos obzvlášť komplikované. Když jsem si občas, například v létě, mohl dovolit nechat všechno být a na několik dní odletět, zrovna byli moc vytížení oni.
Kayla se přiblížila, aby mě mohla políbit na tvář. Když jsem se k ní skláněl, její dlouhé, taktéž blond vlasy mě polechtaly na tváři. "Holky se na tebe moc těšily," kývla směrem k Rose a Violet, které se ode mě ještě nevzdálily a každá mě držela za jeden rukáv kabátu.
"Sluší ti to, Kay." řekl jsem a myslel to vážně. Měla výraznější make-up, než na který jsem u ní byl zvyklý, ale byl povedený.
"Kde máš sladkou Natalie?" ptal se táta, když až po chvíli zaregistroval, že jsem přišel sám.
"Není tu," zalhal jsem. Omlouval jsem se sám před sebou tím, že technicky vzato to ani nebyla lež - Natalie byla sice na slavnosti, ale s námi, tady a teď, ne. Navíc jsem měl dobré úmysly, totiž uchránit ji před záplavou otázek, připomínek a přehnané lásky od mé rodiny, a od zbytečné a nemístné lítosti všech kolem. "Ale všechny vás moc pozdravuje." mrknul jsem dolů na Rose. Rose Natalie přímo milovala, někdy se dokonce mohlo zdát, že téměř víc než já. V každém případě to bylo tak, že když byla Rose poblíž Natalie nebo Natalie poblíž Rose, dámy na mě neměly čas.
"Aha. Velká škoda." tvrdil táta, ale věděl jsem, že už to pustil z hlavy. Měl ji taky rád, jako ostatně každý, ale nebyl si blízký ani se mnou, jak by mohl s mou přítelkyní? "Můžeme?" Táta a manžel na nás ostatní shlížel z prvního schodu malého pódia, ještě skrytý před zraky veřejnosti, jako by nebyl už tak dost vysoký. Jako malý jsem si přál vyrůst jako on a všichni mě ujišťovali, že to se i stane. Nevím, kde se stala chyba, ale do jeho sto osmdesáti devíti centimetrů mi chybělo ještě jedenáct.