Chyby Victora Walkera

X. Prosinec

Teta Ruby teď bydlela u mě, v bývalé ložnici rodičů, kam jsem radši nikdy nechodil. Táta mi vysvětlil, že je to jediné přijatelné řešení, když mám celý dům pro sebe a on je průběžně sledovaný. Po tom, co se stalo, jsem ani neměl nárok odmlouvat.
Jenže na rozdíl od toho, co jsem čekal, jsem s Ruby vycházel nejlíp ze všech. Stala se tu dobu snad jedinou duší, kterou jsem dokázal vystát. Byla většinou schopná mi pomáhat se základním vařením i uklízením a navíc mě podpořit, jelikož z důvodu, který mi pořád nevysvětlila, na tom byla psychicky nějak podobně. Trávil jsem s ní nejvíc času. Flynn, se kterým bych si přál z očí do očí mluvit, byl pořád někde v Kolumbii a nebylo to nic, co bych chtěl řešit přes telefon. Snažil jsem se účastnit všech přednášek a mezi nimi se učit na zkoušky značící konec podzimního semestru, ale nemohl jsem se soustředit. Měl jsem jedno velké osobní nevyřešené drama, které mi opět nedalo klid. Pralo se to ve mně a já ne a ne najít žádnou kloudnou odpověď.
S Natalie jsem se opět vídal jen o víkendech, když v pátek přijela zpátky domů. Vycházelo jí to tak, že ten den neměla žádnou přednášku ani seminář a mohla tak balit a odjíždět dříve. Samozřejmě se ptala, co se mi stalo, ale neměl jsem to srdce se jí zmínit. Poprvé od začátku našeho vztahu jsem nebyl upřímný, což se na něm podepisovalo. Bylo to znát. Nedokázal jsem tak lehce zamést pod koberec své pocity a vybralo si to svou daň. Se značným přispěním fyzické dálky mezi námi po většinu týdne jsme se od sebe opět jednou oddálili.
"Victoreeee!"
"Ano!?"
Teta křičela od dveří, tušil jsem, že zrovna přišla. Byla hlasitá a zněla vesele a bezstarostně, měla jedno z lepších období. "Ptala jsem se, jestli dneska nepůjdeme někam zapařit? Mám nějakou dobrou náladu."
Šel jsem jí naproti a převzal jí z rukou tašky s nákupy, aby se mohla vyzout. "Co si představuješ pod slovem zapařit?" Odnesl jsem se do kuchyně s začal vybalovat. Všechny dolní místnosti byly propojené, jen svou ložnici jsem trochu uzavřel, takže jsme mohli mluvit takhle mezi nimi.
Čekal jsem odpověď ve stylu sednout si k baru a bavit se, občas si třeba zatančit a na to jsem tedy náladu neměl. "Něco jsem přinesla. Jak tě vidim, asi s tim radši zůstaneme tady, i tak to bude dobrý."
"Mám se začít bát?" ptal jsem se, když složitě vytahovala z kabelky papírový sáček, zaházený deseti dalšími věcmi, ze kterých sedm určitě nikdy nepoužila.
"Záleží, co jsi za člověka, ještě se moc neznáme, synovče," odpověděla a vysypala obsah sáčku na stůl. Z její odpovědi jsem moudrý nebyl, ale když jsem viděl, co drží, málem mi vypadly oči z důlků.
"Proboha, vždyť je ti přes čtyřicet. Máš tohle zapotřebí?" Nevěřícně jsem koukal na dvě tlusté cigarety, pod prosvítajícím papírkem skoro k prasknutí nacpané sušenou marihuanou. Ne, že bych s ní nikdy nepřišel do styku, ale nikdy jsem ji nepřijal. A teď si mě znovu našla, dokonce prostřednictvím mé vlastní rodiny.
"Teď jsi mě urazil, ty suchare. To abych si to zapálila hned," nato se dramaticky posadila na gauč a už z velké kapsy od mikiny vytahovala zapalovač. Koukal jsem, jak jí v závanu vzduchu, který se vytvořil v důsledku jejího usednutí, zavlály krátké vlasy. Byl to v podstatě stejný účes, jako jsem měl já. Kdyby neměla tak viditelně ženské tvary, mohli by ji z dálky považovat za mého tátu. Jak jsem si vzpomněl na rodinu a s tím na všechny nepříjemnosti, které se okolo mě teď točily, nemohl jsem přijít na jediný důvod, proč se zdržet.
Posadil jsem se naproti ní a chtěl se zeptat, jak pravidelně to dělá, ale na mysl mi vytanula jiná otázka. "Kdo bude vařit?"
"No já teda rozhodně ne!" zvedla se, aby otevřela okno a dým tím pádem mohl unikat ven. Jen velmi nerad bych nechal specifický pach proniknout do pohovky, aby byl cítit pokaždé, kdy sem přijdu. "Něco objednáme. Hlavně se uvolni, žádnej stres."
Uvolnit jsem se zoufale potřeboval. Váhavě jsem se natáhl pro cigaretu, kterou mi teta už zapálila.
"Jsi šílená," konstatoval jsem holý fakt. "Ale to se mi líbí." Poprvé jsem potáhl, jen trochu, opatrně, zatímco Ruby to stihla už nejméně čtyřikrát. "Teto, můžu se tě na něco zeptat?"
"Jenom jestli mi potom odpovíš, na co se chci zeptat já." tajemně se na mě podívala a zazubila se. Pokrčil jsem rameny, nenapadalo mě, co bych mohl tajit. Podruhé jsem marihuanu vdechl až do plic. Úspěšně jsem potlačil zakašlání, ale zatočila se mi hlava.
"Proč jsi tady? Myslím tím, proč jsi tady se mnou, a ne doma. Ne, že by mi to vadilo, je to fajn, aspoň mi někdo pomáhá to tady udržovat," upřesnil jsem rychle. "Přijdeš mi...normální." Hned jsem litoval výběru slova, nenáviděl jsem ho. "Ne... Kéž bys mi mohla nahlédnout do hlavy a pochopit, na co se chci zeptat." Ruby se smála na celé kolo a tak jsem se k ní vděčně, že není uražená, s radostí přidal.
"Chápu," ujistila mě. "Jsem úplně normálně fungující, samostatnej dospělej člověk. Akorát jsem v určitých záležitostech nepohodlná tvému otci." Naklonila se ke mně přes stůl a prsty naznačila, ať ji napodobím. Najednou šeptala. "Chce mě odstranit."
"Cože?" vykřikl jsem.
Ruby se začala hlasitě smát. Prohrábla si vlasy. "Teď mám otázku já, ty se můžeš doptat, až na tebe zase přijde řada."
Trpělivě jsem čekal, co z ní vypadne, ale místo otázky po mně hodila svým zapalovačem. Ani jsem si nevšiml, ale tráva mi stihla zhasnout. Zato její cigareta neměla šanci, byla už zpoloviny pryč.
Zapalovač přistál někde za gaučem, hodila ho moc velkou silou a já nechytal. Jen jsem se ohlédl, neměl jsem sílu se zvedat. Cítil jsem, že se mi Ruby bude chtít vysmát, ale měl jsem eso v rukávu - v kapse u vytahaných domácích tepláků svůj vlastní zapalovač.
Obdivně pískla. "Kdo je ten kluk, jak jsi za ním běžel na letišti? To je Sam, jak se... Kayla ptala, jak se má?"
Se Samem jsem se od toho letiště neviděl vůbec. Z Washingtonu i z domova jsem mu několikrát volal, ale vzhledem k jeho normálnímu neodpovídání jsem nečekal žádný zázrak. Jenže ani na zprávy mi teď neodpovídal. Bylo to nesnesitelné. Potřeboval jsem, abychom si všechno vyříkali. Nemuseli jsme s tím přece nic dělat, ale trhalo mi srdce, když jsme se tak náhle úplně přestali bavit.
"No, jo... Je to kamarád." Alespoň jsem doufal, že stále je.
"Aha! Takže proto jsem ti neřekla pravdu, když ses ty ptal na tvojí otázku."
"To není fér," postěžoval jsem si.
"To právě je fér."
Povzdechl jsem si a sklopil oči. Pečlivě jsem promýšlel, co tetě řeknu. Šlo to ale těžce, mysl jako by mi zakalila nějaká mlha, přes kterou jsem se nemohl dostat. Přiložil jsem si k ústům cigaretu, že si nejdřív potáhnu potřetí.
A potom mi najednou, když jsem se chystal nejdřív zeptat, co vlastně viděla, zavibroval na proskleném stole telefon. Natáhl jsem se pro něj a přečetl zprávu.
"Mám lístek na koncert navíc. Chceš jít? S."
Nevěřil jsem vlastním očím, proto jsem obrazovku otočil směrem k tetě. "Je tam ta zpráva, nebo už mám vidiny?"
Podívala se jen letmo. "Vždyť jsi skoro nic neměl."
Koncert. Ať už jakýkoliv, bude tam spousta lidí, tudíž žádné soukromí, a taky hluk, přes který se neuslyšíme. K ničemu se nedostaneme. Byl jsem zvědavý, jestli se mnou Sam bude opravdu mluvit, nebo budeme jen tak do větru povídat.
Ruby vydechla poslední kouř, už jí nic nezbylo. Podal jsem svojí dávku.
"Musím jít," rychle jsem se zvedl. Hned se mi zatočila hlava, což jsem kvůli nízkému tlaku znal velmi dobře, ale tentokrát to bylo silnější. Prošel jsem se do kuchyně, abych ověřil, že můžu normálně chodit.

Byl to jazzový koncert kapely, u které Danny zaskočil, když jim na poslední chvíli vypadl bubeník. Dohromady měli koupené tři lístky, pro Sama, Dannyho a Arletu. Arleta tam tedy byla s námi, dokonce stála mezi mnou a Samem. Vnímal jsem napjatou atmosféru a přemýšlel, jestli se se Samem ti dva přátelili natolik, aby jim řekl, co se stalo.
Arleta se od nás v jednu chvíli oddálila, poznala v davu někoho, koho znala a chtěla jít pozdravit. Usoudil jsem, že víc šancí mít nebudu a rozhodl se nechodit kolem horké kaše. „Je to to, co jsi chtěl udělat?" zeptal jsem se, když jsme vedle sebe chvíli v tichosti, za doprovodu muziky, stáli. Nemohl se mi vyhnout.
Podíval se na mě až skoro vyděšeně. Kdyby nebylo hudby, slyšel bych, jak začal zrychleně dýchat. Mohl jsem jen hádat, jak rychle mu asi buší srdce.
Ostatně mně bylo taky úzko. Asi jsem si přál, aby řekl ano. Aby alespoň přikývnul, nesměle, ale upřímně, jako jsem ho to viděl dělat už tolikrát. Pomyslel jsem na Natalie a u srdce mě zabolelo.
„Ne," vypadlo z něj nakonec, po dlouhé chvíli, kdy jsem téměř viděl, jak usilovně přemýšlí.
Potily se mi dlaně, ale nemohl jsem se ještě vzdát. „Tak proč jsi to udělal?"
„Já nevím." Podrbal se na hlavě a poprvé se na mě upřeně podíval. "Nechme to být."
Kývnul jsem. Usoudil jsem, že mluví pravdu, a hlavně se mi potvrdilo, že už to nechce řešit. Vlhké dlaně jsem si otřel o kalhoty a odvrátil jsem se od něj. Písnička dohrála a já zatleskal, jako by se nic nedělo.
Začínalo mi být líto, že jsem o tom začal mluvit, ba co víc, že jsem vůbec dovolil, aby se něco takového stalo. Přátelský vztah mezi námi byl celou dobu tak přirozený a otevřený, teď jsem cítil jeho odtažitost. A vlastně i mou. Viděli jsme se ještě několikrát, to byl pokrok, ale nebylo to nic, z čeho bych měl radost. Nechtěl jsem se chovat, jako že se něco změnilo, jenže jiné bylo úplně všechno. Snažil jsem se už dávat si pozor na to, co říkám, to se týkalo hlavně mých vtipů, a jak to říkám, taky jak se na něj dívám, a hlavně už jsem se tolik nepřibližoval či se ho nedotýkal. Bál jsem se, aby něco nebral jako flirtování, což by ho mohlo vyvést z míry a vyplašit jako ten den, kdy jsem to s ním chtěl řešit.
Jenže tím vztah mezi námi chladl. Všímal jsem si toho já a všímal si toho i on. Vnímal jsem, kolik bylo příležitostí něco říct či udělat, ale jeden z nás se vždy stáhl a zbylo jen nepřirozené trapno. Stávalo se častým. Najednou nebylo trávit spolu čas tak skvělé, taková priorita.
Složil jsem další zkoušky, tím skončil podzimní semestr a začaly zimní prázdniny. Ve všem tom shonu okolo školy a přípravách na Vánoce jsem o něm pár dní vlastně ani neslyšel. Chyběl mi, ale myslel jsem si, že to, co mi chybělo, už se nevrátí. Snažil jsem se s tím nějak popasovat, ale většinu času jsem byl skleslý. Všímali si toho mí přátelé a všímala si toho hlavně Natalie.
Měla pocit, že jí něco tajím, což byla pravda a já jí to neměl v plánu říct. Původně měl, teď ale ne, teď už ne. Věděl jsem, že to byla moje záležitost, kterou jsem od koncertu mohl považovat za uzavřenou. Proto jsem se chtěl zase naplno věnovat jí, znovu ji začít oddaně milovat, jedinou ze všech. Nebo se o to aspoň pokusit, protože opustit ji bylo stále naprosto nemyslitelné. Jednak z morálního hlediska, jednak jsem to vlastně ani nechtěl. Byl to celý můj dosavadní život, ve kterém mi tak dlouhou dobu nechybělo vůbec nic.
Jednou odpoledne jsem se oblékl do divadla a počkal, až přijede na nádraží. Vyrazili jsme k jedinému divadlu ve městě.
Natalie se vrhla na konverzaci, které jsem se zhruba týden pod různými záminkami úspěšně vyhýbal. Věděla, že jen utíkám, a taky, že tady v autě už nemám kam.
„Je něco, co pro tebe můžu udělat?" zeptala se. Nevěděl jsem. Doufal jsem, že po mně nebude požadovat vysvětlení, ale mýlil jsem se. Už to tolerovala dlouho, dál nemohla.
"Já nevím. Asi ne přímo, ale stačí mi, že to se mnou takhle dobře zvládáš. Brzo mi bude líp, lásko." snažil jsem se ji přesvědčit.
Dodal jsem, jak je úžasná a že jí za všechno moc děkuji, ale nechtěla to ani slyšet. Měla pocit, že opět odbočuji od tématu.
A já měl pocit, že přestože s ní obvykle probírám všechno, tohohle bych jí měl ušetřit. „Hele, Natalie, jde o tohle, líbal jsem se se Samuelem a u toho jsem zjistil, bych to chtěl dělat i dál." mi nepřišlo jako ideální řešení. Nejspíš jí to někdy budu muset říct, bylo mi to jasné - ale může to počkat, dokud to nějak nevymyslím. „Pohádali jsme se se Samem.", řekl jsem nakonec.
Natalii s výdechem klesla ramena, jak uvolnila dosud napjaté svaly v zádech. „A tohle je to, s čím ses mi týden nemohl svěřit? O co jde?"
Zaparkoval jsem na parkovišti poblíž divadla. Nikdy tu moc místa nebylo, ale díky jejímu průkazu jsem měl vždy minimálně jedno místo volné. Jen jsem se na ni na chvíli podíval. Nevymyslel jsem nic, co by mohla být aspoň částečně pravda. „Ale, jde o tu jeho rodinu. Blíží se čas, kdy by se měl rozhodnout."
„Aha. Tak to rozumím, že je hodně citlivé..." Odkýval jsem jí to a ona dodala, že si není jistá, jestli do toho mám co mluvit. „Ale chápu, že ho chceš přesvědčit, to ano."
„Je to složité."