Druhé ráno jsem už věděl, co řeknu Natalie. Ještě na Nový rok večer mi volala, ale nezvedl jsem jí to, neodvážil jsem se k tomu s ní mluvit. Požádal jsem ohledně toho Sama o pomoc.
Zavolal jsem jí, než jí začínala první přednáška jarního semestru. Omluvil jsem se, že jsem večer maloval – což technicky vzato nebyla lež, Sam mi kolem půlnoci stál, přesněji řečeno ležel modelem – a Natalie souhlasila, že si promluvíme až odpoledne po kole, kdy nás už nebude tlačit čas. Byl jsem rád, že nevycítila žádný problém a celý den se nestresovala kvůli nevědomosti toho, co na ní vybalím až za pár hodin.
Abych se odreagoval a trochu vyčistil hlavu, zatím jsem bezcílně bloumal po ulicích města. Někdo na mě zatroubil, když jsem přecházel přechod. Nedával jsem pozor. Ale bylo mi to jedno. Na řidiče jsem se ani nepodíval, jen jsem naštvaně vytasil prostředníček a pokračoval v chůzi. Auto ale zatroubilo znovu. Ohlédl jsem se a uviděl Ruby, se starostlivým výrazem na tváři za volantem mého auta.
"Bože můj," povzdechla, když stáhla okénko a já k němu přistoupil. "Snažíš se nechat zabít?"
"Kam míříš?" zajímal jsem se a ignoroval její poznámku. "Kdes vzala ty klíčky? Myslel jsem, že je mám v tašce v pokoji." Byl jsem jen zvědavý, nechtěl jsem ji z ničeho obviňovat, ačkoliv to nakonec tak vyznělo.
"Myslíš na tý tašce, co leží na kuchyňskym stole?" přimhouřila oči a pokynula, ať si nastoupím. Po silnici přijíždělo další auto a Ruby překážela před přechodem.
"Oh," řekl jsem a v rychlosti jsem otevřel dveře, abych se dostal dovnitř. Stejně jsem neměl nic konkrétního v plánu.
"Řikala jsem si, že bys možná chtěl mluvit s mámou."
Chvíli jsem na ni koukal, ale z obličeje jsem jí nevyčetl nic. Možná za tím nebylo nic víc. Byla to laskavost.
Celý zbytek jízdy jsme promlčeli. Byl to ale takový druh ticha, který nebyl nepříjemný, byl to klid dovolující ztratit se ve vlastních myšlenkách. Když Ruby zaparkovala, vystoupil jsem a čekal, až stejně učiní i ona, ale teta zavrtěla hlavou. "Nechám vám chvíli."
Pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem jí poděkovat nebo nějak jinak vyjádřit, že si toho všeho vážím, ale nešlo to. Začínalo mi být úzko, jako vždy, když jsem byl tady. Cítil jsem, jak se mi stahuje hrdlo, ten známý, avšak nevítaný pocit. Otočil jsem se a rozešel se pryč dřív, než mohla poznat, že jsem kousek od sesypání se.
Bylo to už dlouho. Tolik let, kdy jsem nemohl svou mámu obejmout, rozesmát, cítit její vůni. Celé roky jsem s ní už nemohl mluvit, ne doopravdy. Člověk by řekl, že po takové době už se s tím nezbyde než smířit a vyrovnat, že čas bolest otupí a lásku oslabí, ale není to tak. Ano, většinu času jsem byl smířený. Ale ne tady. Ne tady, kde jsem nemohl nemyslet na to, že v jedné z těch rakví v rodinném hrobě leží moje máma. Smutek se střídal se vztekem. Vzali mi ji moc brzo.
Ale neměl jsem na koho být naštvaný.
"Ahoj, mami," promluvil jsem tichým hlasem, abych nerušil ostatní nešťastníky na hřbitově. "Dlouho jsem tu nebyl, ale mluvím k tobě často."
Uslyšel jsem křupnout větvičku, ale v blízkosti nikdo nebyl. Bylo chladno, ale nechvěl jsem se kvůli němu.
"Můj život je teď naprosto šílený," pokračoval jsem. "Přál bych si, abys tu se mnou byla a pomohla mi, co dál..." Chtěl jsem jí říct, co se děje, ale ta slova nešla ven. Ani jsem nevěděl, jestli se o tom chci bavit. Tak jsem spoléhal na to, že na mě z nebe dohlíží a o všem má přehled.
"Vždycky jsem si přál, abys na mě mohla být pyšná. A myslím, že dřív bys měla na co. Teď už nevím. Mám pocit, jako bych zradil. Ani nevím koho. Natalie, tebe, sebe... Táta se mnou taky moc nemluví."
Chtěl jsem, abych cítil její přítomnost, aby mi dala znamení, že dělám správnou věc, nebo naopak, že tudy cesta nevede. Bylo by to jako ve filmu, kde bych byl hlavní postava vypořádávající se s problémem, který tvoří hlavní zápletku. Ale samozřejmě to musel být prostě jen můj život.
Nevěděl jsem, jak dlouho mě tam Ruby nechala o samotě, než přišla. Ze studených tváří mi opatrně setřela teplé slzy, kterých jsem si do té doby ani nevšiml. A potom mě podržela - doslova.
"Ach, Victore," jednou rukou mě hladila po zádech, druhou mě držela za pravé předloktí. "Jistě je na tebe pyšná. Ještě víc, než jsem já."
ČTEŠ
Chyby Victora Walkera
Teen Fiction"Každý máme chyby..." Viděl jsem pouze smutný úsměv a lesklé oči. "Victore, ty máš hodně chyb. Děláš hodně chyb... Mezi ty nejhorší patří to, že se vždycky rozhodneš špatně." 》Byl jsem v životě poměrně spokojený. Měl jsem krásnou přítelkyni, ve ško...
