Chyby Victora Walkera

Hromnice

Probudilo mě šimrání na noze. Pomalu jsem rozlepil oči a zvedl hlavu, aby se mi naskytl pohled na Skvrnku, jak se o moje bosá chodidla otírá a u toho se na mě uraženě dívá. Měl hlad. Muselo být celkem pozdě.
Opatrně, abych ho neshodil, jsem tahal za peřinu, abych si nohy zakryl, ale povedlo se mi tak akorát odhalit druhé nohy.
V tu chvíli Ruby zaklepala na dveře a já k nim vzhlédl. "Tak co je? Už jsem tady potřetí. Nemáme celý den!" zvýšila hlas, abych ji přes dveře slyšel.
Nahmatal jsem jeden volný polštář a položil si ho přes obličej, abych ji tolik neslyšel.
"Vlastně, máme celý den," opravila se Ruby a zasmála se.
"No jo, už jdu!"
"Proč máš vůbec zamčeno?"
Hodil jsem polštář po dveřích a už byl klid.
Sam byl naštěstí tvrdý spáč. Podíval jsem se na něj a musel jsem se usmát. Byl zamotaný do deky, kterou mi přes noc ukradl. Ale neroztahoval se, naopak málem padal na zem, a to bylo co říct, když moje postel byla letiště. Byl hrozně daleko. Ale obličejem byl směrem ke mně a ze spánku se nepatrně usmíval.
Potichu jsem se přisunul blíž. Nejradši bych počkal, až se vyspí, a zatím ho sledoval, ale museli jsme vstávat a já ho musel budit. Jak vzbudit člověka tak, aby se nelekl? Natalie byla vždy vzhůru první, ať už jsme vstávali v jakýkoliv čas, a se Samem už jsme taky spali vedle sebe, ale nechávali jsme se spát.
Zvedl jsem levou ruku a chytil lem peřiny. Trochu jsem ji stáhl dolů, aby měl Sam holá ramena a cítil změnu. Potom jsem mu ruku položil na tvář a jemně ho palcem pohladil. Sam se hned po pár sekundách usmál, zpod přikrývky vytáhl svou ruku, kterou položil dlaní ještě přes tu mou a stiskl ji.
"Ahoj," zašeptal jsem.
"Ahoj," odpověděl a otevřel oči. Měl je trochu napuchlé a vlasy mu trčely do všech stran, ale nemohl jsem se na něj vynadívat.
Odkašlal jsem si, abych zmírnil ranní chraplák. "Rád bych takhle zůstal do večera, ale–"
"Ruby potřebuje pomoct," jeho oči se zaleskly něčím, co jsem nerozeznal. "Můžeme tu takhle ležet jindy."
Hned nato se zvedl a zamířil k oknu. Nechápal jsem, jak to dělal, že po probuzení nepotřeboval ani trochu času na rozkoukání.
"Ona vydrží počkat ještě chvíli. Můžeš se nejdřív převlíknout." Měl na sobě jen kraťasy od pyžama, já měl i vytahané triko. "Můžeš odejít i dveřmi," nabídl jsem a zazubil se. Konečně jsem se taky zvedl a otevřel skříň se záminkou vybrat si čisté oblečení. "Prostě jako normální člověk."
"Fakt, jo?" ujistil se pobaveně, zatímco zřejmě našel ovladač, takže žaluzie se vytahovaly a do ložnice pronikalo víc světla.
"Jasně. Ruby podle mě nebude překvapená, že tě tady vidí."
Ale když jsme vyšli z pokoje, Ruby zaječela.
Měl jsem v plánu se omluvit, pokud se lekla, ale než jsem něco stihl, vrhla se na Sama. Připomnělo mi to letiště, kde jsem ji před pár měsíci poprvé viděl. "Můj nejoblíbenější–", vyhrkla, protože si zřejmě vzpomněla na to samé, ale zasekla se. "Jakej vztah ke mně má manžel mýho synovce?"
"Žádnej," řekl jsem a odtáhl ji z jejich podivného objetí. "Mimochodem, nech toho. Vždyť děsíš i mě, natož Sama. Ještě mi uteče."
Někdy mluvila tak chytře, že bych jí přisoudil víc zkušeností, než které mohla na svůj věk nasbírat, ale v situacích jako byla tahle mi přišla spíš jako mladší sestra.
"Už je moc pozdě na to si myslet, že se mě ještě můžeš zbavit." Sam se na mě krátce podíval a potom podal Ruby ruku k potřesení.
"Ten se mi líbí," řekla, když ji přijímala. "Hodně jsem o tobě slyšela. Jen v dobrym."
"Uvidíme se večer?" zeptal jsem se Sama, než stihl odpovědět.
"Victore! Přece bys ho nevyhodil před snídaní?" zamračila se teta.
"Vlastně bych i něco zakousl," podrbal se ve stále ještě rozcuchaných vlasech a nevinně našpulil rty.
"To co je? Sotva se znáte a už se tady proti mně spiknete?" zahrál jsem uraženého. Oni se oba zasmáli.
"Nemůžu za to, že jsi hostitel nanic," štouchla si ještě Ruby, když jsme šli do kuchyně. Přemýšlel jsem, jestli s těmi dvěma pohromadě to pro mě bude zábava, nebo spíš peklo.
"Páni." odpověděl jsem sarkasticky, ale naštěstí jsem to potom mohl směřovat upřímně, když jsem uviděl kuchyňský stůl.
"Naštěstí jsem udělala palačinek hodně, abychom se na dnešek posilnili. Podělíme se," usmála se a sedla si. Připravené už bylo všechno. Talíře, javorový sirup, marmelády, skleničky na džus nebo vodu s citronem z karafy. Nechyběla ani konzerva masa pro hladového kocoura a když odkryla horu palačinek, měla i třetí talíř, protože je předtím chránil před vystydnutím. Skočil jsem jen pro třetí příbor, ale Sam už popřál dobrou chuť a ládoval se rukama. Nakonec jsme příbor nepoužil nikdo.
Kapky hustých marmelád propadávaly na talíře dírami v palačinkách a chvíli se ozývalo jenom to. Byli jsme zabráni do dokonalé snídaně, když se Sam zeptal. "Proč jste se dřív nevídali?"
"No," začal jsem, ale vlastně jsem nevěděl, jak pokračovat. "No, pravděpodobně kvůli mému otci?" podíval jsem se na Ruby, která se najednou přestala usmívat.
Pohodila hlavou, aby si z čela odstranila překážející vlasy, ale stejně spadly během chvilky zpátky. "No, John mě nechtěl kolem."
"Proč?" zeptal se Sam.
"Ale nekontaktovala jsi mě, když už jsem žil sám? Tak blízko tebe?"
"Tvůj otec je ve Washingtonu, to vim z novin. Dá se předpokládat, že tam je s rodinou. Kdo by tušil, že tady nechá jedno svoje dítě samotný?"
"Ale ani jsi to nezkusila?"
Podívala se mi přímo do očí a naštvaným pohledem mě probodla, až jsem se málem lekl. "Tak hele, nejsem tvoje máma, abych tě hledala jako nějakýho ztracenýho potomka. Mám svých starostí dost. Kdybys žil s otcem, budeš jako on. A to on mě odřízl." Naklonila hlavu a nakrčila obočí, takže jsem měl pocit, že se mi dívala ještě hlouběji do duše. "Proč jsi mě nehledal ty, když mě tak moc chceš kolem?"
"Promiň. Občas z tebe dělám svoji mámu, ale není to fér," uznal jsem. Omluvně jsem se pousmál a teta kývla, jako že přijímá, ale už se nedělo nic.
Sam si odkašlal. "Tak za takhle skvělou snídani teď nemám jinou možnost, než dneska taky přiložit ruku k dílu." prohlásil.
Překvapeně jsem se na něj podíval, ale on si v klidu utíral prsty od sirupu do kapesníku a nevěnoval mi pozornost. "Vážně? My bychom to zvládli," ujistil jsem ho a napil se.
"Mě tady nechceš?" zeptal se žertovně, opřel se a založil si ruce na hrudi.
"Samozřejmě, že chci." Popravdě, chtěl jsem s ním strávit každou minutu, kterou jsem mohl. Poprvé mi došlo, že nevím, jak dlouho to bude ještě možné, a měl jsem z toho strach. Často jsem na to zapomínal a teď už jsem se bál zeptat, kolik času ještě má, než se bude muset rozhodnout, jestli se vrátí domů, nebo tady zůstane. Se mnou.
"Mám ještě prázdniny a nemám nic v plánu. Volejbal se v zimě nehraje."
"Super!" Kdyby neměla v ruce zbytek palačinky, určitě by i zatleskala. "Aspoň nám to půjde rychleji. Můžu si vzít poslední palačinku?"