Chyby Victora Walkera

VI. Srpen

Po obědě s Natalie, který jsme u mě doma společnými silami uvařili a upekli, jsem se měl odpoledne se Samem potkat v jedné útulné restauraci. Ne na druhý oběd, samozřejmě. Měl rezervaci na zadní zahrádku, kde chtěl oslavit své včerejší devatenácté narozeniny.
Napadlo mě, že bude mít určitě dost věcí, které bude chtít vzít s sebou, proto jsem přijel o půl hodiny dřív, než jsme byli domluveni, přímo k jeho bytu. Zřejmě ho ale odvezl Leroy.
"Victore, pojď sem ještě!" zavolal, když jsem po obeznámení, že Sam už vyrazil, chtěl taky odjet. Nemohl jsem dělat, že jsem ho neslyšel, když jsem na něj přímo koukal.
Leroye jsem znal téměř jenom z vyprávění. Potkal jsem ho tenkrát v nemocnici a potom už jen jednou, když jsem tu Sama vyzvedával poprvé. Řekl bych, že se i docela snažil si mě oblíbit, nebo aspoň přestat nemít rád, ale asi jako Samuel s Natalie jsme si my dva prostě nepadli do noty. On měl rád Samuela a já byl ten, kdo ho zranil. Ač jsem se snažil to napravit, první dojem holt dělá hodně. A zároveň jsem měl podezření, že když jsme se se Samem občas o něčem nepohodli, byl Leroy jediným člověkem, komu se mohl svěřit.
"Nevim, kam všude Samuela taháš. Ale zas to nepřehánějte, rozumíš? Zvlášť dneska, dej na něj pozor." Připomínal mi starostlivého otce, až mě skoro mrzelo, že to řekl tím svým typicky hrubým způsobem.
"Jak to myslíte?" zajímalo mě. Jestli o mně se Samem mluvili, nemohl se dozvědět o ničem jiném než výletech do přírody, přejezení v restauracích a návštěvách galerií, protože se mu obzvlášť zalíbilo impresionistické umění. Ale všechno to byly normální, bezpečné činnosti.
"Nedělám si iluze, že tam nebudete pít. To je v pohodě, mám to tady s děckama furt. Ale ať se nic nestane." Popíralo to, proč se vůbec strachuje.
Sam mi jednou vysvětlil, že Leroy byl pán domu, do kterého se do našeho města na rumspringu stěhovali dospívající z různých amišských vesnic. Staral se o ně po celou dobu, než se rozhodli se vrátit nebo navždy odejít. Sám kdysi odešel, ale jako jednomu z mála se mu podařilo udržet kontakt aspoň takhle - podáváním zpráv do vesnic, rodičům, jejichž roli dočasně zastal. Ale pokud neměl strach z alkoholu a přišel mu 'v pohodě', nechápal jsem, o co mu šlo.
"Nebojte, my to zvládneme."
"Budou tam nějaký holky?"
Zmateně jsem zatřásl hlavou, ale vlastně jsem to sám nevěděl. "Já nevím, koho pozval. To je na něm. Proč?"
"Dej na něj pozor," zopakoval, co už jsem jednou slyšel.
Nebylo mi jasné, co tím sledoval a kam tím mířil, a začínalo mi to lézt na nervy. Představil jsem si, jaká asi byla jeho vidina dívek: potvory, které trhaly hlavy. "Vždyť je mu devatenáct!"
"Ale já ho mám na starosti!" zvýšil hlas, až jsem sebou v úleku trhl. Chvíli vypadal, že se snad omluví. Místo toho si nakonec unaveně povzdychl a pustil se do vysvětlování, které mě nechalo ještě více zmateného. "Dozvěděl jsem se, že se domu vrátila Trina, proto by měla být ona první, s kým Samuel bude. Až taky přijede domu." Nechtěl jsem si představovat, jaké to bude, jestli Sam odjede a vrátí se domů, ale to nebylo to, co mě zarazilo. Nezmohl jsem se na nic než na tázavý pohled, který mi Leroy ale oplatil. Potom se otočil a vydal se pryč.
"Tak jeď, ať mu vůbec stihneš pomoct."
Čtvrthodinu, kterou jsem strávil v dopravní zácpě a na cestě za Samem, jsem věnoval myšlenkám na tajemnou Trinu. Měl Sam opravdu přítelkyni? Proč se o ní nikdy nezmínil?
"Všechno nejlepší!" Objal jsem Samuela, když jsem ho našel vzadu na terásce - kterou by pro nás mimochodem podnik za příplatek vyzdobil, kdyby Sam netrval na tom, že to chce udělat sám - jak nafukuje balónky. Většinu z balení, kde jich bylo původně sto, už zvládl zdolat. V obličeji byl trochu zarudlý, vypadal, jako by zrovna podal olympijský výkon.
"Prosím tě, měl jsi na mě počkat, vždyť bychom to stihli. Takhle se unavíš ještě dřív, než začne dlouhá noc." pokáral jsem ho, když jsem na stůl pokládal tašky.
"Jo, ale nechtěl jsem ti přidělávat práci." zazubil se jako největší neviňátko a sedl si zpátky ke stolu. Uvědomil jsem si, že díky jeho dobré kondici možná v tvářích až tolik červený nebyl, jen ten dojem podtrhovalo jeho oblečení. Měl černé džíny, s těmi ale kontrastovala červená kostkovaná košile a červené tenisky. Při pohledu na něj jsem si přišel obyčejně. Vsadil jsem na klasickou bílou košili v kombinaci s černými kalhotami a botami stejné barvy.
"Ty jsi ale trdlo. O to přece šlo, abys na to nebyl sám." Pustil jsem ucha tašek a svlékl si můj oblíbený černý svetr, který jsem měl teď oblečený jen proto, abych ho nemusel tahat v ruce. Bude se hodit večer, až se setmí a víc se ochladí.
V malé tašce byla obálka, ve které byl můj dárek pro něj. Schovávala přáníčko a fotku samotného dárku. Koupil jsem mu kolo, protože když jsme někam jezdili, musel si půjčovat Leroyovo staré. Nestálo za nic, objevovaly se nové a nové problémy.
Do druhé, větší tašky jsem stočil bílá světýlka. Sam se jich hned ujal a začal je rozmotávat, protože se během pár hodin stejně nějak dokázala zamotat. Dokud se nezačne stmívat, nebudou skoro vidět. Potom navodí podle mě trochu vánoční atmosféru, ale Sam si je přál a oslavenec je mým králem.
Já se pustil do posledních zbylých balonků. "Dárek ti dám, až ti budeme přát hromadně," upřesnil jsem mezi jednotlivými výdechy, když jsem zaregistroval jeho zvídavý pohled. "Kolik nás vůbec bude?" Jediné, co mi do té doby řekl, bylo, že pozval jeho kamarády ze sportů. Byl to jakýsi kroužek, kam docházeli obyvatelé domu Leroye a nějakého druhého muže - prostě všichni mladí, kteří byli dočasně v našem městě a měli zájem o pohyb. Zkoušeli různé věci a měli najít, co je vlastně baví. U Sama to byl volejbal.
Přišel ke mně, aby mi mohl odebírat uvolněný řetěz světýlek a začal ho natahovat. "Pět, my dva a Daniel, Daniel a Arleta."
"To jsou čtyři lidi. Nebo dva Danielové?"
"Vždyť už jsem ti o nich říkal." nechápavě na mě pohlédl a zvedl levé obočí.
"Chceš říct, že Daniel a Daniel jsou dvě odlišné osoby? Jak jsem to měl poznat?"
"Uznávám, že je v tom možná trochu guláš." připustil. "Ale říkal jsem Daniel a Danny."
Místo odpovědi jsem se praštil dlaní do čela.
Sam zavřel skleněné dveře, které spojovaly restauraci s teráskou. Ta byla z tmavých, dřevěných prken, které tvořily vyvýšenou podlahu a střechu. Pohromadě jí drželo pár trámů, v levém rohu měl Sam právě připravené rozložené štafle. Terasa byla taky velmi malá, vešly se na ni dva stoly, na které jsme plánovali dát občerstvení, ale zatím tam byly jen moje tašky a pár dalších dekorací. Mezi ty dva stoly by se vešel třetí, ale volné místo bylo průchodem do zahrádky. Ta se rozprostírala kolem terasy a byla mnohem větší, viděl jsem minimálně devět stolů. Byla oplocena nízkou kamennou zídkou, za kterou už začínal mírný svah nahoru porostlý stromy a jinou zelení. I ve dne tu bylo na můj vkus trochu málo světla, ale jinak velmi příjemné zátiší.
Sam si přesunul štafle o kousek vedle a vylezl na první tři schůdky. Stačilo mu to, aby mohl začít ověšovat trámy žárovičkami. Ochotně jsem mu držel a posouval řetěz, aby ho netahal po zemi. Byl do své činnosti naprosto zabraný, už zbýval jen vyplazený jazyk. Rád jsem se díval, když se na něco soustředil.
"Same, kdo je Trina?"
Jeho úsměv byl v tu chvíli pryč. Jen se na mě pomalu otočil a svraštil obočí. Plné rty se mu stáhly do tenké linky, což jsem si skoro nemyslel, že je možné. Shlížel na mě ze třech schůdků žebříku. Připadal jsem si teď ještě menší, přestože ve skutečnosti jsem byl o nějaké dva centimetry vyšší.
"Samozřejmě mi to nemusíš říkat," začal jsem opatrně. "Ale abych byl upřímný, přál bych si to vědět."
Obrátil se zpátky, ale zjistil, že už má hotovo. Slezl a posunul štafle k druhému stolu, aby mohl ověsit zbylé trámy. Nevěděl jsem, jestli si s odpovědí dával načas, nebo mě ignoroval. Vzal jsem dva repráky a rozestavěl je po zahrádce. Třetí jsem nechal na jednom ze stolků na terase.
"Mluvil jsi s Leroyem?" řekl a ukončil tím chvíli absolutního ticha.
Mlčky jsem přikývl, než mi došlo, že jsme k sobě zády a nemůže mě vidět. "Mluvil."
"A ona se už vrátila, nebo...?"
Z jeho tónu hlasu nešlo moc vyčíst. Mohl jsem jen hádat, co z toho si přeje. Když jsme takhle mluvili, nezdál se moc nadšený. Ale na druhou stranu, proč by s ní jinak byl? Nejspíš se prostě bál, že už ji neuvidí. "Vrátila," odpověděl jsem pomalu.
Povzdechl si. "Ty máš Natalie, já mám Trinu," potvrdil tiše, co jsem tušil. "Akorát s tím rozdílem, že ty si Natalie chceš vzít."
"Proč s Trinou jsi, když si jí nechceš vzít?" podivil jsem se. U mě to taky nebylo tak, že už bych přemýšlel nad svatbou, dokonce jsem trochu znervózněl při pomyšlení, že by to mělo být nějak brzy. Ale zdálo se mi to takové přirozené. Být ve vztahu s člověkem, se kterým vidím nějakou společnou budoucnost.
"Není to tak jednoduchý."
"Je to kvůli nějakým vašim tradicím?"
"Přesně tak." slezl ze štaflí, složil je a šel je někam dovnitř uklidit. Smutně se na mě usmál a podrbal se zezadu na hlavě. "Já s ní ani nejsem, ale naši rodiče se znaj, už dávno se domluvili a všechno se zdá ideální... Jsme aspoň stejně starý, když už nemáme nic jinýho společnýho. Taky si nemyslim, že je nějaká nadšená ze mě, spíš jen z tý myšlenky, že má s kym strávit život."
Bradu jsem měl pomalu na zemi. "Já... Nemůžu uvěřit, že se to děje. Spíš... Měl jsem za to, že je to věc třetích zemí-"
"No, vždyť to v podstatě tak je."
"A to si jí opravdu musíš vzít?"
Jako vždy, když přemýšlel, našpulil rty. "Asi to neni tak, že bych musel. Ale já nerad dělám problémy." Usmál jsem se nad tou ironií. "Očekává se to. A ani nevíš, jak je těžký tam někoho k sobě najít." Ačkoli to bylo smutné, trochu mě jeho slova uklidnila - hned jsem věděl, že se jejich svatba nejspíš přece jen konat nebude. Sam byl tvrdá hlava.
"Ty to zvládneš," zašeptal jsem. Stiskl jsem ho v pevném objetí.

Většinu času večírku jsem se opravdu bavil. Vyhovovalo mi, že to byla spíš taková skromná, komorní oslava. Měl jsem takhle šanci poznat se a věnovat čas každému, ne se jen letmo pozdravit a pokračovat za někým jiným. Sam se radoval z dárků a byl na roztrhání i takhle, ale stejně jsem se ho nechtěl pořád držet, proto jsem se rád seznámil i s ostatními. Byli trochu jiní, než já, ale přistupoval jsem k nim jako k Samovi a nakonec jsem zjistil, že jsou stejně tak příjemní. Rozuměl jsem si obzvlášť s Arletou, přestože byla úplně odlišná, než Natalie. Povahou, nebyla moc tichá, bylo jí všude dost - ale bylo mi sympatické, že každého vyzdvihávala a starala se, když byl tichý naopak on - i vzhledem. Pobíhala tu krátkovlasá blondýnka v až moc velkém oblečení. Ale muselo být pohodlné a hnědé a běžové barvy uměla moc pěkně sladit.
Danielové byli taky milí, obzvlášť ten menší, mladší - později jsem se dozvěděl, že je to ten, který upřednostňuje přezdívku 'Danny' a tou ho můžu odlišit. Se Samem se prý v poslední době hodně sblížili. Nebyl jsem překvapený, přece jenom se bavili se Samem. Ani jsem nečekal, že by si oblíbil někoho, s kým by nebyla zábava a nechoval se hezky.
Ani mi tolik nevadilo, že jsem se moc nemohl zapojovat do konverzace, když přišlo na jejich vesnice, mohl jsem jim alespoň třeba doporučit restaurace nebo tipy na zajímavá zákoutí, která stojí za to prozkoumat při procházkách. Moc se mi ale nelíbilo, že na rozdíl ode mě všichni byli připravení vyloženě na velkou párty. Asi jim to doma chybělo, museli se odvázat a předvést, že se taky umí bavit jako dnešní mládež.
"Nesnáším, nesnáším, nesnáším opilé lidi," nadával jsem, když jsem Samuela tahal po těch třech schodech před mými domovními dveřmi. Slíbil jsem Leroyovi, že se o něj postarám, ale věděl jsem, že bych to udělal i tak. Sam mi téměř nesrozumitelně opáčil, že není až tak opilý, že všechno vnímá, jen nemůže ovládat tělo. Z toho pití, které jsem viděl, se za žádnou cenu nemohl dokázat takhle zřídit, proto jsem si domyslel, že musel určitě pít i někde za rohem. Nebo v čase, kdy jsem se od skupinek na chvíli oddělil, abych si mohl v tichu a klidu zapálit. Přestože ze všech nejstarší, alkohol jsem nedonesl já, zároveň jsem nebyl abstinent - nechtěl jsem kazit zábavu - ale říkal jsem si, že ještě pár takových akcí a snad se jím stanu.
Nemělo smysl ho vláčet do postele pro hosty v prvním patře, stejně by mu v jeho stavu bylo jedno, kde ho odložím. Nechal jsem ho tedy na rohové pohovce dole v obývacím pokoji, přikryl ho dekou a přinesl mu na stůl sklenici vody. Do ohbí rohového gauče, k jeho hlavě, jsem pro jistotu postavil kbelík. Neměl jsem před spaním sílu na nic jiného, než si v rychlosti vyčistit zuby a opláchnout obličej. Sundal jsem si ještě triko, jinak jsem ve stejném oblečení, jako jsem oslavoval, vlezl do postele v mém pokoji vedle. Navzdory únavě jsem nemohl usnout, povedlo se mi to až za nějakou chvíli.
Probudila mě hlasitá rána. Neměl jsem pojem o čase, ale tipoval bych, že jsme zatím byli doma maximálně hodinu.
"Co to vyvádíš?" ptal jsem se, když jsem šel radši zkontrolovat mého hosta.
"Chtěl jsem se napít." chraplavý hlas se ozýval odjinud, než jsem ho očekával.
Ve tmě, kterou zajišťovaly elektrické žaluzie, jsem nic neviděl. "Pozor, světlo," varoval jsem ho a sám jsem zavřel oči, když jsem na ovladači mačkal tlačítko, které naklopilo žaluzie, aby nezatemňovaly. Venku pomalu svítalo, ale bylo ještě příjemné přítmí.
Stejně jako převržená sklenička, Sam ležel na zemi v kaluži vody. Koukal na mě a vypadal jako štěně, které právě rozkousalo páníčkovi botu. Výjev jako z komedie, k nezaplacení.
Přinesl jsem mu čisté triko, aby se mohl převléknout, zatímco jsem vytíral.
"Promiň, Victore. Jsem idiot."
"Nic se nestalo. Jsem rád, že sis užil narozeniny." řekl jsem upřímně, když jsem otevíral okno, aby se vyvětral vydýchaný vzduch.
"Je mi špatně. Zdaj se mi hrozný sny."
"Ráno ti rozpustím nějaké šumivé tablety. Pokus se to zaspat." Jakmile ležel, zachumlaný v chlupaté dece navzdory teplu v místnosti, zaklopil jsem znovu žaluzie, aby mohl usnout. "Dobrou noc, Same,"
"Mohl bys tu zůstat?" ozvalo se potichu ze tmy. Musel jsem nechat přivyknout oči, než jsem se vydal směrem ke gauči. Lehl jsem si hlavou k té jeho. Měl víc polštářů a jeden mi věnoval. "Dobrou noc, Victore. Moc ti děkuju."
"Maličkost. Opravdu to nic není." šeptl jsem. Slyšel jsem, jak se jeho dech zpomalil.
Když se o několik minut později znovu zrychlil a Sam sténal vlivem nočních můr, chytl jsem ho za třesoucí se ruku. Uklidnil se a i já jsem usnul během chvíle.

-

Měla jsem v karanténě čas, proto jsem se rozhodla přidávat k některým částem cartoon obrázky podobné ději :)
Jakou jste měli představu o vzhedu kluků, shodují se trochu?