Chyby Victora Walkera

Den Nezávislosti

"Proboha, co se stalo?"
Natalie se projela kolem mého auta a okénkem u řidiče zkoumala vnitřek. Včera se vrátila z týdenního pobytu v horách a dneska bylo v plánu se vidět. Bylo pondělí, ale byl svátek. Chtěli jsme ho oslavit jen spolu a na večer se vypravit na veřejné oslavy. Vyzvedl jsem ji půjčeným autem, modrým volkswagenem, a zavezl ke mně domů. "Bylo mi divné, že máš Flynnovo auto."
"Žádná dlouhá historie. Byli jsme se Samem ve skalách, a když jsme se k autu vrátili, vypadalo takhle. Rádio a potahy jsou pryč."
"To je strašné. Asi nemáš ponětí, kdo to mohl být, což?"
Otevřel jsem jí dveře, abychom přes garáž mohli vstoupit do chodby a z ní do obývacího pokoje. Těch málo vyvýšených prahů, které v domě byly, jsem odstranil. garáž byla o něco níž, jelikož do přízemí domu vedlo pár schodů, ale ty odsud jsem nahradil mírně nakloněnou plošinou.
"Ne, je to nehlídané parkoviště v lese."
Řekla, že jsme holt měli smůlu.
"Zítra to nechám opravit, teď byl víkend a svátek."
Usadili jsme se na pohovce a povídali si. Neviděli jsme se týden, za tu dobu se pár věcí událo. Řekl jsem jí o tom, jak jsem maloval, že mnou znovu projela vlna té tolik chtěné inspirace. Chtěla aspoň něco málo ukázat, tak jsem jí slíbil, že později něco přinesu. Toaleta byla odjakživa v přízemí a můj pokoj jsem tam přestěhoval, byl na místě původní tátovy pracovny, ale můj ateliér a zároveň jakási galerie, spíše takový sklad hotových i rozpracovaných projektů, byl pořád nahoře v prvním patře.
Jelikož jsem měl dům pro sebe, Natalie tu se mnou chvíli bydlela. Po nehodě to už nebylo možné, musel bych to tu celé přestavět a to by bylo náročné. Zvykli jsme si na to, že musí stačit, že bydlíme autem pár minut od sebe.
Vzpomněl jsem si také na to, že jsem dostal chuť znovu se věnovat kytaře. Bylo mi posledně smutno, když jsem ji tam tak osamocenou viděl, a věděl jsem, že jsem jí tam tak já sám nechal. "Bylo by skvělé, kdyby sis na ni zase našel čas. Ale ne víc, než na mě," usmála se kulišácky.
"Ale prosím tě, žárlíš, že budu osahávat kytaru?" Natáhl jsem se pro ovladač na elektrické žaluzie a zmáčkl tlačítko, aby se zatáhly. Během chvilky bylo v obýváku šero, přestože venku svítilo slunce. Poprosil jsem Natalie, ať počká, a došel jsem do kuchyně pro svíčky, zapalovač a víno. Měla radši bílé než červené. Skleničky byly až ve skříňce v obýváku, vedle všeho alkoholu, který nebylo nutné uchovávat v lednici. Na konce stolu jsem položil a zapálil po jedné čajové svíčce.
"Romantika," usmála se, když jsem ji podával její sklenici. Společně se mnou se z kuchyně vrátil i Skvrnka a usadil se Natalie na klíně. Hned se s ním začala mazlit.
"Romantický večer mám radši než romantické odpoledne, ale dnes večer doma nebudeme. Takže improvizace. Na zdraví, lásko moje," ťukli jsme si.
Sedl jsem si na velký gauč vedle ní a objal ji kolem ramen. Chystal jsem se ji políbit, když mi dala dlaně na hruď a nepustila blíž. "Victore, ty jsi zase kouřil!"
Když jsme se začali přátelit, už to bylo mým zlozvykem. Věděla, že mě nedonutí přestat, ale když jsme se dali dohromady, dohodli jsme se, že když jsem s ní a než se sejdeme kouřit nebudu. Snažil jsem se, ale občas jsem zapomněl. Neměla k tomu žádnou toleranci, a já nemohl říct, že bych to nechápal.
Omluvil jsem se. Chvíli se na mě mračila a potom začala vyprávět její zážitky z uplynulého týdne. Jak jsem hádal, skoro se nezastavila. Přestože bylo neustále co dělat a vstávala brzo s důchodci, chodila spát pozdě, protože si ani přes únavu neodpustila nějaké to večerní čtení. Povídala mi historky některých tam ubytovaných, kterým měla za úkol vymýšlet a realizovat strukturovaný program a zábavu. Nejvíc mě dostal příběh nějaké paní, podle Natalie se jmenovala snad Rose, která se během války tak moc bála o tatínka s bratrem, že utekla od matky a jako devítiletá holčička se je na frontu vydala hledat. Byl to neuvěřitelný příběh, určitě hodný nějakého zpracování. Přemýšlel jsem, jak bych namaloval válečný obraz, který by dokázal vypovědět takovou hrůzu, když jsem uslyšel úvodní melodii Harryho Pottera. Bylo to moje vyzvánění a volal Samuel. Přemýšlel jsem, že to zvednu, ale nakonec jsem se natáhl mobil ztišit. "Však si to klidně zvedni, Viky."
"Teď se věnuju jen a jen tobě." dal jsem jí pusu na čelo.
Moje věnování se Natalie ale nemělo dlouhého trvání. Když zvonil zvonek, napadlo mě dělat, že nejsem doma, zvlášť, když jsme měli zhasnuto a zataženo, ale Natalie mě pobídla k tomu jít otevřít.
"Ahoj! Já si řikal, že ještě nikde nebudeš. Máš ztlumenej mobil? " zeptal se a chystal se jít dovnitř. Klasické modré džíny vyměnil za černé, měly dokonce i jiný střih. Měl ještě bílou nevyžehlenou košili a samozřejmě malý, černý batůžek.
"Ahoj." uhnul jsem mu, ale zadržel jsem ho v předsíni. "Dneska se to úplně nehodí. Mám tu Natalie," vysvětlil jsem. Povídal jsem mu o ní toho tolik, ale ještě se nikdy neviděli.
Natalie se zrovna objevila za rohem, zřejmě z pohovky přelezla na vozík. "Když už jsi tady, přece se hned nepotáhneš zpátky domů."
A tak se Natalie se Samuelem konečně poznali. Roztáhl jsem žaluzie, ale svíčky jsem nechal. Přinesl jsem skleničku i pro Samuela, který víno bez řečí dopil, i když vypadal, že už ho nezkusí nikdy víc.
"Tolik jsem toho o tobě slyšela."
"Nápodobně."
Vypravil jsem se zpátky do kuchyně, abych Samuelovi přinesl pivo - klasiku, u níž jsem věděl, že neminu. Zároveň jsem vzal misky a do nich nějaké slané tyčinky a brambůrky. Zdánlivě jsem je nechal o samotě, ale cestou zpátky jsem se chviličku zdržel přede dveřmi, abych slyšel, jestli si začali povídat sami. Hlasy se ozývaly, ale nic zajímavého jsem neslyšel.
Vstoupil jsem a Natalie opakovala, co se dělo v uplynulém týdnu.
"To se divim, že tě tam vzali, že to nebrali jako další komplikaci." konstatoval Sam, jako by se nechumelilo. Natalie jen několikrát zamrkala, ale nic neřekla, zato já se málem zadusil vínem. Hranice mezi upřímností a neslušností jsou tak tenké.
"Same!"
Vylekaně se na mě podíval. "Promiň, Natalie." obrátil se k ní a vypadalo, že je mu to opravdu líto.
"Ale to nic." rozpačitě se usmála. Byla na to zvyklá, a to bylo líto zase mně. "Mají tam všude bezbariérový přístup, spousta klientů už taky nemůže chodit. Dokonce si myslím, že jsme díky tomu mohli navázat užší vztahy. Neřekli si, že můžu všechno, že se nad ně můžu povyšovat,"
"Což bys zrovna ty nedělala nikdy," doplnil jsem. Vzal jsem ji kolem ramen, stisknul ji a koukal na Sama naproti. Skvrnka si na něj přelezl a uvelebil se. Když jsem je tak pozoroval, rozčilení mě přešlo. Jak se Sam zachoval mě zamrzelo, ale říkal jsem si, že jsem to možná vzal hůř, než sama Natalie. A to přestože znám Sama a vím, že občas neví, co se sluší.
Podíval jsem se na hodinky. Vyzvedl jsem Natalie v pět hodin, po jejich protaženém rodinném obědě. Čas utíkal a teď už bylo po půl osmé. "Dáme něco k večeři a vyrazíme na slavnosti?"