Chyby Victora Walkera

IV. Červen

Zapomněl jsem dokoupit některé barvy, které jsem vypotřeboval. Zrovna byly poměrně stěžejní, modrá, hnědá, ale hlavně černá a bílá, proto jsem skoro nemohl malovat. Holt barvy, které tolik používám, docházejí nejrychleji. Seděl jsem proto v ateliéru a prohlížel všechna svá poslední díla. Snažil jsem se teď pracovat na jakési sérii. Měly to být různé střípky mých vzpomínek, seřazené chronologicky za sebou.
Paradoxně jsem je nemaloval v chronologickém pořadí, ale to bylo pochopitelné. Tu a tam se náhodně nějaká vzpomínka vynořila, tak jsem si ji zapamatoval, volném čase přenesl na plátno a zařadil do série. Používal jsem ale jen určité minimum barev, spíš ty tmavší - právě ty, které mi došly. Normálně jsem maloval barevně, jako to v realitě vypadalo, ale u těchto obrazů jsem chtěl, aby bylo poznat, že patří k sobě a zároveň nepatří k ostatním.
Šel jsem otevřít okno a potom jsem si zapálil cigaretu. Pomalu jsem potahoval, nechal kouř unikat ven z domu a poslouchal playlist, který jsem si už někdy dávno vytvořil a nechal ho doteď víceméně stejný. Na ulici nikdo nebyl, bylo brzo ráno a já nemohl spát. Vrátil jsem se zpátky na židli před plátny. Měl jsem tady ještě druhou, na které byla odložená týdny netknutá stará kytara.
Řada začínala tím výjevem mojí matky s knížkou na houpačce. Od té doby jsem už stihl vytvořit jen jeden další díl skládačky.
Máma mi, stejně jako ostatním šťastlivcům, byla nejbližší osobou. Jmenovala se Maria. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že byla ten nejvřelejší, nejlaskavější člověk. Každý den jsme za ní docházeli do nemocnice, kde nás uklidňovala, že se její rakovina zlepšuje. Přesto svůj boj prohrála a zemřela. Bylo mi necelých sedm.
Zbyli jsme na to sami, já a můj táta, John, a to nás na pár měsíců sblížilo. Staral se o mě a měli jsme mezi sebou dobrý vztah, ale během toho se něco změnilo - jeho celá povaha, paradoxně už nebyl tím tichým, klidným, skromným mužem.
Po dvou letech pánské jízdy se dal dohromady s mnohem mladší ženou, než byla máma - Kaylou Juliou Newmanovou. Tou dobou už jsem téměř nevěděl, co na něm jako na člověku viděla. Otec vykonával vysoce postavenou pozici v armádě a od toho se samozřejmě odvíjel jeho plat. Když ho povýšili, Kayla si mohla dovolit odejít z práce a museli se odstěhovat do jiného státu. Já jsem nemohl a hlavně nechtěl, byl jsem tady na střední a plánoval jsem přímo v našem městě nastoupit na navazující studia, což se mi i povedlo. Zůstal mi na starosti starý dům rodičů a táta mi posílal vysoké kapesné, ze kterého jsem ho mohl i se zahradou spravovat, hradit si studia a zároveň žít na poměrně vysoké noze.
Všechno tohle za cenu toho, že Kayla byla teď mou nevlastní matkou, když se stala druhou manželkou mého otce, a založili spolu rodinu. S mými nevlastními sestrami jsme od sebe patnáct let - teď je jim pět. Malá, bezbranná dvojčata, Rose a Violet, kterým jejich rodiče museli věnovat veškerý svůj čas, zatímco já už byl samostatný a proto jsem péči nepotřeboval.
Ačkoliv to tak vyznělo, s Kaylou jsem neměl žádný konkrétní problém, věděl jsem, jak se snažila, věkově ode mě nebyla nijak daleko a proto jsme i měli o čem mluvit. Dokonce mě chápala, když táta nechtěl, abych tu zůstal sám a přestěhoval se s nimi. Jen jsem za všechny ty roky nikdy nebyl s to sžít se s tím, že by měla nahradit mou milovanou maminku. Chápal jsem, co na ní táta vidí i to, že stejně jako každý člověk, i on se potřeboval posunout dál, nicméně jsem se nikdy nezbavil pocitu, že už má jinou, novou, dokonalou rodinu, zatímco já jsem byl vzpomínka na krutou, bolestivou minulost.
Když jsem to to odpoledne v restauraci vyprávěl Samovi, nezabíhal jsem příliš do detailů. Nechtěl jsem na něj přenést tu melancholii, kterou jsem cítil, když mi zavolal. Většinu času jsem byl se vším prostě smířený a přenesený, ale byly chvíle, kdy jsem to prožíval a bylo mi to líto.
Minuly další dvě písničky. Hudbu jsem měl puštěnou jen potichu, proto jsem mohl slyšet, jak Skvrnka škrábe na dveře. O popelník na parapetě jsem cigaretu uhasil a nechal špačka tam.
Do ateliéru jsem Skvrnku nikdy nepouštěl, abych uchránil aspoň jeden pokoj od všudypřítomných chlupů. Sem tam se to nepovedlo a z mého oblečení se dovnitř přece jen dostaly, ale byl jsem rád, když skončily jen na podlaze či křesle a ne třeba na štětcích, kde bych je potom i s barvou tahal po plátně a kazil tím tah.
Skvrnka byl kocour, kterého jsem si vzal z útulku, když se ostatní odstěhovali, abych tu nezůstal zcela sám. Byl černý a na pravém boku měl bílou skvrnu, ostatně proto tak nápadité jméno. Chybělo mu kus tlapičky a jedno ucho, na které v tom důsledku špatně slyšel. Vždycky jsem se k němu snažil přibližovat tak, aby mě viděl, nebo z té strany, ze které slyšel, abych mu nezpůsobil zbytečný šok. Když se to povedlo, byl vždy velmi přítulný. Vzal jsem ho do náruče a odešel s ním do obýváku, abychom se trochu pomazlili. Nechal jsem ho na chvíli na gauči, abych si připravil kávu do kávovaru, ale než jsem se za ním vrátil, stihl za mnou sám přijít. Otevřel jsem a nandal  mu proto k snídani do jeho misky polovinu masové konzervy a v tu chvíli jsem ho už nezajímal.
Dopřál jsem si taky snídani, rozhodl jsem se na sebe být jednou hodný a nenechat mě přežívat na cigaretách s kávou. Potom už bylo devět hodin. Zavolal jsem Natalie, ale neměla moc času a vlastně ani moc signálu. Stihla mi říct jen něco málo o tom, jak se má a co dělá. Odjela na týden do hor, někam na venkov, kde stál v klidné a nerušené přírodě domov pro penzisty. Souviselo to s tím jejím závěrečným projektem. Když jsem si to před jejím odjezdem, tři dny zpátky, na internetu vyhledával, pomyslel jsem si, že si asi vybrala dobře. Neodpočine si sice v pravém slova smyslu, byl jsem si jistý, že práce má nad hlavu, ale má teď volno aspoň od školy a jiných každodenních starostí. V té chvíli jsem si vzpomněl na Sama.
"Ahoj. Máš na dnešek nějaký program?" vyzvídal jsem, hned jak mi zvedl telefon.
Cítil jsem, jak se usmál. "Teď už asi ano. Co tě napadlo?"