NEPŘÍJEMNÉ...POKRAČOVÁNÍ/ Nik Tendo...M+

1

                                  Vzbudila jsem se v lesklém a zároveň tak přesvíceném pokoji. Bylo mi to povědomé, ale nemohla jsem si vzpomenout. Deja vu, tak se tomu říká ne? Sedla jsem si na postel a zamotala se mi hlava, ale i tak jsem se zvedla a šla na chodbu. „To nesmíte-" zadívala se mi sestra na náramek, který jsem měla na ruce a vedla mě zpět, „ slečno Herrmanová, měla by jste odpočívat", otočila jsem se na sestru a zavraždila ji pohledem, „ nevím co tu dělám a mám v hlavě vygumováno...Vysvětlíte mi to, prosím?". Sestra mě zavedla do pokoje, „do pěti minut je u vás doktor...primář, všechno vám vysvětlí a dá vám instrukce".

                                 Zachvíli opravdu přišel doktor, vlastně primář. „Slečno Herrmanová, je to docela dlouho zpět. Když jste měla nehodu, byly na vašich snímkách téměř neznatelné odchylky...Po testech bylo všechno v pořádku, ale jak vidíme, je to tak, jak jsme si mysleli...Podívejte se" zvedl snímky, které vypadaly jako nějaký CT mozku nebo co, „tahle část je pro krátkodobou paměť...Tohle je po té nehodě. Vidíte tuhle část? Tady je to trošku odchýlené a tady, " zvedl ten druhý snímek, „to je teď...Je to v normálu. To znamená, že ta doba mezi nehodou a teď, tu si nepamatujete...Je možné, že se to vrátí, je to více než pravděpodobné...Stačí jen připomínat různé vzpomínky a tak...". No tak to mě dostalo.

                               Přišel zamnou Dominik. Nevěděl to, že jsem přišla o krátkodobou paměť a já nevěděla, že jsme spolu měli až takhle blízký vztah. „Jak ti je?" usmál se, „ale jo, mně už je uplně OK, jen si mě tu chvíli nechají, kvůli testům". „Fakt si nic nepamatuješ?" , „nepamatuju...Promiň" sklopila jsem pohled do zemně a na oči si natiskla dlaně. Tekly mi proudy slz. Dominik si mě přitáhl do náruče a hladil mě po zádech, „ to nevadí, zlatíčko...Jen neplakej, zvládneme to spolu" bylo vidět, že je mu taky do pláče, ale držel to.

 o dva dny později

                            „Ano, Kájí?" hovor mi zvedl téměř hned. „Já mám už dovoleno jít domu, mám zabaleno a i podepsané papíry...Jen že jsi říkal, že si mě vyzvedneš" byla jsem nervózní z toho, že mě třeba pošle doprdele s nějakým odvozem. „Jasně, hned jsem tam" hovor típl, no a reálně do 15minut byl u mě. Zaparkoval před bytovkou. Cítila jsem se tak strašně, protože jsme spolu měli údajně dost úzký vztah, ale já si nic nepamatuju a nedokážu cítit to samé, co on. „Nechceš jít nahoru?". Přemýšlela jsem, jestli jsem to řekla ze zdvořilosti nebo protože jsem fakt chtěla. „Rád půjdu" usmál se. Vzal mi věci a pomohl mi s nima. „Chceš s něčím pomoct?" nabídl se, „nechci, ale děkuji...Zůstaneš tu?". Na můj návrh kývl pouze pod podmínkou, že budu sedět nebo ležet a nebudu nic dělat.

                           Seděli jsme oba na gauči, sledovali první díl Matrixu a upíjeli kafe, které nám Dominik udělal. „Příjde mi to strašně divný" začal. Vůbec jsem tohle téma nechtěla načínat, ale co jsem s tím měla dělat, žejo. „Jen tak tady s tebou sedím, po tom všem, co máme za sebou a je to tak...zvláštní...Bylo to dokonalý, byl jsem šťastnej a měl jsem oči jen pro tebe a je to všechno pryč..." bylo vidět, že je mu to líto. „Je mi to strašně líto, ale já s tím fakt nic neudělám..." vzlykla jsem, „ale i pro mě je to těžké. Zvyknout si na tohle bude pro mě těžké, může to trvat, ale když mi pomůžeš, může to být prostě jako předtím...Časem všechno půjde" utřela jsem si slzu. Sledovala jsem jeho emoce v očích a v obličeji. Nemohla jsem se v něm orientovat, nedokázala jsem rozeznat jednu jedinou emoci v jeho tváři, výrazu nebo očích. „Já tu s tebou budu, neboj" přitáhl si mě do objetí, protože viděl, že už mám opravdu na krajíčku. Měl slzy v očích, „Dominiku, přede mnou emoce skrývat nemusíš" taky jsem zamrkala, abych odehnala slzy. „Nic neskrývám" taky mrkal jak o život a já se musela usmát. „Jsem unavená" šeptla jsem a víc se mu zavrtala do náruče.

                          Vzbudila jsem se jako první a k mému překvapení bylo devět večer. No pecka, spát fakt už nebudu. Převlékla jsem se do něčeho pohodlného a sedla si zase zpátky na gauč, kde jsem zapla Netflix a pustila Mizery. Do ruky jsem si vzala telefon. Na zamykací obrazovce jsem byla já se ségrou, kdy šla do první třídy. Je to už dávno, ale i tak je to úžasný moment. Na ploše jsem byla já s Dominikem, seděl na gauči a objímal mě okolo pasu. Musela jsem se usmát. V galerii byly samé fotky s Dominikem nebo těma klukama, o kterých furt Dominik mluvil. Na všech fotkách jsem vypadala tak šťastně, až jsem se musela usmát. S úsměvem jsem se podívala na Dominika. „Máš sice krásný úsměv, ale nemusíš mě pozorovat, jak spím" zachraptěl. „Usmívám se furt a nespíš" zkřížila jsem ruce na prsa a protočila očima. „Nebudu se hádat" zamručel , „jak nebudu se hádat" zamračila jsem se, „tak jak to říkám, nebudu se hádat" zasmál se. „Jak jako hádat, vždyť mám pravdu" vyhrkla jsem a nadzvedla jedno obočí. „Nebudu se s tebou hádat" stál si za svým, zavřel i to jedn oko, které měl předtím otevřené. Provokatér. „Tím chceš říct, že nemám pravdu?" zasmála jsem se. „Nevím, chci?" ušklíbl se a na otázku mi odpověděl otázkou, což nemám ráda.

                        Seděli jsme večer u televize a sledovali nějaký seriál. Nevnímala jsem ho, protože jsem měla plnou hlavu jiných myšlenek. „Chci začít žít jinak" řekla jsem do prázdna, „jak jinak?" pohladil mě po zádech. „Chci se usadit a žít život jako každej jinej" usmála jsem se. „To pro mě znamená co?" otočil se na mě. „Buď do toho půjdeš semnou nebo se budem muset rozloučit..." sklopila jsem zrak. Naklonil hlavu, což mě donutilo vzhlédnout. Využil toho a přilepil se mi na rty. Vzpamatovala jsem se a spolupracovala. Rukou jsem mu zajela do vlasů, chytil mě pod stehny a vysadil si mě na sebe. Odtáhla jsem se od něj. „Mám to brát jako souhlas?" sledovala jsem jeho oči. Zase naklonil hlavu na stranu, kývl, „jo, jdem do toho spolu" a zase se mi přilepil na rty.

Je to tu zpět! Druhý díl! Jak se vám to zatím líbí? Jste rádi, že je to zase zpět?.... Budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu! ♡

-Karey ♡